V padesátých letech pokračoval vývoj proudových letadel mílovými kroky a vznikaly stále lepší stroje. Mnohé se proto ve službě příliš dlouho neohřály.
Na začátku 50. let americké námořnictvo usilovalo o zavedení stíhacího stroje, který by byl schopný dosahovat v běžné službě nadzvukových rychlostí. To jediné bylo schopné udržet námořní letectvo na výši proti případným sovětským soupeřům, kteří byly rok od roku lepší. Námořnictvo mělo F4D Skyray a FJ4 Fury, které ale rychlost zvuku dokázaly překonat jen ve střemhlavém letu. Námořnictvo chtělo stroj lepší. Tím se nakonec na krátkou dobu stal F-11 Tiger.
Grumman chtěl vylepšit předchozí letadlo
Jeho výrobcem se stala společnost Grumman. Ta námořnictvu dodávala letouny F-9 Cougar a původně tuto konstrukci chtěla jen vylepšit. Pokrok ale šel takovým tempem, že se ze snahy o vylepšení vlastně stala zcela nová konstrukce. Nový stroj byl zkonstruován tak, aby měl dobré vlastnosti při letu v nadzvukové rychlosti.
Zároveň dostal sloty na náběžné hraně křídel a další vylepšení mechanizace nového šípovitého křídla oproti předchůdci F9F, takže měl dobrý vztlak i při nízkých rychlostech. Jeho křídla se samozřejmě dala sklopit aby zabíral méně místa v hangárech letadlových lodí. První prototyp ještě pod názvem Grumman XF9F-9 vzlétl 30. července 1954.
Tehdy ale ještě nedostal definitivní verzi motoru Wright J65, (licenční britský motor Armstrong Siddeley Sapphire), chyběla komora přídavného spalování. I bez přídavného spalování ale letadlo dosáhlo téměř rychlosti Mach 1, protože konstruktéři u Grummana na něm velice šikovně uplatnili nově objevené aerodynamické „pravidlo ploch“.
Druhý prototyp již novým agregátem disponoval a dosahoval běžně rychlostí vyšších než zvuk. Maximální rychlost letadla F-11 ve vodorovném letu nakonec byla Mach 1,1, což soudobým požadavkům na moderní vojenské letadlo plně vyhovovalo.
Rychlé zavedení do služby
V roce 1956 již začaly zkoušky stroje na palubě letadlové lodi USS Forestal a o rok později byl letoun přijat do služby. Nakonec jich bylo vyrobeno 200 a sloužily na několika letadlových lodích, které operovaly v Atlantickém oceánu. Letadlo bylo vyzbrojeno čtyřmi kanony ráže 20 milimetrů a mohlo nést až čtyři rakety AIM-9 Sidewinder, případně pumy nebo neřízené rakety.
Mimochodem při zkouškách 21.9. 1956 se jeden stroj sám sestřelil. Jeho pilot při zahájení cvičné zteče na malé rychlosti vystřelil dávku z palubních kanónů směrem do moře, pak zahájil střemhlavý let maximální rychlostí. Aniž si to uvědomil, vlétl do trajektorie střel, které před tím vypálil. Výsledkem bylo odepsané letadlo a těžce zraněný pilot.
S letadlem ale námořnictvo příliš spokojené nebylo. Byl to první supersonic firmy Grumman a bylo vidět, že firma nemá v tomto směru mnoho zkušeností. Motor i jeho instalace nebyly spolehlivé. Navíc F-11F neměl ani příliš velký dolet, což je u strojů operujících nad mořem velmi důležitá vlastnost.
Námořnictvo ve stejné době dostávalo i letouny Vought F-8 Crusader. Ty ve většině parametrů F-11 překonávaly, například ve vyšších výškách byly mnohem rychlejší. Námořnictvo nakonec zrušilo další objednávky F-11 a v roce 1961 je vyřadilo ze služby na letadlových lodích.
Dále ale sloužily až do roku 1967 pro výcvik pilotů US NAVY a až do roku 1969 je provozovala i akrobatická skupina Blue Angels. Grumman se do letounu pokusil namontovat mnohem výkonnější motor General Electric J-79 . Výkony stroje nazvaného F11F-1F Super Tiger enormně vzrostly, dokázal překonat i rychlost Mach 2.
Námořnictvo ale o něj neprojevilo zájem. Grumman se ho snažil udat v zahraničí. Traduje se, že se to nepovedlo údajně kvůli úplatkům, které měla v některých zemích zaplatit konkurenční společnost Lockheed při prosazování svých letadel. Nové verze F11 tak byly vyrobeny jen dva prototypy.
Jak dobrý mohl být F-11 s novým motorem?
Zdroj: Warhistoryonline
Galerie
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 13900
Události
|
PŘEČTENÍ: 15019
