Afričtí otroci za Atlantickým oceánem: úlohu otrokářů zastávali často samotní Afričané

Otroctví nabylo začátkem 17. století obrovských rozměrů. V rámci transatlantickho obchodu, který trval od 17. až do 19. století, byly ze své domoviny násilně vytrženy miliony nevinných lidí. V užším vymezení zdůrazňuje termín africká diaspora důležitou roli, kterou při transatlantickém obchodu s otroky hrála barva pleti, otrokářství, kolonialismus, rasismus a geografie, což je také důvodem, proč někteří označují africkou diasporu jako „černošskou diasporu“.

Samotná cesta do Ameriky zabila statisíce otroků

Transatlantický obchod s otroky byl největší migrací Afričanů ze Starého světa do Nového světa. V první fázi trojúhelníkového obchodu šlo o vývoz zboží z Evropy, například železa, brandy, střelného prachu či zbraní, které se v Africe směňovalo za otroky. Druhá etapa, označovaná jako Střední cesta, zahrnovala přepravu 10 až 14 milionů zotročených Afričanů přes Atlantský oceán do Evropy. Poslední etapou pak byl převoz zboží; cukru, bavlny, rumu, melasy a tabáku z Ameriky do Evropy.

Obchod s otroky započal na africké půdě a podíleli se na něm Afričané, Arabové i Evropané. Většina zajatců, kteří putovali do Ameriky, byli oběťmi nájezdů, únosů a válek. Velmi často pak afričtí páni prodávali do otroctví své vlastní poddané, domácí služebnictvo či zločince nebo dlužníky. Hlavní motivací těchto transakcí bylo získání zbraní pro neutuchající mezietnické konflikty. Vládci často vedli války jen proto, aby zajatce mohli prodat především Portugalcům do otroctví.

Evropští otrokáři pak často vsázeli na domorodé Afričany či míšence, kteří byli schopni nepozorovaně proniknout mezi prostý lid a unášet muže, ženy i děti a následně je prodávat na pobřeží. Už jen tato zkušenost musela být naprosto traumatizující. Samotný únos byl však teprve začátkem dlouhých útrap, které čekaly otroky na cestě do Ameriky. Po zajetí byli Afričané svázáni a nuceni pochodovat desítky až stovky kilometrů, přičemž trpěli hladem, žízní či úzkostí, neboť nevěděli, kam jdou, ani jaký bude jejich osud, jakmile cíle dosáhnou.

Mnozí z vězňů proto cestu z vnitrozemí na pobřeží nepřežili. Ty zajatce, kteří náročnou cestu zvládli, čekala nepříjemná fyzická prohlídka, při níž byli například nuceni skákat na místě či podstoupit vyšetření pohlavních orgánů. Následně byli vybraní otroci označeni pečetí evropských společností, pro něž byli přepravováni. Poté je čekala náročná plavba přes Atlantik, na jejíž absolvování však byli mnozí vězni příliš slabí a spousta z nich zahynula.

Otroci přišli téměř o všechna práva

Na přesném počtu Afričanů přepravených do Ameriky během transatlantického obchodu se historikové nejsou schopni shodnout. Vzhledem k tomu, že není k dispozici dostatečná dokumentace, která by zaznamenávala každou plavbu od počátku obchodu až po jeho zánik, není možné se dopátrat číselného údaje, který by byl na sto procent přesný. Odhady se pohybují od 5 do 100 milionů, z větší části se však odborníci shodují na 10-14 milionech. 

I když jsou přesná čísla sporná, dostupné údaje z plaveb mezi lety 1662 a 1867 do značné míry alespoň dokládají, jak byli afričtí otroci rozmístěni po Americe. Zhruba 90% zajatců z tohoto období skončilo v Latinské Americe a Karibiku, z toho 40% v Brazílii, 37% v britském a francouzském Karibiku a 10% ve španělských koloniích. Do Severní Ameriky se dostalo pouhých 7% otroků.

Od roku 1619 do konce sedmnáctého století byla práva Afričanů a jejich potomků v Americe neustále ohrožována. Úpadek lidských práv spolu s rychlým rozvojem tabákového a bavlněného průmyslu, které vyžadovaly stálou pracovní sílu, měl pro Afričany zničující důsledky. Ve Virginii bylo navíc v roce 1705 otroctví upevněno zákonem. V důsledku tohoto kroku se obyvatelé tmavé pleti a Afričané stali synonymem pro otroctví.

Po upevnění plantážního systému se otroctví po celé následující století rozrůstalo převážně ve Virginii a Marylandu, a to neuvěřitelnou rychlostí. Ve Virginii žilo nejvíce zotročených Afričanů podél řeky York, neboť řeka představovala hlavní tepnu, po níž obchodníci s otroky přiváželi do regionu nové “zboží“. Okolí řeky navíc disponovalo vhodnou půdou pro plantážnictví.

Virginie byla hlavním distributorem otroků

Poté, co v roce 1808 vešel v platnost zákaz transatlantického obchodu s otroky, staly se Virginie, Severní a Jižní Karolína hlavními distributory otroků. Pracovní síly dodávaly především na jih a západ kontinentu. Historie těchto regionů proto přímo souvisí s vývojem “černého Texasu“ neboť právě Texas představoval vrchol cesty mnohých Afroameričanů, která započala na africkém kontinentu a pokračovala přes Západní Indii do Virginie a Karolíny, až na pláně východního a středního Texasu.

Zpočátku se jasně rozlišovalo mezi otroky narozenými na africkém kontinentu a otroky narozenými v Americe. Samotný proces, v němž se z Afričanů stávali Afroameričané, byl však komplikovaný a vyvíjel se po celou dobu trvání otroctví. Trauma ze zajetí v Africe, Střední cesta, zotročení a život na plantážích hodně přispěly ke změně pojetí Afriky v myslích samotných otroků.

Vláda Spojených států vykonala mnohé pro odčinění otroctví na svém území. Přesto rasismus v zemi přetrvává, ale zároveň řada zákonů se přetavila v tzv. obrácený rasismus a nutno podotknout, že současné hnutí Black lives matter je naprosto neobjektivní a až rasisticky vyprofilovaná skupina, která výrazně přilévá do ohně rasových nepokojů v USA. Přestože je snaha se tvářit sluníčkově, nadále přetrvává rozsáhlá rasová segregace ze spousty důvodů.

Afroameričané významně ovlivňují americkou společnost

Od prvních výprav afrického cestovatele Estevanica až po vznik plantážnictví, zažívali Afričané v Americe nejistotu, snášeli brutalitu spojenou s otroctvím a prožívali zmatek pramenící z fyzického odtržení od jejich domoviny. Byli zajati, prodáni, mučeni a nuceni neustále se přizpůsobovat nové a nepříliš přívětivé americké realitě. Na všech místech bylo otroctví nelidské, přesto se praxe otroctví mohla v jednotlivých regionech lišit.

Tyto rozdíly jsou příčinou demografických, kulturních a dokonce i genetických odlišností mezi moderními diasporami černošského obyvatelstva. V důsledku transatlantického obchodu s otroky žije v současné době na území Spojených států, Mexika a Kanady 51,5 milionu lidí afrického původu. V Jižní Americe je to pak 66 milionů a více než 14,5 milionů na ostrovech v Karibiku.

I přesto, že s postupem času došlo u těchto diaspor k vytvoření mnohých odlišných kulturních tradic, všechny spojují prvky společného afrického dědictví. Členové diaspor také často disponují silným smyslem pro rasovou, etnickou nebo náboženskou identitu, který překračuje jakékoliv geografické hranice.

Zdroj: History, Encyclopedia,