Japonské ozbrojené síly se stále častěji účastní různých akcí po světě. Země přistupuje k budování útočných sil

Když v létě 1945 Japonsko kapitulovalo, přišlo o možnost mít jakékoli ozbrojené síly. Ostrovní země byla okupována americkými vojsky a jedinou ozbrojenou složkou byly policejní síly, které měly na starosti kriminalitu a veřejný pořádek. Brzy se ale ukázalo, že takové uspořádaní není nejvhodnější. Vznikly obranné síly, jež se kvůli svému zaměření jmenují Japonské síly sebeobrany. Dnes jde o jednu z nejsilnějších armád světa.

Vznik armády urychlila válka v Koreji

Problém začal s válkou v Koreji. Mnohé americké jednotky, které okupovaly a zároveň zajišťovaly bezpečnost Japonska, byly odveleny na Korejský poloostrov. Američané tak pět let po druhé světové válce umožnili v Japonsku vznik Národní policejní rezervy vyzbrojené lehkými zbraněmi. V roce 1954 vznikly i Japonské síly sebeobrany, tvořené pozemními silami, námořnictvem a letectvem, tedy regulérní armáda. Jejich výzbroj, např. prvních 85 letadel, dodali Američané.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Ozbrojené síly Japonska měly sloužit i podle japonské ústavy výhradně k obraně domácího území a také to tak nějakou dobu bylo. V roce 1960 se postavení a prezentovaná úloha sil sebeobrany o něco změnily, když se Japonsko s USA dohodly, že útok na Japonsko nebo síly USA na Japonskem spravovaných územích bude považován za útok na obě země a ty si jsou povinny navzájem pomáhat. Čímž vlastně uzavřely bezpečnostní alianci trvající dodnes.

V roce 1999 se postavení Japonska opět změnilo, když byl přijat zákon související se spojenectvím s USA. Pokud by se angažovaly v nějakém konfliktu v regionu, Japonsko je v tom mělo podporovat. Přístup ostrovního státu se začal v otázce možného širšího nasazení vojenských sil Japonska otáčet hlavně kvůli rostoucí síle a ambicím Číny. Změna přístupu k vlastním ozbrojeným silám se v Japonsku ještě více prohloubila ve 21. století.

Japonská základna v Džibuti

V roce 2001 Japonsko přijalo legislativu, která mu umožnila zapojit se do mezinárodního boje proti terorismu. Další, prakticky ústavní zákon, začal platit v roce 2007. Ten rozvolnil do té doby striktně obrannou politiku státu. Umožnil třeba poslat plavidla japonského námořnictva do boje proti pirátům. Tedy do akcí, které nejsou čistě defenzivní a slouží vlastně k ochraně i jiných států a jejich občanů. V roce 2010 Japonsko zřídilo i svoji první zahraniční vojenskou základnu od konce druhé světové války v Džibuti.

Klíčová změna nastala v roce 2015. Tehdy Japonským silám sebeobrany nový zákon dovolil zapojit se do kolektivní obrany spojenců. Umožňuje jim to poskytovat podporu spojencům v případě, že by její neposkytnutí znamenalo ohrožení bezpečnosti Japonska. Vychází se z předpokladu, že oslabení japonských spojenců by mohlo znamenat i oslabení obrany samotného Japonska. V roce 2018 proto vznikla obojživelná brigáda rychlého nasazení pro působení i mimo území Japonska. Země také začíná měnit své nosiče vrtulníků na letadlové lodě.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Public Domain

Japonsko je některými analytiky označováno za zemi se čtvrtou nejsilnější armádou na světě. Není vlastníkem jaderných zbraní, dokonce má jejich vlastnění zákony zakázáno. Ovšem má rozsáhlý jaderný průmysl pro civilní účely a potřebné technologie. Odhaduje se, že v případě potřeby by bylo schopné jaderné zbraně vyvinout a mít je připravené k nasazení do jednoho roku. S rostoucí silou a ambicemi Číny v jeho sousedství a jadernými výhružkami Severní Koreje se můžeme dočkat i dalších změn.

Jak moc jsou japonské ozbrojené síly jenom obranné?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše