Flak 40 byl ultimátní německá protiletadlová zbraň, ale velmi těžkopádný a náročný na výrobu

Když podnikaly svazy těžký britských a amerických bombardérů nálety na německá města a průmyslová centra, vítala je palba německého těžkého protiletadlového dělostřelectva. To dokázalo vytvořit hustou přehradnou palebnou clonu a mnoho letounů sestřelilo. Nejznámějším dělem byl proslulý protiletadlový kanón ráže 88 milimetrů. Ale Německo mělo i větší ráže. Tou největší v řadové službě disponoval Flak 40.

Konstrukce trvala několik let

S nápadem mít silné protiletadlové dělo velké ráže se začali němečtí konstruktéři zaobírat již v druhé polovině 30. let. Společnost Rheinmetall-Borsig už v roce 1936 navrhla dělo ráže 128 milimetrů, které později bylo známé jako 12,8 cm Flak 40. Už v roce 1937 začalo testování prvního prototypu a upravování projektu do konečné podoby, ale vývoj trval až do roku 1941. Protože se jednalo o rozměrnou a těžkou zbraň, bylo jasné, že bude používána především ve statických pozicích.

iZdroj fotografie: U.S Army / Public Domain

Zbraň se začala vyrábět na konci roku 1941, kdy již bylo zřejmé, že Německo bude čelit mohutným náletům spojeneckých letadel. Její granát měl hmotnost 25,86 kilogramů. Blízký výbuch takové střely poblíž letícího bombardéru v podstatě znamenal jisté sestřelení stroje.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dělo dostřelilo do výšky až 14 800 metrů, přesně zaměřit se dalo do výšky 10 675 metrů, což zcela stačilo k zasažení jakéhokoli bombami naloženého spojeneckého bombardéru. Při střelbě dělo zvládalo kadenci cca 10 výstřelů za minutu. Bylo umístěno na podstavci, který umožňoval jeho otáčení o 360 stupňů. Náměr byl od -3 do 88 stupňů.

Těžká zbraň se obtížně přepravovala

Dělo bylo velmi složité na přepravu, vážilo kolem 17 tun. Bylo proto přepravováno na několika vozících, s demontovanou hlavní, ale i tak byly jeho transport a instalace do palebného postavení velmi náročné. Proto dělo bývalo umisťováno ve statických pozicích na trasách spojeneckých bombardérů, například u Berlína nebo Vídně, a už se většinou nepřemisťovalo.

Případně pro něj byly budovány speciální mohutné protiletadlové železobetonové věže zvané Flakturm, které poskytovaly dobrý výhled na oblohu, ale zároveň chránily obsluhu před útoky spojeneckých letadel potírajících flak. Tyto mohutné železobetonové pozůstatky 2. světové války lze v německých městech spatřit dodnes. Přibližně 200 děl bylo umístěno i na železniční podvozky, čímž se jejich mobilita zvýšila.

iZdroj fotografie: Mark Pellegrini / Creative Commons / CC BY-SA

Kromě jednohlavňové existovala i dvouhlavňová verze děla, které bylo nazýváno Flakzwilling. Hmotnost byla 26,5 tun a přeprava na místo ještě složitější. Celkem bylo vyrobeno jen 1 125 Flak 40, protože jejich výroba byla velmi náročná a vyžadovala i velké množství surovin. Některá děla byla použita i jako protitanková při obraně Berlína a zničila údajně desítky sovětských tanků, při střelbě na pozemní cíle Flak 40 dostřelil až 20 900 metrů.

Slepá ulička vývoje protivzdušné obrany

Německo po vzoru 8,8 cm Flaku uvažovalo, že by i Flak 40 mohlo běžně využívat jako těžkou protitankovou zbraň, nebo ji instalovat do projektovaného těžkého stíhače tanků Sturer Emil. Velká hmotnost a z toho plynoucí velmi složitá manipulace v polních podmínkách však tuto ideu pohřbily a doložená použití těchto děl v pozemním boji nebyla výsledkem soustavné obranné pozemní činnosti německých protiletadlových útvarů Luftwaffe, ale spíše improvizace podle okamžité situace.

Praxe ukázala, že Flak 40 je sice mohutná a účinná zbraň, ale je také slepou uličkou ve vývoji protiletadlové obrany. Sami Němci horečně vyvíjeli na konci války mimo jiné protiletadlové rakety Henschel Hs.117 Schmetterling či FR Enzinan proti vysoko letícím cílům. Zkoušky v Německu proběhly povzbudivě, ale konec války těmto projektům odzvonil dříve, než je bylo možné nasadit. Výsledky německých pokusů v tomto směru si s velkým gustem přivlastnily hlavně USA a SSSR.

Přesto ještě v éře nových protiletadlových raket vzniklo jedno protiletadlové dělo, které ráží a hmotností překonávalo německý Flak 40. Šlo o ruský kanón KS-30 ráže 130 mm, který vznikl na počátku 50. let jako záloha, pokud by se nepodařil vývoj protiletadlových raket v SSSR. Svojí hmotností 29,5 tun ( s podvozkem) a dostřelem kolmo do výše 20 km technicky Flak 40 v mnohém překonával. Ale to už byla labutí píseň těžkých protiletadlových kanónů na světě. Definitivně jim odzvonil známý sestřel U-2 s Powersem v roce 1960 nad SSSR.

Jak silné podle vás bylo nacistické protiletadlové dělostřelectvo?

Zdroj: Militaryfactory