Jednou z nejslavnějších letadlových lodí 2. světové války byla německá Graf Zeppelin. A to i přesto, že se do boje nikdy nedostala! Daleko méně známým faktem je, že i fašistická Itálie měla dvě letadlové lodě: Aquilu a Sparviero však potkal velmi podobný osud.
O letadlových lodích začalo Regia Marina, tedy Italské královské námořnictvo, poprvé uvažovat již roku 1936. Vzhledem k vysoké ceně plavidel a k strategické poloze Itálie, o níž se tvrdilo, že je „nepotopitelná letadlová loď Středomoří“, italská admiralita stavbu letadlových lodí odmítla. Platila totiž představa, že letectvo z pozemních základen dokáže chránit vlastní lodě po celém Středomoří, a že zvyšování dosahu pomocí plavidel s přistávacími drahami tak není třeba.
Vše se změnilo až po vypuknutí války. Překvapivý letecký útok na Tarento z 12. listopadu 1940 ze strany Britů, a krvavá námořní bitva u mysu Matapan z 27 až 29. března 1941, otevřely Italům oči. U Matapanu ztratili tři těžké křižníky a dva torpédoborce, na kterých zahynulo 2300 námořníků. A právě britské letadlové lodě hrály v porážce Italů klíčovou roli, když proti nim neměli dostatečnou leteckou podpora z pozemních základen.
Z parníku se letadlová loď
Italský Duce Benito Mussolini proto vydal příkaz k okamžité stavbě italských letadlovek. Námořnictvo se vydalo tou nejsnadnější cestou. Již roku 1939 Itálie přerušila transatlantickou doprava a v janovském přístavu stály bez využití dva transatlantické parníky. Prvním byl Roma spuštěný na vodu roku 1926, a o rok mladší Augustus. I když byly obě lodě oproti jiným letadlovým plavidlům „jiné“, bylo rozhodnuto o rozsáhlé přestavbě, aby složily armádě.
Vzhledem k tomu, že byla do flotily zařazena nová bitevní loď se shodným jménem, musela být nejdříve Roma přejmenována na Aquila (česky Orel), a z Augusta se stala Sparviero (Krahujec). Loď dostala nový pohon s výkonem 140 000 koňských sil původně určený pro křižník třídy Capitani Romani. S tím měla loď s plným výtlakem 27 800 tun dosáhnout rychlosti až 30 uzlů (50 kilometrů v hodině).
Předpokládaný dosah měl být 10 200 kilometrů při rychlosti 18 uzlů (33 kilometrů v hodině). Aqulia dostala více bezpečnostních přepážek a trup byl posílen 600 milimetry armorovaného betonu, což mělo sloužit jako ochrana proti torpédům. Posíleny byla také nádrže s leteckým palivem, ačkoliv samotná paluba pancéřovaná nebyla.
Spojenci se měli čeho obávat
Nejtěžší výzbroj tvořilo osm kanónu ráže 135 milimetrů L/45 určených k bojí proti lodím s dostřelem až 19 500 metrů. Vedle toho se na palubě nacházelo dvanáct protiletadlových kanónů ráže 65 milimetrů a 132 kanónů ráže 20 milimetrů. Ty měly vytvořit v případě leteckého útoku přehradovou palbu a zničit tak nepřítele dříve, než stihne cokoliv podniknout.
Na pravé straně paluby vznikl ostrov s velitelským můstkem. Celková délka paluby dosahovala 235 metrů a skrývala 160metrový hangár, který se nacházel pod ní. K přístupu sloužily pouze dva výtahy a nespočet schodišť, mělo to však stačit. Vzhledem k atypické konstrukci plavidla měla letadla startovat za pomoci dvou německých parních katapultů, na jejichž instalaci se podíleli němečtí odborníci. Jak vidno, Hitler nápad italského vůdce podporoval a poskytl mu i vlastní zdroje.
Aqulia měla nést 51 stíhaček Reggiane Re.2001, z nichž mělo být 41 letadel uskladněno v hangáru, a desítka připravena k okamžitému startu z paluby. Re.2001 neměly skládací křídlo, takže se jich na palubu vešel enší počet. Po příchodu nových strojů Fiat G.50 nebo německých Messerschmitt Bf 109T měla kapacita Aqulia vzrůst až na 66 letadel a stíhačky měly být doplněny 15 střemhlavými bombardéry Junkers Ju 87 G. Posádku mělo tvořit celkem 1 313 námořníků a 107 důstojníků.
Loď potkal neslavný konec
Přestavba Aqulie začala v Janově v listopadu 1941 a při kapitulaci Itálie v srpnu 1943 byla loď téměř připravena k vyplutí. Práce na její sesterské lodi Sparviero, která měla být značně jednodušší díky absenci leteckého ostrova, byla v době kapitulace teprve v počátku. Němci obě lodě zabrali, ale nejevili o ně zájem. Operacím velkých námořních svazů Osy ve Středozemním moři, které plně ovládali Spojenci, odzvonilo. Roku 1944 byla navíc Aqulia poškozena spojeneckým bombardováním.
Obě Duceho letadlové lodě tak potkal neslavný osud. Dne 5. října 1944 odtáhli Němci rozestavěnou Sparviero do rejdy janovského přístavu, kde ji potopili a zablokovali tak část kotvišť. A stejný osud měl potkat i Aquliu. Dne 20. dubna 1945 na loď zaútočilo britsko-italské komando pomocí řiditelných torpéd Chariot, a bývalou pýchu italské flotily potopilo v kotvišti. Zablokování důležitého přístavu tak bylo zabráněno.
Práce s likvidací Sparviero začaly roku 1946 a poslední její části byly odstraněny až v průběhu 1952. Pokud jde o loď Aqulia, nebyla na tom nakonec tak zle. Roku 1946 byla provizorně opravena a odtažena do vojenské základny La Spezia, kde mělo být rozhodnuto o jejím dalším využití. Protože se však jednalo o značně zastaralou a do jisté míry i nouzovou konstrukci, mělo dojít k jejímu sešrotování. A tak se roku 1952 také stalo. Na první letadlovou loď schopnou služby si italské námořnictvo muselo počkat až do roku 1981.
Zdroj: Autorský text
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 10266
Události
|
PŘEČTENÍ: 11385
