Během 1. světové války stála Itálie poměrně dlouho stranou a zbrojila. Velkou posilou Italů na moři byla bitevní loď Leonardo da Vinci, kterou dokončili krátce před vstupem do války.
Během 1. světové války stála Itálie poměrně dlouho stranou a zbrojila. Velkou posilou na moři jí byla bitevní loď Leonardo da Vinci, kterou dokončila krátce před vstupem do války. Nesloužila však dlouho, než se stačila pořádně ukázat na bojišti, lehla popelem.
Převaha nad Francouzi
V předválečných dobách byla Itálie věrným členem Trojspolku, tedy aliance s Německem a Rakousko-Uherskem. Předpokládalo se tedy, že nepřítelem, se kterým na moři Italové utkají, bude Francie. Třída Conte Di Cavour byla přímou odpovědí na francouzské bitevní lodě třídy Courbert. Leonardo da Vinci byla třetí a poslední jednotkou této třídy.
Pýcha italské maríny měřila 176 metrů a na šířku měla 28 metrů. Ponor byl 9,3 metru. Standartní výtlak byl 23 088 tun, maximální 25 086 tun. Bitevník byl na vrcholu tehdejší bezpečnosti. Loď s vysoce pevným ocelovým trupem byla rozdělena na 23 oddílů. Nad dvojitým dnem se nacházela další odolná paluba a loď měla protitorpédovou obšívku. Na pancíř byla použita vrstvená niklová ocel vlastního italského složení pojmenovaná Terni.
Maximální tloušťka pancíře paluby byla 250 milimetrů. Věže měly ochranu dokonce 280 milimetrů. Leonardo da Vinci měla dvacet kotlů systému Blechynden. Osm z nich bylo na naftu, zbylých dvanáct bylo schopno spalovat jak naftu, tak uhlí. Výkon čtyř Parsonsových turbín, které poháněly hřídele šroubů, byl 31 000 koní. Kormidlo bylo zdvojené.
Podle výpočtů inženýrů loděnic Odero v Janově, kde byla loď postavena, měla Leonardo da Vinci dosáhnout rychlosti 22,5 uzlů (41,5 kilometrů v hodině). Ve skutečnosti loď při testech vyvinula za cenu krátkodobého přetížení turbín rychlost pouze 21,6 uzlů (40 kilometrů v hodině). Při rychlosti deset uzlů (18 kilometrů v hodině) měla Leonardo da Vinci dosah 4 800 námořních mil (8 880 kilometrů). Při maximální rychlosti klesal dosah na pouhých 1 000 námořních mil (1 800 kilometrů).
Nebývale mocná výzbroj
Italským konstruktérům se podařil u třídy lodí Conte di Cavour husarský kousek. Poprvé se jim na dreadnought podařilo vyvinout věž se třemi děly. Byla to však poněkud z nouze cnost. Itálie nebyla schopna vyrobit děla ráže 340 milimetrů. Další děla menší ráže, 305 milimetrů, tedy měla toto kompenzovat. I kanóny 305 mm/46 Model 1909 byly vyvinuty ve Velké Británii u firmem Armstrong Whitworth a Vickers.
Loď měla celkem pět věží, přičemž tři byly osazeny třemi děly a dvě byly dvouhlavňové. Tedy Leonardo da Vinci celkem nesla 13 děl ráže 305 milimetrů. Dostřel hlavního byl až 24 kilometrů. Hmotnost projektilu byla 416 kilogramů a pro každou hlaveň se na palubě nacházelo 70 kusů munice. Po vypuknutí války toto číslo stouplo dokonce na rovných sto kusů na hlaveň.
Vedle toho se v kasematách nacházelo dalších 18 děl ráže 120 milimetrů s dostřelem 11 000 metrů. Pro ty byla na palubě zásoba munice 3 000 granátů. Ty doplňovalo 14 rychlopalných děl ráže 76 milimetrů na obranu před rychlými čluny nepřítele. Výzbroj uzavíraly tři torpédomety ráže 450 milimetrů. Posádku tvořilo 31 důstojníků a 969 námořníků, tedy rovných tisíc mužů.
Císařovi agenti v akci?
Stavba Leonarda da Vinci byla zahájena roku 1910. Již v červnu 1911 byla loď spuštěna na vodu. Italskému námořnictvu byla slavnostně předána 14. května 1914. Leonardo da Vinci byla přeložena k 1. divizi 1. flotily. Velitel italského námořnictva, admirál Paolo Thaon di Revel, se obával rakouských ponorek, a tak většina italských bitevních lodí stála nečinně v přístavech a čekala, zda se k nějaké akci odhodlá nepřítel. Leonado da Vinci takto čekala v přístavu v Tarentu, když v noci 2. srpna 1916 lodí otřásl výbuch.
Loď se jeho následkem převrátila a na palubě zahynulo 21 důstojníků a 227 členů posádky. Italové měli o vinících hned jasno. Agenti Rakousko-Uherska! Dva údajní agenti – místní obchodník a komisař městské policie – byli dokonce zadrženi, avšak zanedlouho byli opět propuštěni. Přestože výbuch nebyl nikdy úplně vysvětlen, s největší pravděpodobností došlo k výbuchu munice, která byla té noci na loď nakládána. Ta obsahovala novou a méně stabilní výbušnou směs. Zřejmě došlo k pádu nebo požáru a k následné katastrofě.
Italové se nechtějí lodi vzdát
Původní návrh zněl celou loď podminovat, rozervat a sešrotovat. To však admiralita odmítla. Bitevní loď byla až příliš cenná. Začala více než tříletá sisyfovská práce. Potápěči museli celou loď odstrojit a vyklidit od zásob munice a paliva. Aby se snížila hmotnost, musely být odstraněny zbraně. I přesto, že byl suchý dok v Tarentu prohlouben, musely být Leonardu da Vincimu odstraněny komíny. Před vypuštěním vody ze suchého doku bylo kolem převrácené lodi postaveno opěrné lešení a bylo do ní naloženo 410 tun štěrku, aby se nepřevrhla.
Rozjely se velké plány na modernizaci bitevníku. Střední věž měla být odstraněna a nahrazena šesti protiletadlovými děly ráže 106 milimetrů. Dne 21. ledna 1921 se konečně podařilo trup narovnat. Vše však bylo marné. Italská státní kasa byla po válce na mizině, a tak byla poničená Leonarda da Vinci roku 1923 vyřazena a prodána do starého železa. Italskému námořnictvu se smolná loď skutečně nevyplatila.
Zdroj: Military
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 15227
Události
|
PŘEČTENÍ: 16346
