5 šílených vojenských vynálezů, z jejichž absurdnosti se posadíte na zadek. Díky bohu se na bojiště nikdy nedostaly

Existují zbrojní projekty, na které by jejich tvůrci raději zapomněli. Ať už to bylo proto, že jejich koncept byl natolik šílený, že se styděli, že někdy na jejich výzkum dostali peníze a uvažovali o jejich nasazení nebo prostě proto, že při testech naprosto selhaly a byly více nebezpečné pro jejich tvůrce než pro nepřítele. Zde je pět nejbizardnější vojenských technických projektů 20. století.

Project Pigeon

Zní to absurdně a bizarně: střela naváděná holubem. Ale během 2. světové války k ní byl jen kousek.  V příďovém kuželu pokusné raketové střely bylo pouzdro se třemi průhledy , v pouzdře byl umístěn holub. Byl vycvičen tak, aby letěl například k německé lodi, když se tato objevila v průhledech pouzdra s holubem. Střelu řídil tím, že se téměř vždy po spatření nepřátelské lodi zobákem dotkl odpovídajícího průzoru – políčka, aby udržel střelu ve směru na cíl.

Pokud holub klovl do středu své malé obrazovky, střela letěla rovně. Pokud klovl mimo střed, střela změnila kurz, aby se vrátila na správnou dráhu. Přestože to zní neuvěřitelně, pokusy ukázaly, že holuby naváděná střela by byla nejen použitelná, ale i přesná.

iZdroj fotografie: Uživatel Eatcha / Creative Commons / CC BY-SA

Otcem tohoto bizardního nápadu byl profesorem psychologie na Harvardově univerzitě Burrhus Frederic Skinner, který se proslavil svými behaviorálními experimenty s krysami. Po vývoji střely prohlásil, že už nikdy nebude používat krysy, protože holubi jsou daleko chytřejší.

Holubí navádění bylo plně otestováno, ale nikdy nebylo použito v boji. Skinner to dával za vinu neochotě generálů podpořit myšlenku holuba navádějícího raketu plnou výbušniny. Ve skutečnosti ho však ve spolehlivosti předběhl jiný vynález: radarem naváděné střely.

Velký Panjandrum

Už jen jeho popis zní děsivě. Dvě 3 metry vysoká kola poháněná raketami, připevněná k bubnu naplněnému výbušninami. Panjandrum měl být vypuštěn z lodi před vyloďovací pláží, za pomocí raket zrychlit a udělat v německé pobřežní obraně obrovskou díru, kterou by se mohli valit britští vojáci a tanky. Nápad zněl dobře. Realitu si mohlo ovšem domyslet každé školou povinné děcko. Nepřekvapivě bylo raketami poháněná rychloběžné koleso plné trhavina v praxi nepoužitelné.

iZdroj fotografie: Imperial War Museums / Public Domain

Panjandrum byl kriticky nestabilní a nikdy se nedalo spolehnout na to, že pojede výhradně směrem, kterým bylo namířeno. Konstruktéři zkoušeli přidat třetí kolo a ocelová lana pro řízení, ale nic nepomohlo. Navíc, když Panjandrum dosáhl maximální rychlosti 97 kilometru v hodině, rakety měly tendenci se oddělovat a létat po okolí. Navzdory tomu byl Panjandrum v lednu 1944 oficiálně otestován před vrcholnými představiteli britské armády.

Zkouška začala dobře. Panjandrum projel příbojem v přímém směru a začal zrychlovat. Jakmile však dosáhl vyšších rychlostí, rakety se utrhly a začaly vystřelovat do všech stran. Z Panjandrumu se stal neovladatelný vrak, který málem srazil oficiálního kameramana a rozdrtil půlku britského generálního štábu. S tím, jak se Velký Panjandrum rozpadl na pláži na hořící hromadu trosek, tím se rozpadly i jeho naděje na ostré nasazení.

Blue Peacock

Na první pohled se projetk Blue Peacock (modrý páv) z dob studené války nezdá příliš zvláštní. Jednalo se o masivní jadernou minu, která měla být zakopána britskými jednotkami v Západním Německu a odpálena o několik dní později, aby zastavila sovětskou invazi do Západní Evropy a zničila týl vojsk Varšavské smlouvy. Konstrukce však trpěla zásadní vadou.

iZdroj fotografie: Ministerstvo energetiky Spojených států amerických / Creative Commons / Public Domain

Zařízení zakopané hluboko pod zemí by nevyhnutelně vychladlo, a pokud by se příliš ochladilo, detonátor by nemusel být schopen odpálit nukleární nálož. Řešení, které navrhli konstruktéři miny, bylo vskutku velmi originální. Do pouzdra bomby by byla zavřena kuřata s takovým množstvím potravy, které by je udrželo při životě po dobu minimálně jednoho týdne.

iKuřata měla bombu doslova udržovat při životě.

Tělesné teplo kuřat by stačilo k tomu, aby zařízení zůstalo funkční. Co zlomilo projektu vaz? Technicky vše prošlo. Ba i politicky nebyl problém zakopat na území spojence a v hustě obydlené oblasti nukleární zbraň. Problém byl radioaktivní spad. Při případném protiútoku by radioaktivita zabíjela i vlastní jednotky.  

Sizaire-Berwick Wind Wagon

Opět se to na počátku zdálo jako dobrý nápad, pokud by tedy autorovi bylo pět a měl bujnou fantasii. V reálu ale tvrdě narazil. Sizaire-Berwick Wind Wagon byl pokus o obrněný automobil poháněný leteckým motorem s tlačnou vrtulí na zádi. Zrodil se v roce 1915. Byl navržen jako specializované pouštní vozidlo, protože obrněná auta z 1. světové války byla v písčitém terénu příliš neohrabaná a pomalá. Bohužel ani společnost Sizaire-Berwick, se s tímto úkolem moc dobře nevypořádala.

O pohon vozidla se měl postarat letecký motor o výkonu 110 koní s vrtulí, který byl umístěn v zadní části vozu Wind Wagon, zatímco o ochranu posádky vozidla se měla postarat pancéřová kabina a kulomet Vickers. Ke smůle autorů myšlenky se v konstrukci objevilo několik „drobných chyb“. Protivné straně stačilo palbou poškodit vrtuli, a Wind Wagon byl ochromen. Co vyhovovalo v případě vodních kluzáků a aerosaní, v písku pouště naprosto selhalo.

Navíc roztočená vrtule demaskovala toto „vozidlo“ na desítky kilometrů daleko, hlavně mrakem zvířeného písku. Ani pochodující či útočící pěchota neměla šanci takovýto stroj s rotující vrtulí doprovázet. Písek navíc ničil motor. Kabina neměla klimatizaci ani větrání a při jízdě se stroj měnil v pojízdnou saunu. Britská armáda brzy dala od skvělého nápadu ruce potichu pryč a projekt Wind Wagon byl v tichosti ukončen, byl postaven pouze jeden prototyp.

Gyrojet, raketová zbraň

Zbraň, kterou si možná pamatujete z bondovky Žiješ jenom dvakrát. Raketová pistole tam byla prezentována jako čistě japonský vynález. Ale omyl! Tento čistý průšvih byl jen americkou prací. A byl to opět tak dobrý nápad. Psala se 60. léta 20. století a svět ovládla raketová horečka. Tak proč nemít i raketovou pistoli. A tak se zrodil GyroJet.

GyroJet byl lehký a výkonný. Místo kulek vystřeloval minirakety! Ty samozřejmě byly poháněny skutečným raketovým palivem. A při výstřelu z boků pistole vycházel neskutečně frajerský efekt odpalu! Tak v čem byl problém? Odpověď nám dává jednoduchá fyzika. Raketa zrychluje pomalu, takže na vzdálenost tří metrů, ve kterých probíhá většina přestřelek, byla palba z GyroJetu k ničemu.

Naopak při palbě na větší vzdálenost měla miniraketa v cíli děsivý účinek. Pokud se ovšem trefila. Velkým problémem bylo, že se vzdáleností miniraketa ztrácela na stabilitě a na přesnosti a zásah v cíli byl jen a jen věcí náhody. Americké armádě a zbrojním firmám nelze upřít snahu o praktické uplatnění miniraketové zbraně. Vzniklo celkem pokusných 60 pistolí a pušek s raketovým nábojem! Ani jedna neuspěla. Dnes jsou GyroJety pouze vyhledávaným sběratelským kouskem, se kterým se nikdo neodvažuje střílet.  

Který vynález byl podle vás nejnápaditější?

Zdroj: Martin J. Dougherty World’s Worst Weapons (From Exploding Guns to Malfunctioning Missiles), Londýn, 2007