Na konci roku 1944 byly německé jednotky na západní i východní frontě na ústupu. Logické bylo se proti přesile bránit, ale Hitler měl i šílené nápady.
Když se ráno 16. prosince v Ardenách na území Belgie a Lucemburska rozezněla německá dělostřelba, byli američtí vojáci hájící tento asi 130 kilometrů dlouhý úsek fronty nepříjemně překvapeni. Stejně tak jako velitelé spojeneckých vojsk. Nikdo nečekal, že by se Němci vůbec pokusili o nějaký útok, a tím méně zrovna v těžkém úseku, jakým byly Ardeny. Adolf Hitler ale byl rozhodnutý, že je tu porazí.
Německý útok nikdo nečekal
Po úspěchu spojenců v Normandii a jejich obsazení Francie následovala operace Market Garden, v níž byl jejich plán na vytvoření cesty do Německa, za pomoci výsadkových operací, zmařený. Následovaly další těžké boje, zvláště poté, co se spojenci přiblížili k Siegfriedově linii. Věděli, že s Němci to ještě bude těžké, ale spoléhali na to, že mají materiální převahu a vládnou ve vzduchu.
Za této situace nikdo nemyslel na protiútok nacistů. Jednak to bylo z vojenského hlediska nesmyslné, jednak nikdo ani nepředpokládal, že by na to Německo mělo ještě dostatek sil.
Hitler byl ale jiného názoru a ofenzivu na západě začal plánovat už v září. A to i přes nesouhlas zkušených německých velitelů, jakými byli Walter Model a Gerd von Rundstedt. Ti byli přesvědčeni, že na úspěšný útok nemají dostatek sil ani materiálu. Problémem byl nejen nedostatek vojáků, tanků a dalších zbraní, ale i kritický nedostatek paliva. Hitler naopak věřil, že nečekaná operace může uspět.
Plán na příměří na západě
Jeho cílem bylo dosáhnout nedávno obsazeného přístavu Antverpy, který spojenci nedlouho předtím dobyli zpět. Chtěl rozdělit jejich jednotky a doufal, že jich i dostatečný počet zničí. Pak by podle něho mohli spojenci přistoupit na příměří. To by Německu umožnilo bránit se sovětské ofenzívě z východu, případně se s Američany i Brity proti nim spojit. Chtěl také útočit na Američany, které nesprávně považoval za velmi špatné vojáky.
Původně měla ofenzíva začít již v listopadu, ale nakonec byla posunuta. Spoléhalo se i na to, že časté zimní mlhy a oblačnost uzemní spojenecké letectvo, a podařilo se i zvýšit počet sil, i když namísto slibovaných 45 divizí jich bylo k dispozici jen 30. Samotného útoku se mělo účastnit 400 tisíc vojáků, okolo 1 200 tanků a samohybných děl, včetně nových tanků Tiger II a asi tisíc letadel.
Zpravodajci zcela selhali
Němci dodržovali přísné rádiové ticho, spojencům tedy nic neprozradil ani systém ULTRA. Neměli ani informace z odboje, protože v Německu nebyl. Špatné počasí nepřálo ani leteckému průzkumu. V Ardenách tak byly rozmístěny buď nezkušené divize, nebo ty, které se zotavovaly z předchozích ztrát. Když na ně Němci zaútočili, velení se domnívalo, že půjde jen o lokální srážku. Mezi mnoha Američany vypukl zmatek.
Ten zvětšily i jednotky pod vedením legendárního velitele speciálních operací Otto Skorzenyho. Německé vojáky mluvící anglicky nechal obléci do amerických uniforem a dal jim americká vozidla a zbraně. Pak pronikli za frontu, působili zmatek, ničili či měnili silniční ukazatele a přinášeli zpravodajské informace. Spojenci tedy museli každého prověřovat, často zadrželi i vlastní vojáky. Infiltrátoři ale byli nakonec pochytáni a většinou na místě zastřeleni.
Útok směrem na Antverpy
Němci útočili ve dvou směrech. Prvním byl směr na samotné Antverpy, který prováděla německá 6. tanková armáda pod velením Seppa Dietricha. Útok vedla skupina pod vedením zkušeného a nemilosrdného velitele Joachima Peipera. Ta si při svém postupu nebrala servítky, dokonce zmasakrovala zajaté americké vojáky a belgické civilisty.
Zpočátku se mu dařilo postupovat, a dokonce se zmocnil i některých skladů paliva. Spojenci rychle pochopili, že nesmí své sklady Němcům nechávat, a proto je ničili. Také se jim podařilo vyhodit do vzduchu několik mostů a provést letecký útok. To postup zastavilo. Američanům se podařilo udržet i klíčový Elsenbornský hřeben, což zdržovalo německé zásobování a nutilo je postupovat méně výhodnými cestami.
Obrana Bastogne
Druhým směrem byl postup na Brusel, který měla na starosti německá 5. tanková armáda pod vedením zkušeného tankového velitele Hasso von Manteuffela. Ten zvolil útok na širší frontě. Jeho postup ale nebyl tak rychlý, jak by Němci chtěli. Potřeboval také obsadit město Bastogne. Kvůli zdržení sem ale Američané stačili 19. prosince přesunout posily, především ostřílenou 101. výsadkovou divizi. Ta sice neměla dostatek vybavení, ale její vojáci se zakopali a nehodlali ustoupit.
Útočící německé síly byly nuceny město obejít po bočních cestách a některé pokračovaly k řece Máze, ale jejich postup ztratil na důrazu a nakonec byly zastaveny. Další jednotky se snažily Bastogne dobýt. Generál Anthony McAuliffe výzvy ke kapitulaci odbyl jediným výrazem „nuts“, což lze přeložit jako blbost. Naštěstí se 23. prosince protrhala oblačnost a letectvo do města mohlo shodit zásoby. Také se dalo útočit na německé jednotky ze vzduchu.
Američané, ale i Britové na severu, začali do Arden přisouvat řadu posil. Těmi asi nejdůležitějšími byly jednotky 3. americké armády pod velením George Pattona. Ten dokázal během několika dnů své divize otočit o 90 stupňů, přesunout je na vzdálenost 250 kilometrů a zaútočit na jižní část výběžku německého průlomu. Již 26. prosince se jeho jednotkám podařilo obklíčení Bastogne prolomit. Mohla se tak začít utahovat smyčka kolem německých vojsk, kterým docházely zásoby, především pak pohonné hmoty.
Ani poslední překvapení nevyšlo
Hitler ale stále nepovolil velitelům, aby ustoupili. Spoléhal se na to, že by mohl bitvu zvrátit dalším překvapením, kterým byl nečekaný útok luftwaffe na spojenecká letiště. Ten se uskutečnil na Nový rok. Němcům se podařilo nějaká letadla zničit, ale sami přišli o tolik strojů, že přestali být akceschopní. Navíc 3. ledna ze severu začali útočit Britové.
Němcům se povedlo velkou část svých vojáků z hrozícího obklíčení vyvést. Ti však museli na místě nechat téměř veškerou těžkou techniku. Bitva v Ardenách skončila 25. ledna a spojenci stáli zhruba tam, kde 16. prosince. Ztráty spojenců byly přes 90 tisíc vojáků. Německé byly přibližně stejné, ale jde pouze o odhady. Němci ztratili i téměř 600 tanků a své ztráty na rozdíl od spojenců již nedokázali nahradit.
Ofenzíva v Ardenách o několik týdnů zpozdila plánované útoky západních spojenců směrem na Německo a naopak umožnila útočit Sovětskému svazu na východě, protože ty nejlepší jednotky odtud byly staženy do Arden. Pro Němce ztráta zkušených vojáků a techniky znamenala totální vyčerpání rezerv na západě, kde se již nepokusili o žádný vážnější protiútok, s výjimkou operace Jarní tání. Válka nakonec skončila 8. května totální kapitulací Německa.
Jak velkou šanci uspět mohlo Německo v Ardenách mít?
Zdroj: Nationalgeographic
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 11742
Události
|
PŘEČTENÍ: 11372
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 13481
