Temná stránka Osmanské říše: 5 nejkrutějších sultánů, kteří se do historie zapsali svými sadistickými pohnutkami

Není pochyb o tom, že mocná Osmanská říše výrazně ovlivnila světové dějiny. Sultáni odtud vládli po více než 400 let a na vrcholu moci se jejich říše rozprostírala na Blízkém východě, většině území Afriky a značné části Evropy. Mocné impérium se mohlo chlubit inovativními vynálezy, vynikajícím obchodem i pokročilým válečným uměním. Do dějin se však Osmanská říše zapsala především pro kruté praktiky sultánů, často velmi pokrokových vladařů, jejichž inteligenci však zastínila šílenost.

Mehmed II. (1444–1446 a 1451–1481)

Sultán Mehmed II. prožil smutné a osamělé dětství. Jeho samotná existence, jakožto potenciálního soupeře v boji o trůn, vyvolávala nedůvěru nevlastních matek a některých členů dvora. Často se tak mladý Mehmed potýkal se špatným zacházením, včetně drsných fyzických trestů. Murat II. navíc vyhradil trůn především pro Mehmedovy starší bratry, aniž by svému mladšímu synovi projevil alespoň kapku náklonnosti. Princ tak vyrůstal s vědomím, že jej jeho vlastní otec zavrhl a nikomu na královském dvoře se nedá věřit.

Aby tedy nebyl odsunut z mocenských kruhů, postupně si vybudoval reputaci krutého, lstivého, nedůvěřivého a ctižádostivého muže. Byl bezcitný a odměřený, jedl sám a se svými nejvyššími úředníky jednal jako s otroky. Poté, co byl jmenován sultánem, první, co nařídil, bylo utopení jeho malého bratra. Je třeba poznamenat, že tento krutý akt byl v souladu s osmanskou politikou bratrovraždy, která byla sultány běžně praktikována až do 17. století.

Mehmed však nemohl svůj hrůzný čin dostat ze svých myšlenek, a tak aby sám sobě odpustil, nařídil popravit i strážného, který jeho bratra vlastnoručně utopil. Když bylo sultánovi 21 let, dobyl byzantské město Konstantinopol, učinil z něj hlavní město svého impéria a upevnil mocenské postavení své říše na mezinárodní scéně. Sultán motivoval své muže k boji prohlášením, že až město obsadí, budou moci tři dny volně plenit a všichni obyvatelé města budou jejich.

A tak se také opravdu stalo. Poté, co město padlo, Mehmedovi muži po celé tři dny rabovali, znásilňovali ženy i dívky, znesvěcovali kostely, zotročovali a masakrovali obyvatele Konstantinopole. Existuje také docela bizarní příběh o tom, jak někdo ukradl sultánovi jeho meloun. Načež vladař nechal, ve snaze dopadnout viníka, rozpárat břicha svých 14 sluhů.

Selim I. (1512–1520)

Selim I. je možná tím nejodpornějším vladařem na tomto seznamu. Často je o něm pojednáváno jako o úchylném maniakovi, který používal k likvidaci svých odpůrců ty nejodpornější praktiky. Jeho poddaní mu přezdívali „Selim Hrozný“, samozřejmě potají, neboť postavit se sultánovi se nikdo neodvážil. I přes svou krutost, nebo možná právě pro ni, byl sultán Selim I. úspěšným dobyvatelem, a za svou vládu rozšířil Osmanskou říši o neuvěřitelných 70 %.

Byl to rovněž velmi inteligentní muž, který dlouho do noci četl a vedl vleklé diskuze s učenými teology. Přezdívku mu však jeho poddaní nedali pro nic za nic. Selim I. nechal usmrtit všechny mužské dědice v osmanské královské rodině. Své 2 bratry a 5 synovců nechal uškrtit hedvábnými stuhami. Kati byli v královském paláci Selima doslova všudypřítomní a krutému osudu neutekli ani sultánovi velkovezíři, což byli takoví osmanští premiéři. Celkem jich nechal nemilosrdný sultán popravit sedm.

Sultán rovněž nenáviděl šíity, a to natolik, že je všechny nechal uvěznit, popravit nebo prodat do otroctví. Všechny do jednoho. Následně pak obrátil svou pozornost na převážně šíitskou Perskou říši. K válce vyprovokoval šáha tím, že mu poslal směsici veršů z Koránu, textů písní a sarkastických hlášek. Doslova šlo o urážlivou směs rozzlobených výkřiků a výhrůžek smrti.

V roce 1514 nechal shromáždit, zabít nebo uvěznit tisíce „kacířů“. O tři roky později, při dobývání Káhiry, bylo zavražděno přes 50 000 obyvatel. A to až poté, co se město vzdalo a byly složeny zbraně. Selim I. byl jednoduše krutý a bezcitný násilník, který kudy prošel, zanechával za sebou stovky uťatých hlav.

Sulejman I. (1520–1566)

Sulejman byl synem Selima I., a po svém krutém otci rozhodně zdědil pár nehezkých vlastností. Během své vlády vedl Sulejman tažení proti křesťanským mocnostem střední Evropy i Středomoří. Jako vojevůdce byl naprosto bezcitný, a po celou dobu svých dlouhých tažení nedával najevo absolutně žádné výčitky svědomí. Svá vojska vedl při dobývání Bělehradu, Rhodu a rovněž také většiny území Uher.

V roce 1526 se jeho vojsko dalo na válečné tažení napříč Uhrami a pobilo asi 200 000 lidí. Odhaduje se, že kolem 20 000 lidí nechal sultán zavraždit jen pro svou zábavu. A to nebylo všechno. Když o tři roky později obléhal Vídeň, nechal před městem vzplát obrovský oheň, do kterého pak vhazoval nevinné sedláky po stovkách. Mladé dívky byly zotročeny a odvezeny do sultánova harému.

Ibrahim I. (1616–1648)

Ibrahim I., nebo také „Ibrahim Šílený“, jak se mu často přezdívalo, rovněž neměl zrovna růžové dětství. Jeho nešťastný duševní stav byl pravděpodobně způsoben tím, že byl po celé své dětství držen v kleci jako zvíře. Přesněji řečeno v budově v paláci Topkapi, která neměla žádná okna. Bohužel, tento typ vězení byl pro sultánovy dědice po roce 1617 docela běžnou praxí. Sultán se tak snažil zabránit možné vzpouře. Dalo by se ale tvrdit, že oproti předchozí praxi sultánů šlo vlastně o jakýsi pokrok.

Ti se přece jen nepárali s nějakým vězením, a všechny potencionální dědice, včetně svých sourozenců, nechávali povraždit. Je však přirozené, že většina panovníků, kteří usedli na trůn poté, co prožili život ve vězení bez oken, nemohla být duševně v pořádku. A Ibrahim I. nebyl výjimkou. Poradci se sultána snažili neustále rozptylovat, a Ibrahim tak měl k dispozici hromadu krásných harémových dívek. Být v sultánově blízkosti musel být pro jeho poddané velmi nepříjemný zážitek.

Ibrahim si své ženy osedlával a jezdil na nich po paláci jako na koních. Také své sestry nutil, aby z ruky krmily jeho oblíbenou konkubínu. Tato extravagantní zábava však sultána velmi těšila, zatímco ostatní úředníci mohli v klidu vládnout. Při jedné hádce se svou konkubínou popadl sultán jejich dítě, budoucího sultána Mehmeda IV., a hodil jej do cisterny, po čemž mu zůstala jizva. Nakonec se sultánova života zmocnila paranoia a jeho odkazem pro další generace se stalo utopení 280 konkubín, neboť je podezříval, že se proti němu spikly.

Murad IV. (1612–1640)

Murad byl starším bratrem šíleného Ibrahima, který by se (kdyby dokázal ovládnout své sadistické a kruté tendence) jistě zapsal do dějin jako velice talentovaný a mimořádně schopný vojevůdce. Bohužel se tak nestalo, a Muradovy kruté a vražedné činy zastínily všechny jeho úspěchy na bojišti. Než si lidé stačili uvědomit, že se sultán doslova vymkl kontrole a stal se z něj masový vrah, bylo již příliš pozdě a Murad měl na svém kontě až děsivě mnoho obětí.

Sultán se rád oblékal do převleků a s katem po boku se potuloval ulicemi Konstantinopole. Nebyli však jen na obyčejné procházce. Sultán nechával na místě popravit každého, kdo se mu nějakým způsobem znelíbil. Ze začátku to možná opravdu dělal pro nastolení pořádku v ulicích, ovšem později již bylo všem jasné, že se jedná o pouhou zábavu, kterou si jejich panovník krátí čas.

Panoše, který Muradovi mylně oznámil, že má novorozeného syna, ačkoli se ve skutečnosti jednalo o dívku, nechal nabodnout na kopí. Sultánův muzikant zahrál svému panovníkovi perskou melodii, která jej velmi rozrušila, a tak přišel o hlavu. Sultán dokonce zakázal konzumaci kávy a nechal popravit každého, kdo byl při její konzumaci načapán. A podobně tomu bylo i s alkoholem, přestože sám sultán byl vášnivým alkoholikem. Muradova vláda však naštěstí netrvala příliš dlouho, neboť sultán zemřel v pouhých 27 letech na cirhózu jater.

Kteří další sultáni by si podle Vás zasloužili být na tomto seznamu?

Zdroj: History