Děmjanský kotel byl malý Stalingrad. Němci si zde však připsali Pyrrhovo vítězství

Po porážce v bitvě o Moskvu na konci roku 1941 se sovětský generální štáb (Stavka) domníval, že je německá armáda v chaosu a totálním rozkladu. Na leden 1942 proto naplánoval sérii ofenziv, které měly Wehrmacht dorazit. Sověti měli převzít strategickou inciativu a vyhnat Němce ze své země. Klíčovou oblastí se stalo okolí vesnice Děmjansk.

Strategická oblast jižně od Leningradu

Děmjansk se nachází zhruba 250 kilometrů jižně od Leningradu (dnes Petrohradu). Roku 1941 se v této oblasti nacházela hranice mezi německou armádou Sever a Střed. Pro další německý postup se jednalo o klíčovou oblast. Pokud chtěl Hitler v roce 1942 obnovit postup na Moskvu nebo vpadnout do zad vojskům u Leningradu, nebylo lepšího místa než od Děmjansku.

iZdroj fotografie: Uživatel Ruffneck’88 / Creative Commons / CC BY SA

Naléhání polního maršála Wilhelma von Leeba, který chtěl vojska z oblasti stáhnout a vybudovat na řece Lovať obranu, Hitler odmítl. V oblasti se nacházela 16. armáda II. armádního sboru a části X. armádního sboru. Konkrétně se jednalo o 12., 30., 32., 123. a 290. pěší divizi a 3. tankovou divizi SS „Totenkopf“ doplněné o policejní a pracovní jednotky. Němci se na bitvu intenzivně připravovali a budovali soustavu opevněných obraných bodů – Stützpunktů.

Sovětské nerealistické plány

Úderem proti německým silám byl pověřen Severozápadní front pod velením generálporučíka Pavla Alexejeviče Kuročkina. Front byl složen z 34. a 11. armády a 3. a 4. úderné armády – celkem tedy 170 000 vojáků a 180 tanků. Sovětské plány byly grandiózní. Front měl dobýt hlavní německý opěrný a zásobovací bod v oblasti, město Staraja Russa. Jeho dobytím by byly přerušeny zásobovací trasy do Děmjanska.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Demoralizovaní Němci se měli z oblasti jednoduše a prostě v panice stáhnout. Kuročkin měl po dobytí Staryje Russy pokračovat ke 195 kilometrů vzdálenému městu Dno a podpořit útok na Novgorod. 3. úderná armáda měla zničit Němce v Cholmu. Plány to byly stejně odvážné jako nereálné. Kuročkin k provedení plánu neměl ani zásoby, ba ani nedostal dost času na organizaci útoku. A především nikdo nepočítal s německým odporem a počasím.

Mráz na obou stranách, velmi obtížné podmínky

Sovětský úder začal 7. ledna 1942 a od počátku se potýkal s potížemi. Sověti nejenže naráželi na tuhý odpor nepřítele, ale i na složitý terén. Vojáci pochodovali z města Valdaj do Staryje Russy 110 kilometrů v mrazu –45 °C. Německý opěrný bod byl skvěle hájen a prakticky nedobytný. Stejně tvrdě se bránil i Cholm, který Sověti oblehli 21. ledna 1942.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Stavka tedy změnila 19. ledna plány. Kuročkin se místo postupu na Dno měl spojit s části 3. úderné armády a uzavřít Děmjanský kotel. Německá obrana byla urputná. Sovětům se podařilo kapsu uzavřít až 25. února u vesničky Zahušť. V obklíčení se ocitlo 90 000 německých vojáků a 20 000 koní. Velitelem kotle o velikosti 50 x 40 kilometrů se stal náčelník II. armádního sboru generál pěchoty Walter von Brockdorff-Ahlefeldt.

Luftwaffe zachraňuje situaci leteckým mostem

Jediným spojením s obklíčenou německou armádou byl letecký most. Festung Děmjansk, jak Hitler kapsu vznosně přejmenoval, potřebovala 300 tun materiálu denně. Dopravní letectvo v oblasti bylo slabé. Na začátku operace zde bylo jen 60 Junkers Ju-52 a vše komplikoval mráz. Pneumatiky letadel praskaly, kryty motorů přimrzaly, oleje zamrzaly a ničily motory. V prvních dnech se podařilo dodat jen kolem 20–30 tun zásob denně.

Stroje se soustředily na letištích Pskov a Ostrov vzdálených 250 kilometrů od Děmjansku. Na letištích se brzy shromáždila flotila 200 dopravních strojů, která byla podle potřeby doplňována. Vedle Ju-52 se na leteckém mostu podílely Heinkel He-111 a Junkers Ju-86. Udržet situaci v prvních těžkých dnech se podařilo i proto, že německé velení vytvořilo před uzavřením kotle pětidenní železné zásoby.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY SA

Letcům se poprvé podařilo dosáhnout požadovaných 300 tun zásob denně 4. března 1942. Je však třeba si uvědomit, že až 100 tun ze zásob činila dělostřelecká munice. Maximální denní dodávka činila 544 tun. Do kotle bylo do konce května 1942 během 14 455 letů dovezeno 24 303 tun zásob a bylo dopraveno 15 446 vojáků. Naopak z kotle bylo evakuováno 22 093 německých raněných. Sověti se nikdy nepokusili bombardovat letiště v Pskově nebo Ostrově.

Tragédie sovětských výsadkářů

Naděje na kapitulaci demoralizovaných obklíčených Němců brzy padly. Stavka proto přišla s novým, velmi smělým plánem. Pád kotle měli zajistit výsadkáři 1. výsadkové brigády. Jednalo se o velmi mladé vojáky mezi 18 a 20 roky, se špičkovým výcvikem, kteří ovšem byli vybaveni jen lehkými zbraněmi. Úkoly, které měli splnit, byly nad jejich síly. Vedle vyřazení velení a zničení letišť měli prolomit obranu nepřítele a otevřít ji pro útok řadových jednotek.

Celá operace se proměnila v děsivý masakr. Do operace bylo nasazeno v několika skupinách asi 9 500 výsadkářů. Německé velení počítalo s údery proti strategickým cílům, a proto posílilo jejich obranu. K nejtvrdší řeži došlo u letiště Dobrosliv, kde se 19. března 1942 střetli parašutisté s esesáky z Kamfgruppe Simon – bylo zabito na 600 sovětských vojáků.

iZdroj fotografie: Uživatel Beissel / Public Domain

Na vině sovětského výsadkového nezdaru byla především nulová podpora výsadkářů, nedostatek zásob, absence těžkých zbraní a vysoká připravenost německých vojáků na jejich útoky. Později na osamocené výsadkáře pořádali Němci doslova hony. O operacích výsadkářů se v SSSR dlouho mlčelo. Z 9 500 nasazených mužů přežilo jen 900 a jejich velitel, major Tarasov, dezertoval, spolupracoval s okupanty a později se stal členem ROA.

Vyproštění obklíčených jednotek

Německé velení mezitím chystalo prolomení obklíčení. Do čela operace byl dosazen generálporučík Wilhelm von Seydlitz, který dostal pod své velení sílu rovnající se zhruba pěti divizím. Operace pojmenovaná Brückenschlag (Přemostění) byla spuštěna 21. března 1942. Postup šel velmi ztuha. Kuročkin pověřil svého náčelníka štábu generálporučíka Nikolaje Vatutina k vytvoření vnější obrany obklíčení. Ta teď Němcům nepříjemně zatápěla.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY SA

Teprve 12. dubna se dostala bojová skupina na 15 kilometrů od vesnice Ramuševo. O dva dny později obklíčené jednotky spustily operaci Fallrepp (lanový žebřík). SS-Gruppenführer Theodor Eicke a jeho „smrtihlavové“ se hnali vpřed. Sověti bojovali urputně, ale tlaku ze dvou stran nemohli odolat. Dne 21. dubna 1942 se německá vojska spojila a vytvořila tzv. Ramuševský koridor. Sověti se „trhlinu“ snažili zacelit až do konce května 1942. Marně. Němci Děmjansk udrželi.

Pyrrhovo vítězství, naprosto mylná kalkulace

Boje o Děmjansk v zimě 1942 patřily k nejtvrdším. Němci v bojích ztratili celkem 55 000 mužů, z čehož 11 777 byli padlí, 40 000 zranění a 2 739 pohřešovaní. Veteráni byli oceněni velmi ceněným vyznamenáním, tzv. Děmjanským štítem, který se nosil na horní části levého rukávu. Celkem jej obdrželo kolem 100 000 německých vojáků.

Sovětské ztráty dosahovaly děsivých 245 600 mužů, z toho 88 906 padlých a zajatých a 156 603 raněných. Němci Děmjansk udrželi, ale již jej nikdy k jakémukoliv tažení na Moskvu nebo Leningrad nevyužili. V únoru 1943 se po sérii bitev o tuto oblast Wehrmacht spořádaně stáhl. Před tím němečtí vojáci celé okolí zpustošili a Děmjamsk vypálili do posledního domu.

Ačkoliv to Němci netušili, Děmjansk předznamenal i jejich největší porážku u Stalingradu roku 1943. Při obléhání Děmjansku Luftwaffe přišla o 125 letadel, z čehož bylo 102 drahocenných dopravních Ju-52 a 140 letadel bylo poškozeno tak, že muselo být vyřazeno. Zahynulo i 387 členů posádek. Německo vyrábělo pouze 500 nákladních strojů ročně. Jednalo se tedy o citelnou ztrátu, která ochromila dopravní kapacity Luftwaffe. V kotli zahynuli také všichni koně, což zničilo logistiku v oblasti.

iZdroj fotografie: Uživatel Dar větru / Creative Commons / CC BY SA

Horší však bylo vojenské ponaučení, které si Hitler a jeho suita, především tedy Hermann Göring, z děmjanské kapsy vzali. Děmjansk podle nich dokázal, že armáda v obklíčení může přežít za pomoci leteckého mostu. Na to, že tato armáda musí být z obklíčení i vlastní snahou vyproštěna, se poněkud zapomnělo. O rok později za toto „ponaučení“ zaplatí Wermacht u Stalingradu až příliš vysokou a krvavou cenu.     

Byla bitva o Děmjansk předzvěstí té o Stalingrad?

Zdroj: Forczyk, Robert, Demyansk 1942-43 : The Frozen Fortress, Oxford, 2012.