Tažný kůň Hitlerova Blitzkriegu byl polopásový transportér Sd.Kfz.251. S německou armádou prošel všechna tažení; stopu zanechal i u nás

Když se v hlavách německých generálů zrodil koncept bleskové války, museli rozlousknout jeden velký tvrdý ořech – jak zajistit postup pěchoty s rychle se pohybujícími tanky? A to nebylo jenom tak. Vozidlo mělo mít nejenom skvělou rychlost a průchodnost terénem, ale současně mělo svou posádku chránit před palbou nepřítele a podpořit postup kulometem. A tak se zrodila myšlenka polopásového Sd.Kfz.251, jedné z ikon německé armády za 2. světové války.

Všestranným řešením se stal „polopás“

Kolové automobily neměly v této době velký průchod terénem, a s těžkou pancéřovou kabinou se ještě zhoršil. Jenomže čistě pásová vozidla byla zase příliš drahá – řešením tak bylo vozidlo polopásové. To bylo relativně cenově dostupné, mělo dobré jízdní vlastnosti i nosnost. Zrak Wehrmachtu proto padl na dělostřelecký tahač Sd.Kfz. 11.

Ten byl vyvinut v letech 1934 až 1938 berlínskou firmou Hanomag, a měl zvládnout v tahu těžkou houfnici 10,5 cm leFH 18 a odvézt munici i šestičlennou posádku. Šaši tedy bylo pro nový transportér naprosto ideální. Na začátku roku 1938 na jeho základě vznikla nýtovaná pancéřová nástavba pro dva členy posádky a desetičlenné družstvo; Sd.Kfz.251 byl na světě.

iZdroj fotografie: Simon Q / Creative Commons / CC BY-SA

Řízení polopásu bylo přitom stejné jako u kolového vozidla. Řidič ovládal přední kolovou nápravu volantem, která byla připojena i na pásy. Ty zase reagovaly stejně jako u tanku, tedy při změně směru zastavením nebo zpomalením. Výhodou byla velká manévrovatelnost – Sd.Kfz.251 se dokázal otočit na 11 metrech. Nevýhodou však byla velká složitost podvozku.

Všeuměl pro všechny případy

Rozměry Sd.Kfz.251 se po celou válku nezměnily – délka 5,9 m, šířka 2,1 m a výška 1,7 m. Jak již bylo předestřeno, důležitou roli hrálo pancéřování – čelo mělo sílu 14,5 milimetrů, kryt motoru potom 10 milimetrů, kdežto boky 8 milimetrů, a dno 6 milimetrů. Strop obrněnec postrádal, což se ukázalo jako problém, který Němci do konce války nevyřešili.

Všechny hrany korby byly zkoseny, což posilovalo silu pancíře, neboť na něj granáty nepřítele z žádné strany nedopadaly kolmo. Pohon pak zajišťoval motor Maybach Hl42, benzínový šestiválec o obsahu 4,2 litru s maximálním výkonem 75 kW (100 koní). Maximální rychlost na silnici a na rovném terénu byla 51 km/h, v terénu pak dosahovala 21 km/h. Velmi zajímavou „vychytávkou“ na tu dobu byla 160litrová nádrž v podlaze.

iZdroj fotografie: baku13 / Creative Commons / CC BY-SA

Výhodou bylo, že se hrdlo nádrže nacházelo uvnitř, a palivo šlo doplňovat z kanystrů i za jízdy. Peklo ovšem nastalo po najetí na minu. Dojezd „dvě-stě-padesát-jedničky“ byl 300 km a hmotnost, pokud byla zcela prázdná, vycházela na 6,5 tun, ale maximální uvezla 8,9 tun, a k tomu mohla ještě táhnout 2,7 tuny těžký přívěs.

Oblíbený základ pro řadu vozidel

Celkem bylo za války vyrobeno, kdy část produkce běžela i v Plzni a České Lípě, asi 15 600 Sd.Kfz.251 všech verzí. Nejpočetnější však byla zjednodušená válečná verze D, která byla namísto z 19 pancéřových plátů složena pouze z 9; od roku 1943 do konce války jí bylo vyrobeno asi 10 600 kusů. Velkou výhodou Sd.Kfz.251 bylo, že i v základní verzi byl vyzbrojen dvěma kulomety 7,92 mm MG 34 nebo MG 42 se zásobou 2 010 nábojů.

Němci se však se svým miláčkem nebáli experimentovat, a tak se Sd.Kfz.251 stal platformou pro minomet, protitankové dělo Pak 35/36 nebo Pak 40, celou řadu protiletadlových zbraní nebo plamenomet, a existovala i sanita, dílenské a radiové verze. Oficiálně bylo vyráběno 22 verzí, z nichž nejunikátnější a nejpokročilejší byl Sd.Kfz. 251/20 „Uhu“ (Sova) s infračerveným reflektorem pro noční boj.

iZdroj fotografie: KMJKWhite / Creative Commons / CC BY-SA

Sd.Kfz. 251 se v boji ocitl v řadách 1. tankové divize už v září 1939. Jako nůž máslem prošel Francií, Balkánem i Afrikou, a zaškobrtl až v SSSR. Kola pásového podvozku se jako u mnoha německých konstrukcí překrývala, takže jakmile nebyla čistá a bylo mezi nimi bláto a udeřil mráz, polopás dojel. Po válce, krom ČSR, kde vznikl ze Sd.Kfz. 251 transportér OT-810 „Hakl“, byly polopásy rychle z výzbroje armád jako složité vyřazeny, ale mnohé zůstaly v muzeích.