Z řadového příslušníka KGB až na šéfa Kremlu. Vladimir Putin je jedním z nejmocnějších mužů na planetě

Vladimir Putin je dítětem sovětské politické kultury, přesněji řečeno Výboru státní bezpečnosti a jeho vize sovětské moci, hodnot a ideálů. Narodil se v poválečném Leningradu a vyrůstal ve skromných podmínkách, odmala vstřebávaje komunistické ideály. A i když se jeho politické ambice začaly značně lišit od těch sovětských, nikdy neprojevoval pochybnosti o legitimitě bolševické vlády.

Kariéru zahájil v KGB

Putinova kariéra v KGB nebyla nijak velkolepá. Absolvoval výcvik v Petrohradě, kde se budoucí důstojníci učili zpravodajské taktice a výslechovým technikám a podstupovali fyzický trénink. První roky trávil převážně v kanceláři a celkově odsloužil 15 let jako důstojník zahraniční rozvědky KGB (Výboru státní bezpečnosti), z toho šest let ve východoněmeckých Drážďanech. Předpokládá se, že právě jeho působení v KGB v době, kdy se moc SSSR na mezinárodní scéně rozpadala, změnila jeho pohled na sovětskou politiku a pomohla zformovat jeho politické ambice.

iZdroj fotografie: Kremlin / Creative Commons / CC BY

V roce 1991 Putin oficiálně odstoupil z aktivní služby KGB a vrátil se do Leningradu, který byl ještě ve stejném roce přejmenován na Petrohrad. Pracoval pro prvního demokratického starostu města, a to většinou ze zákulisí. Rád se držel stranou a o medializaci v té době nijak nestál. V roce 1996 se Putin společně se svou rodinou přestěhoval do Moskvy, kde začal po kariérním žebříčku stoupat rychle vzhůru. O dva roky později se stal šéfem FSB, agentury, která po pádu sovětského svazu nahradila KGB. Do funkce ho jmenoval tehdejší ruský prezident Boris Jelcin.

Nástup Vladimira Putina k moci

Když Putin v roce 2000 nastupoval do prezidentského úřadu, své cíle deklaroval jako „diktaturu práva“. A tento princip, ve snaze překonat roztříštěnost doktríny právního státu ve federálním systému, byl skutečně uplatňován. Když však došlo na prosazování cílů režimu, ukázalo se, že spíše než zajišťováním právního státu vládne systém zákonem. To je však pouze jeden z mnoha příkladů „diktatury práva“, jako další příklady lze uvést rozvoj občanské společnosti a mezinárodní integrace, kde byl však deklarovaný princip znehodnocen opačnou praxí.

iZdroj fotografie: Kremlin / Creative Commons / CC BY

Novopečenému ruskému prezidentovi se podařilo rychle získat politickou kontrolu nad 89 ruskými regiony a republikami, načež vytvořil sedm nových gubernií. Do čela každé gubernie byl prezidentem dosazen zplnomocněný představitel. Tyto federální okruhy nemají právní subjektivitu ani zastoupení v ruském parlamentu.

Čečenský konflikt vyvolal kritiku

Putin čelil hned od začátku své prezidentské kariéry mnohým překážkám. Jednou z takových překážek byl například neutuchající konflikt v Čečensku. Povstalci útočili na ruské civilisty a zorganizovali několik teroristických útoků v Moskvě. Celý konflikt vyvolal silnou kritiku ze strany muslimských a západních zemí.

Stejně jako odsoudily teroristické útoky rebelů, zkritizovaly také Rusko za porušování lidských práv teroristů. Po roce 2001 byly rozsáhlé boje nahrazeny partyzánskou válkou a útoky na vojáky federace i síly regionální vlády. O rok později prohlásil Putin vojenskou kampaň za ukončenou, ztráty na životech byly však nadále vysoké.

Nabídl pomocnou ruku Spojeným státům

V roce 2001 se Putin důrazně ohradil proti rozhodnutí amerického prezidenta George W. Bushe odstoupit od Smlouvy o zákazu balistických raket z roku 1972. O rok později, v reakci na teroristické útoky na Spojené státy z 11. září, pak přislíbil pomoc a spolupráci Ruska ve vojenské kampani, kterou USA zahájilo proti islámským extremistům. Spojeným státům i jejich spojencům bylo nabídnuto využití ruského vzdušného prostoru a pomoc při pátracích a záchranných operacích.

iZdroj fotografie: Kremlin / Creative Commons / CC BY

Nicméně v letech 2002–2003 se Putin přidal na stranu tehdejšího německého kancléře Gerharda Schrödera a francouzského prezidenta Jacquese Chiracova, s nimiž společně oponoval plánům USA a Velké Británie, jež plánovaly využití vojenských sil ke svržení vlády Saddáma Husajna v Iráku.

Z prezidenta premiérem

Ruská ekonomika se pod Putinovým vedením opět těšila poměrně rychlému růstu, a tak ruský prezident v roce 2004 svůj post snadno obhájil. V parlamentních volbách v prosinci 2007 pak získala Putinova strana Jednotné Rusko drtivou většinu křesel. Ačkoli mezinárodní pozorovatelé a Komunistická strana Ruské federace zpochybňovali férovost voleb, výsledky mluvily za vše a Putinova moc byla stvrzena.

Podle ústavního zákona, jenž nedovoloval tři po sobě jdoucí prezidentská období, musel Putin v roce 2008 ze svého prezidentského postu odstoupit. Jako nástupce si zvolil Dmitrije Medveděva. Během svých prvních dvou prezidentských období dokázal Putin zjednat pořádek mezi politiky i sociálními skupinami, které byly do té doby v konfliktu, zejména se jednalo o smíření nižších sociálních vrstev a aspirující střední třídy.

iZdroj fotografie: Kremlin / Creative Commons / CC BY

Putinův přístup byl vskutku silně technokratický a podle mnohých anti-politický, ovšem při konfrontaci s nezbytně nutnou potřebou urovnání protichůdných názorů a zájmů různých skupin dokázal, že je velmi schopným politikem. Jeho silně autoritativní přístup sice nebyl z hlediska demokratické teorie ideální, rozhodně ale umožnil stabilizaci politického řádu.

Funkce premiéra a válka v Jižní Osetii 

V letech 2008–2012 sice nebyl Vladimir Putin přímo na postu prezidenta, u kormidla však byl stále on a jeho lidé. Dne 4. března 2012 pak byl zvolen ruským prezidentem na třetí funkční období. Před svou inaugurací Putin odstoupil z funkce předsedy Jednotného Ruska a předal kontrolu nad stranou Medveděvovi. Po nástupu do funkce jmenoval Medveděva předsedou vlády.

Během srpna 2008 přerůstá napětí konfliktu mezi Gruzií na jedné straně a Jižní Osetií, Ruskem a Abcházií na druhé straně v těžké boje. Obě strany se vzájemně obviňují z vyprovokování konfliktu a současně s vojenským konfliktem probíhá informační válka.

Konflikt vznikl na základě obvinění, ve kterém Rusko nařklo Gruzii z agrese proti Jižní Osetii, načež zahájilo v noci ze 7. na 8. ledna 2008 ofenzívu. Značný počet západních států vznesl po propuknutí války požadavek na okamžité ukončení bojů a Spojené státy, včetně několika zemí Evropské unie, ruskou ofenzívu ostře kritizovalo.

Anexe Krymu

Anexe Krymu byla jednoduše řečeno vítězstvím politické manipulace nad národními zájmy i zdravým rozumem. Jen několik dní po skončení Olympijských her v Soči v roce 2014 na Ukrajinu přicházejí „zelení mužíčci“, jak ruské vojáky bez insignií nazývali Ukrajinci. Putin nejprve popírá, že se jedná o ruské vojsko, zanedlouho se však k odpovědnosti přihlásí.

iZdroj fotografie: Kremlin / Creative Commons / CC BY

Dne 16. března se koná mezinárodně odsuzované referendum, v němž bylo možné vybrat si ze dvou možností – připojit se k Rusku, nebo se vrátit ke krymské ústavě z roku 1992, která poskytovala poloostrovu značnou autonomii. Kolonka pro ty, kteří si přáli, aby Krym zůstal součástí Ukrajiny, se nejspíš někam zatoulala.

Referendum navíc proběhlo bez přítomnosti důvěryhodných mezinárodních pozorovatelů. Tamní úřady ohlásily 83% účast, přičemž 96,7 % mělo hlasovat pro připojení k Rusku. Tato čísla se zdála být velice nepravděpodobná, vzhledem k tomu, že téměř 40 % obyvatel poloostrova tvořili Ukrajinci a Tataři. O dva měsíce později unikla zpráva Rady pro lidská práva, podle níž byla volební účast pouze 30 %, přičemž pro připojení k Rusku hlasovala asi polovina ze zúčastněných.

U kormidla až do smrti

Putin se po celou dobu svého prezidentství odvolává na principy stability, konsolidace a získávání výsad pro stát. Jeho politika představuje svébytný typ neoautoritářské stabilizace, která sice nezavrhuje demokratické principy ústavního pořádku, ale zároveň ani neumožňuje projev plného potenciálu demokratického řádu. V roce 2020 provedl ruský prezident Vladimir Putin řadu ústavních změn, díky nimž zůstane u moci až do roku 2036.

Postava Vladimira Putina je velmi sporná. Z jedné strany je třeba si uvědomit, že po takřka anarchistické situaci v době vlády Borise Jelcina dokázal Rusko skutečně stabilizovat. V posledních letech dochází ke stále většímu potírání opozice a událo se několik politických vražd, z nichž nejznámější je likvidace bývalého vicepremiéra Borise Němcova, který byl v opozici. V současnosti světem hýbe otrava a uvěznění opozičního předáka Alexeje Navalného.

Stále asertivnější zahraniční politika v současnosti eskaluje u hranic s Ukrajinou. Lze nalézt dvojí pohled – Putin jen brání mocenské zájmy své země, druhým náhledem je emancipace ruských sousedů a jejich právo ne sebeurčení. V každém případě jeho Rusko dlouhodobě čelí ekonomickým sankcím, které zemi zjevně poškozují. To potvrzuje Putinovo prohlášení, že další sankce by zlikvidovaly vztahy se západem.

Jaký je váš názor na Vladimira Putina? Je novodobým ruským carem?

Zdroj: History, Wikipedia, Brookings, Zaoerv