Nesnesitelný pach války: Americká rozvědka investovala miliony do vývoje opravdu bizarní zbraně

Chemik a absolvent Massachusettského technického institutu Ernest C. Crocker pracoval téměř třicet let ve společnosti Arthur D. Little Co. Ve dvacátých letech minulého století se Crocker společně s chemikem Lloydem F. Henderson snažili přijít na způsob, jak objektivně klasifikovat pachy. A o několik let později, v roce 1944, zatímco se většina vědců toho roku snažila vyvíjet zbraně, které by pomohly porazit nacisty, zvolil Ernest Crocker poněkud jinou cestu a zaměřil se spíše na vedení psychologické války. Nacisty měl vypudit odporný zápach.

OSS vedla řadu pochybných výzkumů

Ernest Crocker byl najat Úřadem strategických služeb (OSS), tehdy nová agentura a zároveň předchůdce dnešní CIA se zabývala vývojem nových válečných zbraní a metod, mezi které patřily například docela potenciální granáty, maskované jako kusy uhlí, ale i poměrně bizarní nápady, jako například pokus o „zženštění“ Hitlera přidáním estrogenu do jeho jídla.

Ke konci druhé světové války se pak agentura pustila do nového projektu, který vyžadoval chemika – a nejlépe chemika, který se věnuje pachům. Ernest Crocker byl ideálním kandidátem, neboť sloužil během první světové války jako jeden z 1 700 chemiků ve Washingtonu, kde pracoval na vývoji účinnějších jedovatých plynů pro armádu.

Tato citlivá a často nebezpečná práce zahrnovala jak experimenty se smrtícími plyny, tak s páchnoucími výpary, které byly v ojedinělých případech používány k oklamání nepřítele. Studium pachů však bylo poměrně složité, neboť na rozdíl od bakterií či rostlin pachy neměly v té době žádný formální systém, podle nějž by bylo možné jednotlivé pachy klasifikovat.

Matematická metoda klasifikace pachů

V roce 1927 se Crocker a Henderson v rámci svého pokusu o klasifikaci všech existujících pachů rozhodli pro metodu, při níž se odér hodnotil podle toho, jak silně se podobá každému ze čtyř základních pachových vjemů. Tyto základní vůně se vyskytují v každém pachu, jenž lze vnímat lidským nosem. Jde o frázové tóny, kyselé tóny, spálené tóny a kaprylové tóny.

Vzhledem k matematickému způsobu hodnocení (stupnice od 0 do 8) bylo teoreticky možné rozlišit 94 či 6 561 různých pachů. Výsledek takového zkoumání se velmi odvíjí od výchozích hodnot a předpokladů. Kdyby Crocker a Henderson použili například pět základních vjemů namísto čtyř a stupnici od 0 do 10, konečný odhad by byl 115 či 161 051 různých pachů. Příznivcem tohoto nového systému se stal Harvardský psycholog Edwin Boring, domníval se však, že hodnoticí stupnice by měla obsahovat méně stupňů.

Podle jeho výpočtů se počet rozlišitelných pachů pohybuje někde mezi 2 016 a 4 410. O několik let později při diskuzi s Ernestem Crockerem společně zaokrouhlili odhad na 10 000 pachů. Podle dokumentů, jež byly zveřejněny, však není jisté, jak nakonec došli k tomuto číslu.

Odhady rozmanitosti pachů dnes vedou buď do slepé uličky, nebo k Ernestu C. Crockerovi a často citovaný údaj 10 000 pachů je z vědeckého hlediska vlastně naprosto bezcenný. A proč tedy vlastně záleží na tom, kolik je na světě pachů? Na samotném čísle až tak nezáleží, na čem ovšem záleží, je způsob, jakým lze jednotlivé pachy využít.

Využití klasifikačního systému během II. světové války

Crockerova-Hendersonova metoda se nakonec ukázala být příliš subjektivní na to, aby mohla být považována za spolehlivou, ovšem během druhé světové války si klasifikační systém získal pozornost Stanleyho Lovella, vedoucího výzkumu a vývoje OSS. Crocker tak byl v roce 1943 najat, aby se podílel na vývoji jedné z možná nejatraktivnějších zbraní vůbec – vojenské smradlavé bomby, která podle odtajněných spisů OSS měla být distribuována odbojovým skupinám, s cílem odradit a případně i zesměšnit nepřítele.

Crockerům tým stál před úkolem vyvinout všeobecně odpudivý pach, který měl v ideálním případě vyvolávat nevolnost a sloužit jako psychologická zbraň k podrytí morálky nepřátelských vojsk. Britská rozvědka již nějakou dobu důkladně zkoumala aromatické složení exkrementů a v době, kdy byl Crocker naverbován, již vyvinula tekutinu s názvem „S Liquid“, obsahující skatol, sloučeninu vznikající ve střevech, která dodává výkalům jejich pach.

Crocker strávil několik měsíců testováním různých kombinací těch nejodpornějších pachů vůbec a začátkem roku 1944 již měl svého vítěze. Směsice skatolu, amylmerkaptanu a kyselin máselné, valerové a kapronové dokázala svým pachem, v němž se mísily zvratky, moč, zkažená vejce i exkrementy, doslova odrovnat lidské smysly.

Pracovníci se potýkali s neomyvatelným pachem

Velká část roku 1944 pak byla věnována návrhům obalů, což představovalo docela zásadní problém. Pokud člověk přišel se směsí do styku, jen tak se odporného odéru nezbavil. Crockerův tým však nakonec přišel na to, jak tuby, v nichž měla být substance distribuována, utěsnit. A do víček nechal zabudovat gumové kroužky.

Vzorky projektu, který dostal název „Kdo, já?“, pak na podzim téhož roku prošly manipulačními zkouškami a nakonec bylo připraveno na 600 tub smrduté substance. Druhá světová válka však skončila dřív, než se „Kdo, já?“ stihla vůbec dostat na bojiště.

Jaká chemická zbraň je podle vás nejúčinnější?

Zdroj: TechnologyReview