U jeho zrodu stáli tři nejlepší konstruktéři USA, kteří využili zkušeností z občanské války ve Španělsku. Americká armáda přesto z počátku nadšená nebyla.
Vše začalo již roku 1936, kdy začínalo být jasné, že éra dvojplošníků s pevným podvozkem je pryč a je čas na něco nového. V novém vývojovém týmu se sešly tři budoucí konstruktérské legendy: Donald Douglas, Jack Northrop a Ed Heinemann. Mohlo to vůbec dopadnout špatně? Jeho jméno, Havoc, tedy rozvraceč, mluvil za vše.
Za všechno můžou Francouzi
Skutečnou náplň práce získal tým až o rok později. Americká armáda vypsala soutěž na nové lehké bombardovací letadlo. Do soutěže se nakonec přihlásily čtyři firmy se svými stroji, jejichž prototypy měly vyrobit na vlastní náklady: vedle Douglase s DB-7 ještě North American s NA-40, ze kterého se později stal B-25 Mitchell, Stearman X-100 a Martin 167F.
Armáda s výběrem nového stroje nijak nepospíchala. Roku 1938 doporučili spřátelení důstojníci Douglasu, ať DB-7 překonstruují na útočné letadlo. Tak vznikl A-20. U americké armády byla reakce vlažná, ale do komise se vloudili i francouzští experti. Nad Evropou se již smrákalo a nové letadlo Francouze doslova uchvátilo. Slovo dalo slovo a smlouva na 100 strojů pro francouzské letectvo byla uzavřena v únoru 1939. Později byla rozšířena o dalších 170 DB-7.
Odolný dříč s mrštností stíhače
A-20 Havoc byl letoun celokovové konstrukce se zatahovatelným podvozkem příďového typu. Uvedená data jsou pro nejvyráběnější verzi – bitevní A-20G. Rozpětí stroje bylo 18,69 metru, délka 14,27 metru a výška 4,82 metru. Hmotnost prázdného letadla byla 8 029 kilogramů, maximální vzletová 13 608 kilogramů.
Srdcem stroje byly dva hvězdicové čtrnáctiválce Wright R-2600-A5B Twin Сyclone s výkonem 1 600 koní každý. To dávalo strojí maximální rychlost 510 kilometrů v hodině s doletem 3 380 kilometrů. Maximální dostup byl 7 320 metrů. Piloti, kteří na A-20 létali, stroj milovali. Jednalo se o nekonfliktní ovladatelné letadlo se stabilitou bombardéru, ale mrštností stihačky se snadný startem a bezpečným a nekomplikovaným přistáním. Posádku tvořili dva či tři muži podle verze.
V mnoha rolích
A-20 byl skutečně variabilní stroj a dočkal se mnoha variant. Vedle bitevní verze existoval i lehký bombardér, verze průzkumná, cvičný stroj pro operátory radarů nebo noční stíhací letoun P-70. Výzbroj se lišila verze od verze. Opět uveďme základní výzbroj verze A-20G-45: šest kulometů 12,7 milimetrů Browning v čumáku stroje, dva kulomety 12,7 milimetrů ve věži s elektrickým pohonem a jeden kulomet 12,7 milimetrů ve spodní části trupu. Vedle toho 910 kilogramů bomb v pumovnici a dalších 910 kilogramů na pylonech pod křídly.
Francie před svým pádem převzala pouze 70 strojů A-20. Zbytek produkce převzala Velká Británie, která Havoc překřtila na Boston. V Británii vznikly asi dvě nejzajímavější přestavby A-20. Mk I Pandora nesly tzv. LAM, tedy Long Aerial Mine. Jednalo se o výbušninu nataženou na dlouhém laně, která měla vybuchnout blízko nepřátelského bombardéru. To se ukázalo jako těžko proveditelné a byl tak zničen jen jeden He 111.
Druhou úpravou byl Terbinleit. Do přídě odzbrojeného Bostonu byl namontován tunový reflektor se silou 2 700 lumenů. Stroj měl být naváděn pozemním radarem na nepřátelské letadlo. To měl osvítit a doprovázející Hurricany by jej pak sestřelily. Celkem bylo takto přestavěno 70 letadel. Brzy se ukázalo, že je to prakticky nepoužitelný systém. První letadlo, které se podařilo sestřelit, byl vlastní bombardér Stirling. Piloti Hurricanů byli často silným reflektorem oslepeni a několikrát se stalo, že do Terbinleitu narazily.
Na všech bojištích
Americká armáda se rozhoupala k činu teprve v červenci 1939 a objednala 186 strojů. Jedna jednotka s A-20 byla dokonce v osudový 7. prosinec 1941 na Havaji, ale proti Japoncům nezasáhla. Výroba se rozjela na plné obrátky. Havoc se vyráběl jako auta pomocí pásové výroby. Linka byla mistrovským inženýrským kusem. Byla umístěna v továrně v Santa Monice a měřila neuvěřitelných 1,8 kilometru. Tu se podařilo vměstnat do budovy s délkou 213 metrů. Do 20. září 1944, kdy byla výroba ukončena, bylo celkem zkompletováno 7 478 strojů.
Spojené státy nasadily A-20 na všech bojištích. V Pacifiku A-20 ničily japonské cíle a lodě od Nové Guiney v roce 1942 přes Filipíny v roce 1944 až po Tchaj-wan v roce 1945. Všude budily v Japoncích děs. Proti Hitlerovi byly A-20 poprvé nasazeny v Tunisu. Později létaly posádky proti německým jednotkám ze Sicílie a Korsiky. Roku 1944 byly jednotky s A-20 nasazeny proti německé obraně v Normandii. Podle některých historiků by bez něj nebyla invaze možná. Válečnou kariéru v amerických řadách Havoc zakončil v srdci Německa a Japonska.
Miláček rudých sokolů
Spojené státy v hojné míře poskytovaly Havocy svým spojencům. Vedle Británie se stroje dostaly i do služeb Nizozemska, Svobodné Francie, Kanady, Austrálie, Polska a Jižní Afriky. Největším uživatelem, který získal 3 414 kusů a měl jich ve výzbroji více než USA, byl Sovětský svaz. Ti své „Bugy“ (brouky) nebo „Bostony“, jak jim přezdívali, milovali.
Oceňovali odolnost stroje a nezáludné letové vlastnosti. Na strojích mohly létat i méně zkušené osádky. Naopak jim vadila nespolehlivost motorů v ruské zimě a nízká kadence (600 ran v minutě) kulometů Browning. To však vyřešil speciálně navržený ohřívač na motory a výměna za sovětské Škas 7,62 milimetrů s kadencí 1 800 ran v minutě.
Sověti dokonce na A-20 namontovali svůj první palubní radiolokátor Gneiss-2 a přestavěli jej tak na noční stíhačku. Hlavní rolí A-20 na Východní frontě však bylo ničit německá tanková vojska a bránit Němcům v přesunu. Při těchto útocích se ukázala ještě jedna neodstranitelná vada. A-20 měl nízkou pancéřovou ochranu a při nízkých úderech byl extrémně zranitelný protileteckou palbou. A-20 se Sověty dostal až nad Berlín.
U USAF Havoc dolétal v roce 1949. V sovětském letectvu skončil „Brouk“ v roce 1953. Poslední zemí, kde A-20 sloužil, byla do roku 1955 Brazílie. Vyřazování a šrotování početného a tedy „nevzácného“ letadla bylo tak překotné, že se dodnes zachovalo pouhých šest originálních strojů.
Během let se podařilo najít několik vraků a zrekonstruovat je. Při stavbě podmořského plynovodu Nord Stream 2 byl nalezen ve 100 metrech na dně Baltského moře téměř nepoškozený Havoc. Zda však bude vyzvednut, je otázkou. Na palubě totiž mohou ještě být odjištěné bomby.
Zdroj: Fleischer Severin, Rys Marek, Douglas A-20 Havoc/Boston, Praha, 1997
Události
|
PŘEČTENÍ: 9369
Události
|
PŘEČTENÍ: 14187
