Bojoval ve Velké válce, přežil několik let v nacistickém koncentračním táboře Dachau, následovala komunistická perzekuce. Nikdy se však nevzdával.
„Vím, kdo jste, generále, a vím, co jste vykonal,” řekl 11. listopadu 1967 generál de Gaulle při podání ruky generálu Vilému Stanovskému během přehlídky v Paříži u Vítězného oblouku. Generál Stanovský byl jediným z veteránů z obou světových válek, před kterým se de Gaulle zastavil a promluvil s ním.
Z Moravy do Paříže
Viléma Stanovského dnes většina Čechů vůbec nezná. Přitom jde o člověka, který se slovy politiků „zasloužil o český stát“. Vlastenectví pro něj nebylo jen prázdným pojmem, dokonce ani v gestapáckých a komunistických věznicích nezradil tento muž své ideály. Je to příběh výborného pilota a v neposlední řadě i člověka, jenž se zasloužil o vybudování světoznámého českého leteckého muzea ve Kbelích. Rozhodně tedy stojí za pozornost.
Vilém Stanovský se narodil 27. března 1896 v Moravské Ostravě. Ve svých 16 letech odešel do Paříže a rychle se začlenil do zdejší české komunity. Svobodné diskuse v krajanských spolcích jej přivedly k výraznému národnímu cítění, což dokumentuje fotografie, na níž je zachycen 18letý Stanovský v čele demonstrace Čechů, konané dne 26. července 1914 před velvyslanectvím Rakouska-Uherska v Paříži. Tito manifestanti pak jako dobrovolníci vytvořili základ prvního novodobého českého vojska, rotu Nazdar.
V Cizinecké legii francouzské armády
Přes 300 českých dobrovolníků po vypuknutí bojů 1. sv. války chtělo vstoupit do francouzské armády, konkrétně do Cizinecké legie, a nebyli z cizinců sami. Odvod dobrovolníků z cizích států byl proto úředně stanoven na 21. srpna 1914. Avšak na Čechy (Tchéques) zbyl podle abecedy termín až 22. srpna 1914.
Z pohledu vojenské historie se Vilém Stanovský stal zřejmě historicky prvním českým legionářem vůbec. Ostatní čs. dobrovolníci ve Francii mají v „papírech“ odvod 22. srpna 1914, on v nich má datum 21. srpna 1914. Vilém Stanovský zkrátka odmítl čekat a šel k odvodu cizinců hned první den. Stal se z něj legionář č. 25 166.
Vojenský vlak s českými dobrovolníky dorazil do města Bayonne poblíž španělských hranic u břehů Atlantského oceánu 24. srpna 1914. Výcvik zahájilo 343 Čechů. Vilém Stanovský podle dokladů vynikal především v přesnosti střelby. Jednotce tvořené českými dobrovolníky se brzy začalo říkat rota Nazdar. Češi se totiž mezi sebou zdravili „Nazdar!“ tak často, až se to vžilo i jako název roty.
Na frontě byl zraněn
Dne 21. října 1914 dokončila česká rota výcvik, poté odjela na frontu. Vilém Stanovský bojoval jako pěšák při francouzské ofenzivě v Champagni listopadu 1914, v zákopech u Arassu, na Sommě, na Aisně, v roce 1916 také u pověstného Verdunu. Poprvé byl raněn 9. května 1915 při slavném útoku roty Nazdar v bitvě u Arrasu. Těžké zranění nohy jej upoutalo na lůžko v lazaretu v Lamballe do srpna 1915.
Pak se na doléčení přesunul do Lyonu, kde se setkal s tehdy poručíkem M. R. Štefánikem, jenž hledal mezi Čechy dobrovolníky k leteckému výcviku. Na toto setkání Stanovský později vzpomínal: „Jakmile se počátkem září 1915 objevil v lyonských kasárnách letecký poručík mluvící česky, M. R. Štefánik, vyvolal mezi našimi hochy velký zájem. Tento zájem ještě vzrostl, když řekl, že hledá dobrovolníky pro čs. letectvo – eskadrilu. K vytvoření dalo francouzské velení souhlas. Přihlásilo se nás dosti.“
Seržant Vilém Stanovský však musel na frontu dříve, než byla jeho přihláška k letectvu schválena. Nadále bojoval jako granátník – velitel družstva, průzkumník a pozorovatel, a to až do roku 1917. Devět měsíců prožil v obranných postaveních u Verdunu. Dvakrát byl citován v rozkazech Pochodového pluku Cizinecké legie, také obdržel svůj první francouzský Válečný kříž.
Letecký výcvik
Úsilí dostat se k letectvu přesto nevzdal, až byl nakonec 21. listopadu 1917 převelen do letecké technické školy v Dijonu. Poté prošel řadou dalších specializovaných leteckých učilišť. Svůj pilotní výcvik ukončil ve škole pro bitevní letce v Perthesu a v Chartres. Jeho pilotní průkaz nese datum 8. května 1918. Od 10. srpna 1918 do konce války Vilém Stanovský bojoval jako „bitevní“ letec. Jeho SPAD VIIC1, který pilotoval nejčastěji, měl na boku velkou třináctku. Létal nad bojišti v Belgii ve Flandrech, nad údolím v Oise a u Dunkerque.
Sestřelen německými letadly
Tři dny před vyhlášením příměří, 8. listopadu 1918, byl v souboji s německými letadly sestřelen. Z dosažitelných dokladů lze odvodit, že k jeho poslednímu vzdušnému boji došlo na německé straně fronty, zřejmě bojoval s Fokkery D.VII a bitevními Halberstadty CL.II. Podle některých pramenů v tomto boji Stanovský sestřelil jeden dvoumístný letoun, sám byl však též zasažen.
S notnou dávkou štěstí se mu podařilo uniknout i s poškozeným letounem a nouzově přistát v nedalekém lese. Letoun tímto manévrem zničil a sám se znovu zranil. Francouzští vesničané jej naštěstí našli dříve než němečtí vojáci, Stanovského raději ukryli ve sklepě. Po příměří se doléčil v nemocnici, následky zranění páteře jej však provázely po celý život.
Budování čs. letectva
Stanovský se už ve Francii stal příslušníkem čs. vojenského letectva. Do 1. února 1919 byl sice příslušníkem jednotky SPA 158, ale v témže měsíci jej jmenovali velitelem čs. leteckého oddílu ve Francii v Istres, dostal hodnost poručíka a absolvoval školu leteckých učitelů.
Po návratu do Československa v srpnu 1919 byl Vilém Stanovský jmenován velitelem letiště a pilotní školy v Praze. Podílel se na přebírání darovaných vojenských letadel z Francie. V lednu 1921 se v Ústřední škole pro vzduchoplavectvo v Chebu stal zástupcem velitele. Po odchodu francouzského velitele se v listopadu 1922 stal velitelem celé školy, přejmenované na Čs. vzduchoplavecké učiliště. Zároveň se stal velitelem všech pilotních a leteckých škol čs. vojenského letectva. Byl dále členem čs. nákupní komise letadel ve Francii.
Pilotem proslulého dálkového etapového letu roku 1926
Vilém Stanovský byl však především letec s neklidnou duší, což dokázal v roce 1926. Tehdy uskutečnil s mechanikem Františkem Šimkem v letadle Aero Ab-11 etapový dálkový let třemi světadíly – Evropou, Asií a Afrikou, kterým se proslavil i mimo Československo. Uletěl celkem 15 000 kilometrů, často jen s pomocí kompasu a hodinek, když chyběly mapy. V Evropě tehdy udělal neskutečnou reklamu mladému čs. státu, o němž v té době ještě skoro nikdo nevěděl.
V letech 1928–1929 působil na Slovensku, hlavně ve Vajnorech, Nitře a v Piešťanech jako velitel různých leteckých útvarů. Dokonce spoluzakládal první slovenský aeroklub Generála M. R. Štefánika a měl velkou zásluhu i na jeho fungování. Do Prahy se vrátil v roce 1929. Po absolvování kurzu pro velitele oddílů nastoupil k Vojenskému leteckému ústavu studijnímu do Letňan a stal se učitelem taktiky letectva na Velitelské škole v Praze.
U Velitelské školy setrval až do září 1932, kdy odešel jako posluchač do Kurzu velitelů vojskových těles. V prosinci 1933 se stal velitelem leteckého pluku č. 6. Do dubna 1938 dostal jeho pluk mimo jiné bombardéry B-71 (sovětské SB-2, které sám v Rusku roku 1937 přebíral) a byl připraven bránit republiku před Hitlerem.
Druhá světová válka a perzekuce
Po nacistické okupaci se zapojil do odboje v Obraně národa. Měl na starosti odchody našich letců do zahraničí, čímž se nesmazatelně zapsal do historie čs. odboje 2. sv. války. Činnost Stanovského však nedokázala ujít pozornosti Němců. Dne 14. prosince 1939 jej zatklo gestapo. Ani po několika týdnech výslechů však nic a nikoho neprozradil, a tak Stanovského Němci poslali na rok do samovazby v brněnském Špilberku.
Na konci roku 1940 jej odvezli do koncentračního tábora Dachau. Dostal číslo 21597 a červený štítek politického vězně s návratem nežádoucím. Před útokem na SSSR jej Němci vyslýchali kvůli tomu, že v roce 1937 přebíral v SSSR B-71 pro čs. letectvo. Mlčel, což jej stálo zařazení do „Strafkompanie“, tedy do divize trestní práce. Přežil a stal se členem ilegální táborové organizace. Díky dokonalé znalosti francouzského jazyka zachránil při „vedení“ evidence francouzských vězňů, Němcům přímo před nosem, mnoho životů zajatých vedoucích francouzských odbojářů.
Kdyby o tom měli Němci sebemenší tušení, nepřežil by. V roce 1946 mu za to maršál de Lattre de Tassigni předal nejvyšší možné francouzské vyznamenání – stuhu a titul komandéra Čestné legie, s ním i válečný kříž s palmovou ratolestí. Toto nejvyšší francouzské vyznamenání obdrželi dodnes jen tři Češi: prezidenti Masaryk a Beneš a generál Stanovský.
Poválečné osudy
V říjnu 1945 jej prezident republiky jmenoval brigádním generálem. Od ledna dalšího roku začal vykonávat funkci velitele letectva u velitelství 1. oblasti. V následujícím roce byl jmenován přednostou leteckého odboru ministerstva dopravy. V této funkci pomohl mnoha našim západním letcům, které po roce 1948 nechal zaměstnat u tehdejších ČSA, i přes hysterický křik místní stranické organizace.
Generál si však vybudoval jako odborník na svém místě na ministerstvu dopravy tak silnou pozici, že to ustál, i když vyžadoval na jednáních oslovení „vážení soudruzi a pane generále“. Až v roce 1950 byl poslán do výslužby, aby byl vzápětí přijat jako technický úředník zpět. V hledáčku StB byl však již od roku 1946. Agenti StB – provokatéři jej od roku 1950 stále „přesvědčovali“, aby odešel za hranice, že mu přes čáru „pomohou“. Trvalo jim dlouho, než Stanovský hlavně kvůli dětem kývl. Dne 24. října 1952 byl pak zatčen ve vlaku do Nýrska.
Vězněm komunistů
Po svém zatčení strávil 18 měsíců ve vyšetřovací vazbě. Stanovský odmítal vypovídat, i když na něj nasadili nejkrutější vyšetřovatele té doby, například smutně proslulého vyšetřovatele Dřevíkovského. Žalobce si i po roce a půl vyšetřování musel vystačit jen s tvrzením – Stanovský by určitě zradil, kdyby…. Skutečnost, že se Stanovský ani pod nátlakem a po mučení k ničemu nepřiznal, žalobu notně dráždilo.
Zinscenovaný soud Stanovského přesto odsoudil na 17 let do vězení. Ve vězení na Mírově téměř zemřel, jen zázrakem přežil v brněnské vězeňské nemocnici, kde si pobyl skoro rok. V květnu 1960 na velkou amnestii byl nakonec Vilém Stanovský propuštěn. Komunisté jej věznili déle než nacisté. Po svém propuštění konstatoval, že: „…komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.“
Světová událost, o které v roce 1967 nikdo v ČSSR nechtěl vědět
Až v roce 1967, na výslovné a několikrát opakované státní pozvání osobně prezidentem Francie De Gaullem, dostal pas a mohl odletět do Francie, kam jej nepřetržitě od roku 1961 zvali. V předvečer vojenské přehlídky 11. listopadu 1967 byl vyzván, aby v Invalidovně slavnostně obnovil oheň na symbolickém hrobě Neznámého vojína jako první cizinec v historii Francie. Druhý den pod Vítězným obloukem k němu jako k jedinému při přehlídce přistoupil generál de Gaulle, potřásl mu rukou a řekl legendární větu: „Vím, kdo jste, generále, a vím, co jste vykonal.”
Nikdy se nevzdat, to bylo jeho krédo
Pan generál po svém propuštění bojoval papírovou vojnu s vojenským soudem. Přesto nezatrpkl a podílel se třeba na vzniku světoznámého leteckého muzea v Praze Kbelích. Mezi starými letadly doslova omládl. Díky svému členství v klubu přátel vojenského muzea začal chodit i do škol jako lektor. Jaký to asi musel být šok pro normalizační učitele dějepisu, když dětem začal škodolibě vykládat o tom, kdo to byl Masaryk, či za co bojovali legionáři ve Velké válce, a to z vlastní zkušenosti.
Díky jeho tvrdohlavému boji se mu také nakonec, zřejmě jako jedinému odsouzenému z 50. let, podařilo dosáhnout toho, že Vyšší vojenský soud v Příbrami v roce 1969 v plném rozsahu rozsudek zrušil a zprostil jej obžaloby. Komunistický prokurátor skřípal zuby a vyhradil si právo vyjádření v „zákonné lhůtě“, kterou protáhl až do června 1972, kdy kapituloval i on. Teprve pak byl generál definitivně a oficiálně plně rehabilitován. O měsíc později, 11. července 1972, generál Stanovský zemřel.
Jaké znáte další podobně zapomenuté osobnosti?
Zdroj: Autorský článek pana Ing. Iva Pujmana
Galerie
Události
|
PŘEČTENÍ: 7709
Události
|
PŘEČTENÍ: 7906
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 7670
