Bitva u řeky Rapido měla pomoci vylodění u Anzia. Byl z toho masakr amerických vojáků

Když se v září 1943 Spojenci vylodili u Salerna v Itálii, zdálo se, že po kapitulaci Italů je čeká rychlé vítězství. Na italském území se ale bleskově uchytili Němci, a pod velením Alberta Kesselringa se úspěšně bránili. Spojenci se po mnoho měsíců rozbíjeli o Gustavovu linii, především o okolí kláštera Monte Casino. Pokusili se ji obejít vyloděním u Anzia. Operace, jež měla vylodění odlehčit, se stala jednou z největších amerických vojenských katastrof.

Sporné vylodění na Apeninském poloostrově

Již v roce 1943 se diskutovalo o vylodění v Normandii, stejně jako Churchillově návrhu zaútočit v Jugoslávii, aby byl znemožněn postup SSSR do Evropy. Nakonec byl zvolen návrh britského premiéra. Jedná se o nejspornější spojeneckou operaci v průběhu války, jelikož Němci se v členitém terénu skvěle bránili. Dodnes se spekuluje o tom, že hlavní příčinou odkladu vylodění na plážích Normandie byl záměr nechat vyčerpat Třetí říši i SSSR.

Vylodění u Anzia i bitva u řeky Rapido byly symptomatické pro celé italské tažení. Nepromyšlená strategie a velmi riskantní operace na nevhodných, v případě Rapida výborně bráněných, místech. Obě akce jsou spojeny s generálem Clarkem, jehož postava je sporná. Jednalo se o velmi ambiciózního muže, který byl schopen neuposlechnout rozkaz, jednalo-li se o šanci dosáhnout velkého osobního úspěchu a neváhal riskovat životy svých mužů.

Vylodění u Anzia bylo překvapení

Velitel americké 5. armády Mark Clark se svými podřízenými vylodění u Anzia naplánoval na 22. leden 1944. Protože jsou tyto operace obtížné, nařídil jednotkám na jihu Itálie, aby podnikly útok, a tím na sebe poutaly německou pozornost. Němce vylodění opravdu překvapilo, i když později se jim podařilo jeho vliv v podstatě eliminovat, nařízený podpůrný útok příliš úspěšný nebyl.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Na starost ho dostala americká 36. divize. Jejím generálem byl Keyes Fred Walker a zaútočit měl 20. ledna přes řeku Rapido. „Udělali jsme vše, co jsme mohli, ale nevím, jak můžeme uspět. Řeka je překážkou při německé hlavní linii odporu. Neznám jediný případ z vojenské historie, kdy by se povedl pokus o překonání neprůchodné řeky, která je začleněna do hlavní linie odporu nepřítele, takže podle historie nemusíme uspět,“ napsal si tehdy do deníku.

Útok s čluny přes nekrytý prostor

Jednou z jednotek, které měly řeku překonat, byla rota E 141. pluku pod velením kapitána Johna L. Chapina. Většina jejích mužů byla mexickými Američany. Museli se dostat přes více než kilometr široký prostor, který je odděloval od řeky. Němci na ně měli vynikající výhled a území bylo zaminované. Přes něj museli vojáci přenést těžké dřevěné čluny. Během cesty je ostřelovalo dělostřelectvo a raketomety. Své vykonaly i položené miny.

Když se přeživší dostali k řece a položili na ni čluny, některé byly plné děr od šrapnelů a rovnou se potopily. Přesto se rotě E podařilo dostat na druhý břeh a začít pronikat přes ostnatý drát a překážky pod neustálou německou palbou. V jednu chvíli chtěl kapitán Chapin mužům zavelet k útoku, ale když se zvedl, zkosila ho palba. Vojáci se nakonec na malém území ocitli obklíčení, posily se k nim nemohly dostat a nezbývalo jim, než se vzdát.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Ze 154 mužů roty E, kteří se na začátku pustili do útoku, se jich zpět za řeku vrátilo jen 27. Ostatní byli mrtví nebo v zajetí. Celkově měli Američané přes 1 300 mrtvých a zraněných a 770 jich Němci zajali. V roce 1946 se bitva dokonce dostala na jednání amerického Kongresu. Velitel roty E se v roce 2000 dočkal pocty, když po něm byla pojmenována střední škola v El Pasu v Texasu, poblíž základny Fort Bliss.

Jakým způsobem může pěchota překonat silně bráněný vodní tok?

Zdroj: Warhistoryonline