Německo postavilo vlastní tank A7V v reakci na britské a francouzské stroje. Měl velké potíže s pohybem v nerovném terénu

V roce 1916 přišla Velká Británie s nápadem, jak překonat nebezpečnou oblast mezi vlastní první linií a zákopy nepřítele – tanky typu Mark. Brzy obrněná vozidla na pásech začala produkovat i Francie. I když tanky nebyly samospasitelné a potýkaly se s řadou omezení a dětských nemocí, druhá válčící strana nechtěla zůstat pozadu a začala vyvíjet vlastní odpověď. Tou byly mohutné stroje ježící se zbraněmi s názvem A7V.

Původně chtěli využít podvozek traktoru

Německé ozbrojené síly po objevení britských tanků zadaly automobilovému konstruktérovi Josephu Vollmerovi úkol vyvinout tank, který by vážil kolem 30 tun. Měl být schopen překonat až 1,5 metru široký příkop a být ozbrojen děly a kulomety. Původně se uvažovalo o tom že by byl využit podvozek traktoru Holt. Nakonec se Němci rozhodli pro univerzální podvozek, který by sloužil i jiným vozidlům.

První dřevěná maketa se zátěží začala být testována v květnu 1917, za necelý půlrok začala výroba, která však byla spíše kusová a velice pomalá. V německé armádě vznikly i speciální tankové útočné jednotky, ale nutno přiznat, že německá aktivita v této oblasti byla rozsahem nesouměřitelná s Brity a Francouzi, kteří zkonstruovali a do boje vrhli tisíce obrněnců, Němci jich do konce války stačili postavit jen 20 a raději používali spíše kořistné britské stroje.

iZdroj fotografie: Uživatel Skyring / Creative Commons / CC BY-SA

Německý tank A7V byl mohutným vozidlem, které na délku měřilo 7,34 metru, na šířku 3,1 metru a na výšku 3,3 metru. Předek chránilo 30 milimetrů oceli. Nebyla kalená, takže byla méně odolná než klasický pancíř, ale odolala i kulkám z kulometu. Po stranách byla síla stěn 20 milimetrů shora jen 10.

Pohon zajišťovaly dva čtyřválcové motory Daimler o výkonu 147 kW (200 k.s.) každý, které stroji dodávaly rychlost 12,9 kilometrů v hodině na silnici a 5 v terénu. V něm se však pohyboval s velikými obtížemi a stačilo málo, aby uvázl. Překonal sice zákop o šířce 2,1 metru, ale jakmile dojel ke členitějšímu a „hrbatému” povrchu, většinou nemohl projet dál.

Dělo a několik kulometů

Výzbroj tanku sestávala většinou z děla Norfeld ráže 57 milimetrů vpředu a šesti kulometů ráže 7,62 mm. Je zaznamenán minimálně jeden případ, kdy tank měl místo děla dva další kulomety. Stroj s sebou vozil asi 250 kulometných pásů a 180 granátů. Pro obsluhu takového množství zbraní a stroje byla nutná velmi početná posádka. Ta se většinou skládala z 18 až 25 vojáků.

První bojové nasazení nepřineslo Německu nijak výrazný úspěch. U kanálu St. Quentin bylo pět strojů rozmístěno 21. března 1918, ovšem tři z tanků se vzápětí porouchaly. O něco lépe si vedly v dubnu 1918 u Villers-Bretonneux, kde se s jejich pomocí podařilo prolomit linie. Zde se také poprvé tři německé tanky utkaly se třemi britskými. Dva z nich měli jen kulomety, ale třetímu s dělem se jeden z německých tanků podařilo vyřadit.

iZdroj fotografie: National Museum of the U.S. Navy / Public Domain

Německo pak obrněnce nasadilo v několika jednotlivých případech, dokonce i na východní frontě, ale ne s příliš velkým úspěchem. Projevila se i skutečnost, že tank měl velmi špatnou průchodivost terénem. Dvě vozidla na základě A7V použily německé síly k potlačení povstání v Berlíně v roce 1919. Nyní je zachovalý jeden stroj v muzeu v Austrálii. Na světě existují dvě repliky tohoto tanku. Jedna je v tankovém muzeu v Musteru a druhá v Bovingtonu.

Proč Německo dokázalo postavit jen tak málo tanků?

Zdroj: MilitaryHistory