O německé denacifikaci se u nás šíří mnoho mýtů a polopravd. Proces byl výrazně ovlivněn postojem samotných Němců a nastupující studenou válkou
Často se tvrdí, že u nás měl po roce 1989 proběhnout proces podobný denacifikaci v Německu. Ta v letech 1945 až 1950 měla Německo zbavit bývalých nacistů a pomoci vybudovat novou demokratickou společnost. Problém je ovšem v tom, že tomu zdaleka tak nebylo a předpokládané cíle programu denacifikace očekávané vítěznými mocnostmi na území Německa se nikdy nenaplnily. Denacifikaci často obcházeli nejen Němci, ale především i Spojenci, a to jí zlomilo vaz.
Spojenci chtějí spravedlnost
S tím, jak se blížil pád Třetí říše, na stole se čím dál tím častěji objevovala naléhavá otázka, jak naložit po válce s Německem? Nejradikálnější byl tzv. Morgenthauův plán. Ten chtěl Německo rozdělit na několik zemědělských států a zakázat těmto zemím nejen armádu, ale i pokročilý průmysl. To přes spojeneckou radu neprošlo, a tak byl nakonec vymyšlen a zvolen program 4D.
Co to znamenalo? Německo mělo projít demonopolizací, demilitarizací, demokratizací, ale především denacifikací. Tento program byl potvrzen jaltskou a postupimskou konferencí. Podle představ spojenců měli být nacisté vyloučeni z jakýchkoli mocenských a vedoucích ekonomických pozic v nové německé společnosti a ta se měla postavit na základech antifašistů a demokratů. Brzy se ale ukázalo, že tak snadné to nebude.
Společnost v pěti kategoriích
Prakticky jediné, co bylo ve všech okupačních zónách stejné, bylo rozdělení z válečných zločinů obviněných nacistů a provinivších se ostatních Němců do pěti skupin podle závažnosti obvinění a spáchaných skutků. Toto rozdělení bylo odhlasováno spojeneckou Kontrolní radou 12. října 1946 a měly se jím řídit všechny okupační mocnosti a německé soudnictví.
Jaké bylo tedy rozdělení obviněných? V I. kategorie se ocitli „hlavní viníci“, tedy váleční zločinci a vysocí představitelé strany, II. kategorii tvořili „viníci“. Do této kategorie patřili například strážní z koncentračních táborů či gestapáci. Do III. kategorie spadali „menší viníci“, tedy například úředníci státní správy nebo učitelé, kteří byli v NSDAP. Ve IV. kategorii, označené jako „sympatizanti“, se mohli ocitnou prostí straníci. Kategorie číslo V. patřila pro „soudně osvobozené“.
Rozběhnutí procesu denacifikace bylo velmi očekávanou záležitostí. V internačních táborech ve všech zónách bylo stále kolem čtvrt milionu bývalých nacistů a činovníků, se kterými si nikdo nevěděl rady. Tresty měly být od nejvyššího, tedy trestu smrti u I. kategorie, přes ztrátu majetku a občanských práv, zákaz činnosti ve státních službách, který se především uplatňoval u učitelů a úředníků, až po peněžní pokuty, jež mohly dosahovat od statisíců po jen několik desítek marek.
Americké představy a realita
Američané se do protinacistických čistek pustili krátce po konci bojů. Dne 22. července 1945 spustil Úřad pro vojenskou vládu Německa (Office of Military Government for Germany – OMGUS) operaci Tally-Hoo. Během dvou dnů bylo zadrženo 80 000 podezřelých osob a 70 000 bývalých nacistů bylo propuštěno ze zaměstnání. Kolem 900 000 státních zaměstnanců muselo vyplnit podrobný dotazník se 131 otázkami o jejich kariéře v době nacismu.
Už zde narazila kosa na kámen. Po zpracování 2/3 dotazníků muselo místo v eráru opustit 120 000 zaměstnanců. Jako antifašisté byli označeni pouhé čtyři tisíce Němců! Americká okupační správa také chtěla vytvořit speciální německé soudy, které měly řešit jednotlivé případy. Jenže vzápětí se přišlo na to, že zhruba 90 % německých právníků, státních zástupců a soudců bylo buď přímo členy NSDAP nebo nějakého nacistického právního spolku.
Platilo to ovšem nejen o úřednických místech, ale i o technických pozicích. Například město Kolín nad Rýnem zaměstnávalo 21 inženýrů – vodohospodářů, specialistů na dodávku pitné vody a vodovodní síť města. 18 z těchto 21 inženýrů bylo bývalými členy nacistické strany. Pokud by tyto muže Američané propustili, zásobování vodou by zkolabovalo. Pokud by Spojenci byli naprosto striktní, okupovaná země by se zhroutila.
Nakonec vzniklo 550 rozhodčích soudů, na které dohlížela ministerstva pro politickou očistu (Ministerien für politische Befreiung). Soudci byli vybráni z politických stran. Pouze komunisté odmítli spolupracovat. U soudu platila presumpce vinny a každý musel dokázat svojí nevinu. Všichni obvinění měli právo na právní pomoc a na odvolání k právní komisi, které předsedal vystudovaný právník. Veškeré rozsudky mohly být okupační správou odvolány.
Britští realisté a francouzská laxnost
Britové se stejně jako Američané vrhli do pronásledování nacistů s velkou vervou. V červnu 1945 bylo u Bad Nenndorfu otevřeno výslechové středisko. Toto zařízení fungovalo až do roku 1947. Skončilo po skandálu, kdy se ukázalo, že zadržení byli brutálně mučeni. Britové po počátečním nadšení opět velmi rychle s tvrdými opatřeními přestali. Jejich okupační zóna patřila k nejvíce zničeným bombardováním a bylo třeba ji obnovit.
Britové nedistribuovali ani americký dotazník. Naopak. Jejich síto na nacisty bylo více než děravé, pokud se týká německých kapitánů průmyslu a technických expertů. Nejkřiklavější byl případ průmyslníka Günthera Quandta. Quandt byl nacista a v jeho továrnách byli zaměstnáni vězni z koncentračních táborů, o které sám žádal. Po válce se velmi rychle zapojil do obnovy britské zóny a získal mnoho podporovatelů. U denacifikačního tribunálu v roce 1948 byl označen za pouhého sympatizanta a zaplatil drobnou pokutu.
Francouzský přístup k okupaci byl jiný. Pro Francouze bylo jedno, kdo byl nacista a kdo ne. Pro ně byli všichni Němci viní. Denacifikaci proto nazývali „čistkou“. Francie toužila Německo rozdrobit a případně svoji zónu připojit. Navíc původní tvrdé plány opět narážely na realitu. Francouzi chtěli například vyhodit všechny učitele, kteří byli v NSDAP. Jenže se brzy ukázalo, že nacisty bylo více než ¾ pedagogů a školy by prostě zůstaly bez učitelů.
Francie se však utápěla v poválečných problémech a s Němci ve své okupační zóně její průmyslové kruhy brzy nekontrolovaně navázaly velmi plodnou spolupráci. Velké firmy s průmyslníky, jako byl Claude Dornier, Karl Maybach a Hugo Eckener, velmi rychle našly společnou řeč a denacifikací prošli tito němečtí průmyslníci velmi formálně. Stejně tak příslušníci SS a Wehrmachtu často našli útočiště ve francouzské Cizinecké legii, které se jejich zkušenosti v bojích v Indočíně hodily. Francouzi brzy přenechali veškerou denacifikaci na Němcích.
Sovětská spravedlnost před popravčí četou
K nejtvrdším čistkám došlo v sovětské okupační zóně. Sověti rozhodně neponechali nic náhodě a celý proces řídila NKVD. V internaci se ocitlo kolem 122 000 lidí, z nichž 37 000 bylo považováno za občany SSSR a byli postupně transportováni „domů“, kde většinou skončili před popravčí četou, nebo v lepším případě v lágrech na Sibiři. Zbytek se měl postavit před zvláštní komise, které však byly složeny ku prospěchu nového komunistického režimu.
Tehdy byly složeny ze zástupců tří politických stran (SPD, SED a CDU) a zástupců tří masových organizací, jako byly odbory, které ovšem byly přidruženy ke komunistické SED. Denacifikační proces v budoucí NDR vedl i ke společenským a hospodářským čistkám. Za nacisty byli často označeni i demokraté, kteří byli odpůrci komunistů a majitelé velkých firem a statkáři. Pro komunisty to mělo několik příjemných důsledků.
Zbavili se potenciálních budoucích odpůrců. Nacisté, kteří v sovětské okupační zóně zbyli, prchali na západ a komunisté mohli tvrdit, že je západní spojenci kryjí. Přesto se SED nacistům až tak nebránila a ze schopných soukmenovců snadno udělala soudruhy. V řadách SED bylo kolem 15 % bývalých nacistů. Ba i mezi soudruhy tajemníky bylo kolem 9 % bývalých nacistů. To však bylo v NDR, která se oficiálně „nacistů“ zbavila, do roku 1989 přísně tajné.
Persilschein, persilově čistý
A co na to samotní Němci? Reakce byla ve většině případů odmítavá. Podle naprosté většiny Němců se válečných zločinů dopouštěli všechny válečné strany. Častým typickým německým argumentem bylo, že by se Britové a Američané měli zpovídat z bombardování německých měst a Sověti z válečných ukrutností. Němci zpočátku vůbec nedokázali přijmout fakt, že podporou nacismu i oni byli zodpovědní za hrůzy války. Brzy proto začala denacifikace pokulhávat a komise či soudy byly často velmi liknavé ve stihání nacistických zločinců.
Navíc se objevil tzv. Persilschein, tedy volně přeloženo Persilově čistý. Tím se stával ten, kdo získal od oběti nacismu, antifašisty nebo od „osoby politicky neposkvrněné“ potvrzení o tom, že obviněný ji během nacistické vlády pomohl či se projevoval protinacisticky. S těmito „odpustky“ se čile obchodovalo a sehnat je za slušnou cenu bylo snadné. Ani komise prošetřující jednotlivé případy nebyly tak nezkorumpovatelné, jak by bylo často potřebné.
Železná opona končí denacifikaci
Západní spojenci brzy přišli s poznáním, že německá společnost, a především státní správa, byla nacisty tak prolezlá, že to bez nich prostě nešlo. Jen v Hesensku by museli být propuštěni prakticky všichni vedoucí státní pracovníci a polovina všech státních zaměstnanců, včetně školníků a údržbářů. Navíc se pomalu začala spouštět Železná opona a mocnosti přestaly tolik lpět na potrestání německých viníků.
Bylo potřeba budovat hráz proti komunismu. První signál o konci očistného procesu opět vystřelili Francouzi, kterým se například v jejich zóně podařilo „nalézt“ pouhých 13 „hlavních pachatelů“. V roce 1947 byla v její okupační zóně vyhlášená amnestie pro německou mládež narozenou po 1. lednu 1919, pokud nebyla vedoucími členy nacistických organizací nebo zaměstnanci například Gestapa.
Dne 1. července 1948 rozsáhlou amnestii ve své zóně vyhlásili i Britové. Do funkcí ve státní správě se mohli vracet i bývalí členové SS, v případě, že nebyli strážnými v koncentračních táborech a funkcionáři NSDAP, pokud se jednalo o specialisty potřebné k chodu státního aparátu. Francouzi vzápětí podle tohoto vzoru svoji první amnestii okamžitě rozšířili také.
Hořká tečka
I Američané přestali tlačit na denacifikaci, kterou stejně nikdy nedokázali dotáhnout do důsledků. Už od konce války například vedli tajnou operaci Paperclip, což bylo krycí jméno amerického projektu, který měl za úkol převézt po konci války z Německa do USA vybrané německé vědce bez ohledu na jejich politickou a nacistickou minulost. Cílem bylo propašování vědců z nacistického raketového průmyslu, medicíny a z divizí chemických zbraní a zároveň zabránit tomu, aby je získal Sovětský svaz.
Nejznámějším nacistou, který byl přeměněn v Američana, byl von Braun, člověk, který dostal Američany do kosmu na Měsíc. I mnozí důstojníci SS a Wehrmachtu, jako byl například generálmajor Reinhard Gehlen, či bývalí letci Luftwaffe, jako byl např. Gunter Rahl, už jim na tajné frontě proti SSSR prokazovali dobré služby. Německo se podle mnohých nemělo ohlížet na minulost a mělo být začleněno do západních struktur. Tato politika byla schválená roku 1947. Společně s denacifikací nastal přesně opačný proces, tedy renacifikace.
Denacifikaci skončilo oficiální vyhlášení nově vzniklé Německé spolkové republiky roku 1951 a „Zákonem o uzavření denacifikace“. Denacifikací celkem prošlo v západních okupačních zónách 3 660 648 osob. Za „hlavní viníky“ bylo označeno 1 667 obviněných, 23 060 bylo „viníků“, 150 425 „menších viníků“, 1 005 854 „sympatizantů“ a 1 213 837 osob bylo osvobozeno. Ze zaměstnání ve státní správě byly zákonem vyloučeny jen dvě první kategorie.
Jak tedy denacifikace dopadla? Pro většinu Němců to byl proces vnucený, který z Němců dělal viníky, jimiž se nedokázali v té době cítit. Bývalí nacisté i s podporou bývalých soukmenovců byli brzy opět zpět ve státní správě a v důležitých funkcích v průmyslu. Dokonce některé instituce, jako bylo ministerstvo zahraničí nebo spravedlnosti, měly nakonec mezi zaměstnanci větší podíl nacistů než za jejich vlády. Skutečné morální vyrovnání s nacismem začalo až v 60. a 70. letech. Ale to už je jiná kapitola.
Jak podle vašeho názoru měla denacifikace probíhat?
Zdroj: Helmut Müller, Hanna Vollrath a Karl Friedrich Krieger, Dějiny Německa, Praha, 1995.
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 12292
Události
|
PŘEČTENÍ: 15343
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 12348
