Proč kdysi armády bojovaly v dlouhých formacích a v barevných uniformách? Strategie, či sebevražda?

Modernímu člověku, který je zvyklý vidět armády v dokonalých maskovacích uniformách, a dokonce i s kamuflážními barvami na obličeji, aby se nestaly terčem palby nepřítele, připadá armáda v jasných barvách a bojující v těsných formacích na otevřeném prostranství šílená. Přesto ještě do 1. světové války nastupovaly mnohé armády v pestrobarevných uniformách.

Zabít co nejvíc nepřátel

Základním smyslem války je pro mnohé vojevůdce zabít co nejvíce nepřátel, a přitom nebýt zabit sám. Tento základní předpoklad je dnes stejně správný jako tehdy. Bohužel mnohým z nich je jedno kolik při plnění tohoto úkolu zahyne jejich vlastních vojáků. Dnešní armády však kladou důraz na tu část doktríny „a přitom nebýt zabit“, zatímco staré armády kladly důraz na tu část „zabít co nejvíce nepřátel“.

Dnes, kdy jsou k dispozici zbraně nesmírné přesnosti a ničivosti si jen těžko dokážeme představit časy třicetileté války, sedmileté války nebo napoleonských válek. Rozdíl ve zbraních, které mohla pěchota používat, a v moci, kterou měly organizované armádní síly nad jednotlivci tehdy a dnes je neskutečný. Tehdejší armády musely pracovat s technologií své doby. A je třeba říci, že tehdejší armády v tom byly až brutálně efektivní.

iZdroj fotografie: Public Domain

Dlouhá formace mužů ve třech řadách, kteří střílejí současně, může najednou vyvinout velkou ničivou palebnou sílu. Smyslem bylo maximalizovat počet zbraní střílejících do nepřátelské formace. V těchto formacích byla síla. Formace poskytovaly ochranu a krytí před nájezdy a jízdou a zároveň velitelům usnadňovaly kontrolu nad muži a komunikaci s nižšími důstojníky. Rovněž zvyšovaly morálku mužů ve formaci. Proti volně rozptýlené formaci mohla být rychlost palby zničující.

Legendy divokého západu

Mnoho legend o osamělých traperech a Indiánech, kteří drtili nepřátelskou armádu dnes můžeme s klidem poslat do říše moderních pohádek.  Pokud by se hlouček Indiánů nebo hraničářů postavil nepřátelské pravidelné armádě pochodující ve formaci, jak je to často líčeno v místech, jako bylo americká pohraničí nebo prérie, rozdíl v rychlosti palby znamenal, že na každý výstřel vypálený z volně rozptýlených sil by každý muž mohl očekávat, že se na něj vrátí odhadem najednou 16 střel.

iZdroj fotografie: Public Domain

Kromě toho by bylo sebevražedné, když se malá, volně zformovaná tlupa bojovníků skrývá v korunách stromů a snaží se na dálku sejmout stovky nebo tisíce dobře vycvičených a vyzbrojených vojáků. Tehdejší zbraně nebyly dostatečně přesné a rychlé na to, aby udržely nepřítele na dostatečnou vzdálenost. Nebylo možné se ani dobře zamaskovat. Kouř a rána po výstřelu prozradil jejich pozice. A pravděpodobně nebylo dost hustých lesů a křovisek, aby se v něm schovalo dost mužů na to, aby formaci skutečně zničili.

Ani kozáci neměli šanci

Po vypálení první salvy vojáci nejen poklekli, aby znovu nabili, ale vyrazili i do protipohybu, aby vpřed formace přišli čerství vojáci s nabitými puškami připravenými k akci. Než se první ze tři řad opět ocitla vepředu, měla nabité zbraně a vojáci byli připraveni k nové salvě.  Kdo si myslí, že stačilo vypálit salvu do sevřené formace vojáků nebo provést nájezd kavalérie, aby se zbytek formace vyděsil, míli se.

iZdroj fotografie: Public Domain

Vojáci například napoleonských válek věděli, že na udržení formace závisí jejich život. Jednotky, které se rozpadly a utekly, se staly lovnou zvěří, vystavenou masivní palbě, a jízda, například obávaní kozáci na takové rozpadlé jednotky doslova pořádaly hon. Pokud se jednotky udržely ve formaci, jejich karé se ježilo bodáky, jezdci se jim zdaleka vyhnuly. Pro vlastní přežití bylo mnohem chytřejší pochodovat přes mrtvé tělo kamaráda, než se otočit a utéct. A pestrobarevné uniformy jim snadno ukázali, na koho jejich nepřesnými puškami mířit.

iZdroj fotografie: Public Domain

A konečně, i muži ve zbrani ve starých armádách se kryli, kdykoli to bylo možné. V bitvách na otevřeném poli to někdy jednoduše nešlo. Tam, kde by dnešní vojáci zaujaly pozice v pokleku nebo v leže a vytvořily by ze sebe co nejmenší cíl, vojáci z minulosti by v této pozici těžko nabíjeli své muškety nebo předovky. Zůstávali proto disciplinovaně ve formaci a nabíjeli, zatímco je jejich spolubojovníci kryli. V počtu a disciplíně byla vždy prostě síla.

Zdroj: WeAreTheMighty