Samohybná houfnice M109 patří k oporám amerického dělostřelectva již téměř 50 let a do penze nepůjde

Již za druhé světové války se američtí vojáci přesvědčili, jak je užitečné mít samohybné dělostřelectvo. To dokázalo udržet krok s postupujícími jednotkami a poskytovalo jim dělostřeleckou podporu vždy, když to potřebovaly. Také se mohlo rychle přemístit a pomoci s obranou nějakého kritického úseku, pokud nepřítel nečekaně zaútočil. Ve vývoji těchto zbraní proto konstruktéři po válce pokračovali a v roce 1963 dostala armáda houfnici M109.

Zbraň prošla řadou modernizací

Ta je standardní zbraní amerických sil, ale nejen jich, až do současnosti. To však neznamená, že by se jednalo o nějakou zastaralou zbraň. Během let se M109 postupně modernizovala a měnila. Současná nejmodernější verze M109A7 má s původním systémem společné jen jméno. Patří k nejlepším a nejobávanějším zbraním svého druhu na světě. Získala postupně řadu unikátních schopností a na jejím vylepšování se stále pracuje

iZdroj fotografie: Stephescdickson / Creative Commons / CC BY-SA

Původní houfnice byla umístěna na pásovém podvozku a poháněna motorem Detroit Diesel 8V71T. Měla otočnou věž vyrobenou ze svařovaného hliníkového pancíře. Posádka v ní však nebyla chráněna proti účinkům útoku jaderných či chemických zbraní, což se později pochopitelně muselo změnit. Vybavena byla houfnicí M126 ráže 155 milimetrů o délce 23 ráží. Dostřel první verze M109 byl ale jen 14 600 metrů.

Vozidlo s palivem ve vnitřních nádržích mohlo dojet do vzdálenosti 350 kilometrů a dosahovalo rychlosti přes 50 kilometrů v hodině. Původní verze uvezla však jen 28 nábojů. Čtyřčlenná osádka dokázala vystřelit až 4 rány za minutu. M109 se ukázala jako velmi efektivní, ale potřebovala postupně modernizovat, prodloužit dostřel, zrychlit kadenci střelby, atd.

Dostřel houfnice zásadně vzrostl

Vylepšování systému se v průběhu let dělo a dokázalo ji držet na špici. Například instalovaná původní houfnice byla opakovaně vyměněna za modernější a výkonnější, kterou je nyní dělo M284 o délce 39 ráží. To má dostřel 30 kilometrů, se střelivem s přídavným raketovým pohonem ještě o 10 kilometrů delší. V 90. letech proběhla zásadní modernizace celého kompletu včetně vlastního samohybného děla s příslušenstvím a obslužnými jednotkami na verzi M109A6 Paladin. Samotná samohybka dostala novou věž a řadu dalších vylepšení. Počet vezených nábojů stoupl na 39.

Poslední modernizací je verze M109A7. Tu poznáte především podle zcela nového podvozku, který je založen na bojovém vozidle Bradley. To zvýšilo rychlost vozidla, jízdní vlastnosti na komunikaci i v terénu a značně zjednodušilo údržbu, protože řada dílů je nyní shodná s americkými BVP. V posledním desetiletí americké ozbrojené síly modernizovaly stovky svých houfnic na tuto verzi. Také vyvíjejí střely, jež by umožnily dostřelit ještě dále, nebo na dlouhé vzdálenosti ničit nepřátelské tanky.

iZdroj fotografie: U.S. Air Army / Public Domain

M109 se osvědčily v mnoha konfliktech. Američané je poprvé nasadili během války ve Vietnamu nebo v bojích v Iráku. Houfnice získala řada spojenců, kteří je také s úspěchem použili. Například Izrael je nasadil v bojích proti Egyptu či v Libanonu. Írán pak ve válce s Irákem použil starší verze, jež měl ve výzbroji ještě po šáhu Páhlavím.

Pro nás je zajímavé, že tyto ještě původní M109 svedly několik dělostřeleckých soubojů s našimi kolovými houfnicemi DANA ve výzbroji Iráku, přičemž naše DANy byly úspěšnější. Poslední verze M109A7 však již má zcela jiné parametry. O obavách z bojové účinnosti nejnovějších verzí této zbraně svědčí i podrážděná reakce Číny na dodávku M109A6 na Tchaj-wan.

Jak kvalitní jsou podle vás M109 ve srovnání s konkurencí?

Zdroj: Military