Hitlerův věrný tajemník: Martin Bormann byl za války po Führerovi nejmocnějším mužem v nacistickém Německu

Martin Bormann, osobní tajemník Hitlera, se během druhé světové války dostal až na samý vrchol nacistické hierarchie. Na rozdíl od nechvalně známých nacistických představitelů, jako byl Göring, Goebbels nebo Himmler, kteří byli za svého života nejen pobuřujícími osobnostmi, ale hlavně veřejně známými osobami, Bormann pracoval ve stínech. Vysloužil si přezdívku „hnědá eminence” a veřejné pozornosti často uniká dodnes. Do historie se však zapsal svou krutostí a nemilosrdností.

Podezření na práci u sovětské rozvědky

Martin Bormann se narodil 17. června roku 1900 ve Wiegeleben u města Halberstadt. O otce přišel ve svých 3 letech a dál jej vychovával s jeho bratrem Albertem otčím. Studoval ve Výmaru reálné gymnázium, to však nedokončil. Během první světové války sloužil jako dělostřelec. Se svojí jednotkou se zúčastnil bojů i po jejím skončení, a to na území dnešních pobaltských republik. V roce 1919 tam byl Rudou armádou zajat a držen v zajateckém táboře u Ostaškova.

Tento zvláštní zajatecký tábor pro cizince, kteří bojovali proti bolševickému Rusku, řídila přímo speciální jednotka či odbor velení Rudé armády, tak zvaná Registrupr. Později z ní vznikla Stalinova vojenská rozvědka. Bormann byl z tohoto tábora propuštěn v roce 1921, což bylo velmi zvláštní, protože tento tábor byl vyhlazovací a většinou se z něj nikdo živý nedostal.

Registrupr řídil v té době „soudruh” Unšlicht, německý levičák a později pravověrný komunista, pracující v Rusku pro bolševiky. Podle některých neověřených svědectví mezi zajatci vybíral a poté cvičil speciální agenty, které pak z Ruska „vraceli” do jejich domovských zemí. Jestli mezi nimi byl i mladý Bormann však není možné bez prozkoumání ruských, dosud nepřístupných archívů potvrdit. V každém případě přežil tam, kde 99 % jeho spoluvězňů bylo povražděno.

Byl navíc propuštěn nezvykle brzy, což může vyvolávat jistá podezření, a v roce 1921 se vrátil do Německa. Bormann se v té době projevoval jako obdivovatel pangermánských myšlenek. Po návratu do Německa, při práci na šlechtickém velkostatku v Meklensbursku, řídil ilegální pravicově nacionální dobrovolný sbor, který byl složen převážně z bývalých vojáků a důstojníků. V roce 1924 byl odsouzen k 11 měsícům za spoluúčast na politické vraždě. Jeho spoluvězněm a přítelem v té době byl Rudolf Höss, budoucí velitel koncentračního tábora Osvětim.

První kontakty s Adolfem Hitlerem

Do NSDAP vstoupil relativně pozdě, konkrétně až v roce 1928, a stal se na necelý rok řidičem Fritze Sauckela, jednoho z vedoucích funkcionářů NSDAP ve Výmaru. Avšak ještě týž rok převzal řízení Fondu pojištění pro členy SA a vzápětí projevil své ekonomické a organizační nadání, když ho poměrně rychle přebudoval na nadační fond nacistické strany Hilfskasse NSDAP. Všiml si jej i Hitler a Bormann u něj získal první body.

V té době se také Bormann oženil. V roce 1929 si vzal za ženu Gerdu Buchovou, dceru Waltera Bucha, jenž byl v té době předsedou „Vyšetřovací a smírčí komise říšského vedení NSDAP” a patřil k nejprominentnějším nacistům v Německu v té době. Mýlil by se však ten, kdo by soudil o Bormannovi jako o kariéristovi, který sňatek použil k povýšení. Bormann byl v té době znám jako poněkud neurvalý a bezohledný muž s mnoha milostnými aférkami a do ženění se vůbec nehrnul.

V té době si Bormanna koncem roku 1928 po boku Hitlera všimla krásná 19letá Gerda. Muž na ni ihned udělal veliký dojem. Dokonce takový, že si nakonec proti vůli rodičů prosadila jeho pozvání k nim domů a postupně i do rodiny. Nakonec v září 1929 spolu s Bormannem slavili svatbu, na které jim svědčil i Adolf Hitler. Ten byl i kmotrem jejich prvního syna Adolfa Martina, jenž se narodil v roce 1930 necelých 7 měsíců po svatbě.

Zvláštní vztah s manželkou

Gerda Bormannová se stala prototypem německé nacionálně socialistické matky plodící potomky a starající se o rodinu, děti a zázemí svého muže. Postupně porodila svému muži do konce války 10 dětí, z nichž přežilo 9. Mnozí návštěvníci jejich rodiny často pak potají vykládali, že Bormann je velice hrubý ke své ženě, neustále ji jako tyran ponižuje i v přítomnosti dalších lidí a nakládá s ní hůře než s posluhovačkou.

Navíc ji veřejně podvádí s celou řadou dalších žen a nijak se s tím netají. Ovšem vypadá to, že takovéto chování před svědky bylo výsledkem zvláštní dohody obou manželů Bormannových. On tím podporoval tvorbu aureoly strachu z muže, který je hrubý a násilnický a jde si za svým i přes mrtvoly. Ona zase dávala průchod svému zvláštnímu (v té době) přesvědčení, že v nacistické zemi není místo pro monogamii.

Dle ní rasově čistí árijští muži jsou povinni plodit co nejvíce dětí, což s jednou ženou jde velice pomalu. Nakonec sama svému muži přiváděla či dohazovala milenky a polygamii nazývala „manželství sloužící potřebám národa”. Naprosto souhlasila i s tím, když si Bormann z herečky Manji Behrensové učinil veřejnou milenku. Bormann to popisoval v dopisech jako šťastné druhé manželství vedle toho s Gerdou. Jí to naprosto vyhovovalo, dokonce organizovala něco jako společný život a obě dámy i jejich děti si velice rozuměly.

Ve skutečnosti se manželé Bormannovi podle jejich vzájemné korespondence velice milovali a ctili, respektovali se navzájem a v soukromých dopisech byli k sobě velice něžní. Vypadá to také, že Hitler toto vše velmi dobře věděl a obzvláště postoje a konání Gerdy ve světle ideologie národního socialismu velice oceňoval.

Stal se správcem Hitlerova majetku

I přesto, že se Bormann přidal ke straně poměrně pozdě, dokázal se výrazně profilovat a v skrytu budovat své postavení, vliv a kontakty, když například z Hilfskasse posílal peníze předním funkcionářům NSDAP. Jeho moc tak rychle rostla. V říjnu 1933 byl jmenován jedním z 18 vůdců NSDAP a stal se správcem a dohlížitelem na investice do míst Hitlerových prázdninových pobytů, především Obersalzbergu u Berchtesgadenu, které sloužilo vedle Berlína jako druhé oficiální vládní sídlo.  

To zahrnovalo kromě jiného starost o soukromé domy politických prominentů nacistické strany včetně Hitlerova Berghofu a Orlího hnízda. Bývalému majiteli pozemků dal na výběr, buď prodá za symbolickou cenu, nebo půjde do koncentračního tábora. Majitel si vybral správně a Bormann získal v Hitlerových očích aureolu schopného člověka i v ekonomické oblasti. V roce 1933 se také stal zástupcem, osobním tajemníkem a náčelníkem štábu Führerova zástupce Rudolfa Hesse a v listopadu téhož roku říšským ministrem.

Získání nemovitého majetku pro Hitlera v Obersalzbergu za velmi výhodných podmínek přesvědčilo německého diktátora, aby udělal z Bormanna správce svého majetku. Ten okamžitě navýšil příjmy Hitlera zvýšením tantiém, pečlivým dohledem nad vydáváním knih Mein Kampf a například i z poplatků za Hitlerovo vyobrazení na Říšských známkách, později i na známkách okupovaných zemí včetně známek Protektorátu Čechy a Morava.

Pošty těchto zemí včetně německé platily za Hitlerovo vyobrazení poměrně vysoké částky, i když měly nařízeno vůdcův portrét na známkách použít. Dalším zdrojem financí pro Hitlera a jeho nacistickou stranu se stal „Nadační fond Adolfa Hitlera pro německou ekonomiku”, který také založil a řídil Martin Bormann. Fungoval spíše jako nástroj kryjící faktické vydírání bohatých občanů Německa, velkých průmyslníků a podnikatelů, později i v okupovaných zemích, ale pro Hitlera to byl další důkaz o nepostradatelnosti a významu Bormanna pro nacionálně socialistické Německo a pro něho osobně.

Tajemník naháněl svým spolupracovníkům strach

V té době ještě nikdo netušil, že tento muž bude jednou druhým nejmocnějším nacistickým funkcionářem v zemi. Rozhodující okamžik v Bormannově kariéře nastal až v roce 1941, poté, co Rudolf Hess odletěl do Skotska na jednání s Velkou Británií. Navzdory silné konkurenci se Bormannovi podařilo vystoupat na nejvyšší příčky stranické hierarchie. Dne 12. května 1941 převzal Bormann Hessův úřad, který přejmenoval na „Stranickou kancelář” s pravomocí říšského ministerstva. Bormann se tak stal neoficiálně nejmocnějším mužem ve Třetí říši po Hitlerovi.

Čím déle válka trvala, tím měl jako tajemník vůdce větší a větší vliv například na to, kdo se může dostat přímo k Hitlerovi. Téměř výlučně rozhodoval o Hitlerových návštěvách a byl přítomen u všech vůdcových rozhovorů. Byly to také jeho ruce, jimiž procházely všechny zprávy a informace, jež k Hitlerovi mířily. Byl důsledný a puntičkářský, zařídil například speciální tisky německých novin, které přicházely na stůl Hitlerovi. Nechal v nich zvětšit písmo, aby německý diktátor nemusel při čtení novin nosit nenáviděné brýle.

Podle svědectví Bormannových současníků patřil Hitlerův tajemník mezi nejnenáviděnější a nejobávanější představitele nacionálně socialistického režimu. Na rozdíl od jiných představitelů však nenávist a strach nepřicházely ze strany obyčejných lidí, nýbrž od státních vykonavatelů, úředníků, soudců, generálů a spolustraníků. Bormann nikdy nevystupoval na veřejnosti, nepronášel projevy a nemluvil v rozhlase. Pracoval ve stínech a za nitky tahal raději z pozadí. Jeho mocenské postavení v nacistickém režimu bylo mimořádné.

Měl Hitlerovu neomezenou důvěru

Martin Bormann se s ideály svého vůdce plně ztotožňoval a měl jeho plnou důvěru. A byl to také on, kdo Hitlerovým jménem oznamoval vůdcovo rozhodnutí. Byl Hitlerovi dokonalým pobočníkem, neměl ambice stanout v čele strany a na svém postu druhého nejmocnějšího muže v zemi se pečlivě staral o vládní záležitosti. Představy svého vůdce plnil s brutálním nasazením. Ve své poslední vůli jej Hitler nazval „nejvěrnějším z mé strany”.

Bormann byl svědkem Hitlera na jeho svatbě s Evou Braunovou ve vůdcově bunkru v Berlíně 29. dubna 1945. Pak také dozíral na jejich spálení po sebevraždě. Neoblíbený muž vytrval nakonec v bunkru s Hitlerem téměř až do konce. Podle svědků Bormann, Hitlerův osobní lékař Ludwig Stumpfegger a další osazenstvo bunkru z obklíčeného Berlína zkoušeli uniknout 1. května 1945. Spolu s kolonou zbylých německých tanků snažících se o průlom pomalu postupovali na západ.

Nicméně nakonec pochopili, že spadla klec a v noci na 2. května oba spáchali sebevraždu pomocí kapsle cyankáli. Přestože jejich těla identifikoval ráno na mostě nad železniční tratí u stanice Lehrtel v Berlíně Arthur Axmann a jeho pobočník Günter Weltzin, nikdo jim zpočátku nevěřil a Martin Bormann byl v nepřítomnosti v roce 1945 v procesu s nacistickými vůdci obžalován za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku.

Odsouzení v nepřítomnosti a nalezení těla

Dne 1. října 1946 byl pak odsouzen k smrti. V odůvodnění rozsudku se objevuje věta: „Martin Bormann věnoval velkou část svého času pronásledování církví a Židů v Německu“. V době soudního procesu panovalo mínění, že se Bormannovi podařilo přeci jen uniknout. Nikde se ale následující řadu let neobjevila žádná známka o jeho přítomnosti kdekoli na světě.

I když nebylo jeho tělo tehdy nalezeno, Okresní soud v Berchtesgadenu jej proto prohlásil dne 10. března 1954 za mrtvého. Ještě v polovině 60. let byla snaha nalézt jeho ostatky podle svědeckých výpovědí a pokusné výkopy byly provedeny u železniční stanice Lehrtel, ale bez výsledku. Bormannovy ostatky byly nalezeny v podstatě náhodou při pokládání telefonních kabelů dne 8. prosince 1972 přibližně tam, kde udávali svědci, že mrtvoly viděli.

Kosterní pozůstatky Martina Bormanna byly identifikovány podle záznamů stomatologů, forenzních znalců a antropologů. V lebce mezi čelistmi se našly střípky skla se známkami kyseliny kyanovodíkové. Totožnost Bormannovy kostry byla definitivně prokázána analýzou DNA v roce 1998 v Ústavu soudní medicíny Mnichovské univerzity. Poslední záhada Martina Bormanna tak byla vyřešena.

Jaké zajímavosti znáte o postavě Martina Bormanna?

Zdroj: Britannica, Historylearningsite, Wikipedia