Král Václav II. byl brilantním diplomatem a mocným vladařem dvou království. Přesto jej v historii zastínil jeho úspěšný otec

Byl předposledním Přemyslovcem na českém trůně a neprávem patří k opomíjeným postavám středověku. Řeč je o vladaři Václavu II., jenž dosedl na český i polský královský trůn. Často bývá zastíněn velkolepým a zářivým obrazem svého otce Přemysla Otakara II. Tento tichý diplomat se na první pohled možná jeví jako méně zajímavá a paradoxně i ne tak úspěšná postava, opak je však pravdou.

Přemyslovci byli u moci dlouho

Vláda rodu Přemyslovců trvala na českém území více než čtyři století, ovšem na královský trůn jich usedlo pouze sedm. Sjednotili a kristianizovali zemi, vybudovali pevné základy státu, založili českou církev, tvrdě si podmanili doposud svobodné obyvatele země, sehráli roli soudců a zákonodárců a hájili české území. Ani hladomory a epidemie nedokázaly zvrátit populační růst. Za jejich vlády český stát vzkvétal a postupně se stal nejsilnějším ve střední Evropě.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Ambicím českých panovníků se otevřel prostor nejen na západě, kde měli možnost podílet se na volbě říšského panovníka, ale také na východě v doposud nepřístupných krajinách polského a uherského království. Jednoznačně nejlépe těchto nových možností využil právě Václav II., český král, moravský markrabě, krakovský vévoda, polský král, pán Míšně a otec pozdějšího krále uherského.

V dětství přišel o oba rodiče

Václav II. se narodil v září roku 1271 jako dlouho očekávaný syn Přemysla Otakara II. Pojmenován byl po svatém Václavu, hlavním patronu českých zemí a symbolu české státnosti. V dětství si Václav prožil těžké chvíle, nepřišel jen o otce, jenž zemřel na Moravském poli, ale také o matku, která svou roli ovdovělé panovnice doslova nezvládla.

Václav byl ještě moc mladý na to, aby usedl na trůn, proto jej po smrti otce převezli společně s matkou Kunhutou, druhou manželkou Přemysla Otakara II., na hrad Bezděz a poručníkem se mu stal Ota Braniborský. Václavova matka poté pod záminkou pohřbení manželova těla odjela a už se nevrátila, započal její vztah se Závišem u Falkenštejna. Jakmile mladý panovník dosáhl dospělosti, začal usilovat o převzetí vlády do svých rukou, neměl již v úmyslu dělit se o svůj trůn s druhými.  

Nenápadný diplomat a mocný panovník

Pražský dvůr se počátkem devadesátých let 13. století zcela proměnil a prostor dostali především vzdělanci, kteří se stali královskými rádci v zahraniční politické aktivitě. Václavovy úplně první kroky směřovaly do slezsko-polské enklávy a Míšeňska. Rozhodl se také zasáhnout do voleb nového říšského krále a v roce 1298 pod příslibem dalších územních zisků podpořil svého švagra Albrechta, jenž se nakonec opravdu říšským králem stal.

iZdroj fotografie: České muzeum stříbra Kutná Hora

Václav velmi usiloval o polskou korunu a svou snahu ještě několikanásobně podpořil vyjednáním sňatku s dcerou polského krále Přemysla II. Velkopolského, v Česku známé pod jménem Eliška Rejčka, které v době zásnub bylo pouhých dvanáct let. Zprostředkováním diplomata Petra z Aspeltu při vojenské výpravě do Polska si zajistil předběžný souhlas římského krále Albrechta I. Habsburského. Polským králem byl pak Václav II. korunován v roce 1300.

Český panovník dokončil budování základní sítě královských měst v Čechách, se kterým začal jeho otec. Za Vlády Václava II. tak vznikla Plzeň, Kutná Hora, Sušice a další významná města. Roku 1301 se vladař nečekaně dočkal nabídky další královské koruny, když zemřel poslední uherský král Ondřej III. Přemyslovci měli s uherským rodem dobré vztahy a přijali nabídku ujmout se vlády, samotný Václav II. se však koruny vzdal ve prospěch svého syna Václava III.

Dvůr se otevřel vzdělancům i básníkům

Možná se to na první pohled nezdá, ale panovníkův život nevyplňovaly jen politické aktivity a úsilí o reformy. Na pražském dvoře se pravidelně setkávali učenci vzdělaní v oblasti teologie, lékařství, práva nebo třeba astrologie. Václav II. byl také velice zbožný muž, aktivně podporoval církev a zakládal kláštery. Nejvýznamnější je pravděpodobně Zbraslavský klášter, který panovník zmiňuje i ve své závěti jako místo, kde chtěl být pohřben.

Český a polský král byl nejen respektovaným evropským panovníkem, ale patřil také mezi minnesängry – skupinu německých básníků, jež se ve své zemi snažila o aklimatizaci dvorské poezie francouzského původu. Připisovány jsou mu tři básně/písně, které najdeme ve Velkém heidelberském zpěvníku, slavném kodexu Manesse. Jsou zapsány středo-hornoněmčinou, tedy řečí dvorské kultury tehdejší střední Evropy neboli jazykem velkého světa.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

V básních zvládl panovník šikovně propojit poetickou formu se svými mocenskými aspiracemi v politické oblasti. Předpokládá se, že tvorba Václava II. byla ovlivněna slavným poetou Jindřichem z Míšně. Ten údajně pobýval nějakou dobu na pražském hradě a s králem si byl blízký. Jeho pobyt na královském dvoře však není přímo doložen, nicméně je pravděpodobné, že jej alespoň navštívil, neboť básník běžně cestoval mezi dvory středoevropských vládců.

Podle Kroniky takřečeného Dalimila, který Václavovi nebyl příliš nakloněn, obdivoval rytířství jeho otce, král na svém dvoře vytvořil skupinku, která se nazývala Družstvo Venušino. Jednalo se o kratochvilnou zábavu, s velmi lechtivou poezií, která měla až homosexuální podtext. Václav se v řadě věcí dobově vymykal. Nebyl válečník a navíc zřejmě trpěl tuberkulózou, na kterou předčasně skonal.

Pád přemyslovské dynastie

Václava zřejmě ovlivnila tragická smrt jeho otce, často diskutované braniborské zajetí a poručnictví Záviše z Falkenštejna. Byl nepochybně velmi inteligentní, schopný se poučit a přizpůsobovat se podmínkám. Ve skutečnosti byl zřejmě vynikající manipulátor a jeho nadání pro mocenskou diplomacii bylo mimořádné. Například věznitel Ota se stal velmi věrným služebníkem.

Podle mnohých historiků představuje vláda Václava II. vrchol přemyslovské dynastie, kdy došlo k největším proměnám českého státu na politickém poli, v oblasti hospodářského života i v utváření společenské kultury. Po dosažení tohoto vrcholu však následuje strmý pád – skon mladého krále a následné vymření dynastie po meči, kdy pouhý rok po smrti Václava II. byl jeho syn zákeřně zavražděn, a vzestup českého království tak na nějaký čas zmařen.

Je škoda, že bývá Václav II. tak často zastíněn svým otcem Přemyslem Otakarem II., bezpochyby skvělým panovníkem, který však nakonec skončil poražen na Moravském poli a zemřel zbaven všech svých územních výdobytků, zatímco Václavova smrt představovala odchod panovníka, jenž byl na vrcholu své moci, vládce dvou silných království disponujícího nezměrným bohatstvím.

Byl Václav II. úspěšnějším panovníkem než jeho otec?

Zdroj: CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9, MARÁZ, Karel. Václav III.: poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice: Veduta, 2007. ISBN 978-80-86829-25-8