Domů
Historie
Bell P-39 Airacobra byl nejkontroverznější stíhací letoun. Operoval v nízkých nadmořských výškách během druhé světové války

Bell P-39 Airacobra byl nejkontroverznější stíhací letoun. Operoval v nízkých nadmořských výškách během druhé světové války

Tomáš Brzobohatý

1. července 2021

Bell P-39 Airacobra vznikl po tom, co byl vyhlášen konkurz na nové letadlo s předem určenými požadavky.

Během druhé světové války vznikla spousta projektů, které do té doby neměly obdoby. Díky téměř neomezenému rozpočtu na novou vojenskou technologii se mohlo vyzkoušet téměř všechno, co by mohlo účinně fungovat proti nepříteli. Protože se podstatná část války odehrála na obloze, jednotlivé země se soustředily na posun letecké techniky. Kromě těžkých bombardovacích letounů se kladl důraz na vývoj stíhaček, které představovaly jasnou bojovou budoucnost.

Vznikl požadavek na nový stíhací letoun

Kapitán Gordon P. Saville z taktické školy Air Corps a poručík Benjamin S. Kelsey z US Army požádali v roce 1937 o nové bojové letadlo. Návrh měl představovat jednomotorový vysokohorský interoceptor, který bude schopný taktickou misi záchytného útoku nepřátelských letadel ve vysoké nadmořské výšce.

Jedním z požadavků bylo, aby měl letoun mnoho funkcí. Podmínkou byl kapalinou chlazený motor Allison s turbodmychadlem General Electric. Další požadavek zahrnoval tříkolový podvozek, který bude schopný nést zatížení až 450 kg, způsobené hmotností munice a zbraní. Jeho požadovaná rychlost byla určena na 580 km/h.

Bell-39 Airacobra

Společnost Bell Aircraft představila svůj vlastní návrh prototypu s názvem XP-39, který dosáhl rychlosti až 628 km/h, ale nebyl schopen dosáhnout potřebné výšky. Národní poradní výbor pro letectví (NACA) doporučil společnosti učinit konkrétní kroky, které povedou ke splnění všech podmínek. Po této radě se však ukázalo, že letoun nemá dostatečný prostor pro umístění turbodmychadla.

Složitý inovativní design

Bell P-39 Airacobra měl složitý a elegantní design, který před ním neměl obdoby. Jednalo se o první stíhací letoun, který má tříkolový podvozek a motor umístěný do středu trupu. Ve výsledku pilot seděl před motorem a výše v trupu, což umožňovalo lepší výhled do okolí. Menší křídlo v porovnání s ostatními letouny umožňovalo letounu provádět rychlé obraty. Na druhou stranu menší křídlo omezilo dosahování maximální nadmořské výšky a také se zmenšily palivové nádrže, takže letoun neměl tak velký dolet.

Dodávka verze P-400

V době, kdy probíhala výroba P-39 Airacobra, začala válka v Evropě eskalovat. Britské královské letectvo (RAF) objednalo stíhací letouny. Byla jim dodána speciální exportní verze nazvaná P-400, která byla původně určena do Francie. P-400 byl jiný než P-39 v tom, že byly provedeny úpravy, které vedly ke snížení odporu. To zahrnovalo mimo jiné instalaci nových výfukových komínů a úpravy ocasní části.

Piloti zjistili, že má letadlo tendenci vstoupit do ploché rotace a při určitých manévrech se chce převrátit. Nakonec P-39 nahradil Supermarine Spitfire, který byl schopen bojovat ve vyšších nadmořských výškách.

Válka v pacifiku

Útok Japonců na Pearl Harbor odstartoval druhou světovou válku pro Ameriku. Aby mohla bojovat se svými tichomořskými sousedy, převzala americká armáda britskou smlouvu na Bell P-39 Airacobras a okamžitě vyslala eskadry do Austrálie. V březnu 1942 bylo odesláno dalších 90 P-39 a více než 100 P-400. Vytvářely se různé bojové jednotky, které měly za úkol chránit hlavní tichomořské subjekty před útokem Japonců.

Vstup letounu do boje

Bell P-39 Airacobra oficiálně vstoupil do boje s úkolem bránit Austrálii. Dne 20. dubna 1942 vedl Wagner 26 pilotů P-39 na své první bojové misi, při které bombardovali japonská letiště a sklady pohonných hmot. Přestože ztratili čtyři letouny, neměli žádné ztráty na životech. Nejlepší bojové podmínky pro P-39 se nacházely v nižších nadmořských výškách, kde měly proti soupeři výhodu.

Jaké mělo toto letadlo hodnocení u lidí?

P-39 Airacobra se mnohým lidem nelíbila, ale ve skutečnosti byl tento letoun velmi prospěšný pro Rudou armádu Sovětského svazu. Taktické prostředí východní fronty znamenalo, že vzdušné boje byly převážně vedeny v nižších nadmořských výškách a sovětské letiště měly tendenci být blíže k frontovým liniím. Sověti dokázali vytvořit efektivní leteckou bojovou skupinu, která zaznamenala řadu vítězství proti Němcům. V provozu ji udrželi až do roku 1949.