Francouzský supertěžký tank Char 2C mohl být úspěšný v zákopech první světové války. Byl ale vyroben až po ní

Když se na západní frontě první světové války objevily první britské tanky, i přes jejich nedokonalost bylo jasné, že půjde o přelomovou zbraň. Všechny státy, které byly do konfliktu zapojeny, je okamžitě začaly vyvíjet také. Francie přišla s geniálními lehkými tanky Renault FT, které zásadně ovlivnily konstrukci všech následujících tanků na světě. Ale konstruktéři zároveň začali přemýšlet i o těžkém stroji, který by snáze překonával rozoraný terén válčiště 1. světové války.

Tank, který měl překonat i široké zákopy

Prvními francouzskými tanky byly tak trochu improvizovaně vyvinuté Schneider CA1 a Saint-Chamond, ale ty zdaleka nedosahovaly kvality britských strojů. Protože kromě lehkého a úspěšného Renaultu FT chtěla Francie i něco většího, nakonec v roce 1916 vznikl projekt tanku FCM 1A. Měl být silně vyzbrojen, lépe pancéřován a měl mít schopnost zdolat i čtyřmetrové příkopy, aby se dokázal snadno pohybovat ve členitém terénu bojiště 1. světové války.

První pokusné pásové podvozky pro uvažovaný těžký francouzský tank byly vlastně testovací platformou, na které měla být vyzkoušena koncepce. Na základě jejich zkoušek byl pak nový těžký tank FMC navržen. V roce 1917 měla být zahájena stavba jeho prototypu. Celková objednávka zněla na 300 strojů. Tank měl mít pancíř odolávající německým dělům ráže 77 mm. Ale jeho další vývoj a výroba byly zoufale pomalé.

iZdroj fotografie: Uživatel my late grandfather / Creative Commons / CC BY-SA

Závody FMC v La Seyne u Toulonu nejdříve postavily maketu ze dřeva, označovanou 1A. Nastaly hádky nad systémem pohonu, nakonec zvítězil převod elektrický. Vlastní stavbu prvního prototypu prováděly závody FMC, jako by stavěly bitevní loď. Začalo se tím, že na podpěry bylo položeno zkompletované pancéřové dno tanku, pak se přinýtovávaly boky a čela z dalších pancéřových plechů.

Následně se začal vybavovat vnitřní prostor budoucího tanku motory, instalovat podvozek atd. Podle dnes uznávaných informací byl pancíř na předním čele nakonec silný 45 mm, na dělové věži 35 mm a na bocích 25 mm. Podvozek tvořila malá kola krytá lehkým pancířem, která nesla dva pásy ovinující celou korbu tanku. Pohon pásů zajišťovalo zadní elektricky poháněné ozubené kolo na každém boku.

První prototyp, motorizace a výzbroj

První prototyp nebyl hotov ani 21. února 1918, tedy v termínu, který francouzská generalita dávala firmě FMC jako konečný po celé řadě odkladů. Zklamané velení se obrátilo na Británii a na USA a objednalo raději jimi vyvíjený těžký tank Mk.VIII. Ale ani ten do konce války nebyl připraven k výrobě. Prototyp se nakonec objevil až po skončení 1. světové války a dostal jméno FCM Char 2C, nebo také Char 2C „Alzac“. Jednalo se o opravdové monstrum, které bylo 10,27 metrů dlouhé, tři metry široké a 4,1 metrů vysoké.

Vážilo 69 tun, což je hmotnost, kterou překonal až Tiger II za 2. světové války. Pohon tohoto supertanku tvořily dva motory Mercedes 200(!) o výkonu 184 kW (250 k. s.) s vlastním výfukovým potrubím každý, které poháněly elektrické generátory a teprve z nich byly napájeny elektrické motory samotného podvozku tanku. V tělese tanku byl ještě jeden spalovací motor, a to čtyřválec Ballot, jenž poháněl systém větráků k odvětrávání vnitřních prostor tanku při boji.

Při použití všech zbraní byl totiž vnitřek tanku velmi rychle zamořen zplodinami střelby a posádce reálně hrozilo, že se udusí. V přední otočné věži tanku s odměrem 260° byl umístěn kanón ráže 75 mm. Tuto ofenzivní výzbroj prosadil generál Estienne ještě v roce 1917, původní projekt s ní nepočítal. V zadní věžičce byl kulomet. Na obou věžích byla velitelská pozorovací věžička se stroboskopem, ty se v případě přesunu tanku vlakem musely demontovat, protože by vlak s tanky neprojel ve francouzských tunelech.

A to přitom byly tanky neseny nízko nad kolejemi dvěma speciálními podvozky držícími jen příď a záď tanku. V přídi byl další kulomet a dva kulomety byly vpředu vedle vchodových dvířek na boku korby. Pro všechny čtyři kulomety bylo k dispozici celkem 10 000 kulometných nábojů a dále až 150 nábojů pro kanón. Posádku tvořil velitel, řidič, mechanik, pomocník mechanika, elektrikář, střelec z kanónu, jeho nabíječ, radista a čtyři střelci z kulometů.

Pancíř neodpovídal hmotnosti

Tank měl být na začátku roku 1918 připravený k výrobě. Armáda chtěla, aby do plánované ofenzívy na rok 1919 měla zhruba 300 supertěžkých tanků. Ovšem začátek výroby se zdržel, prototyp se objevil až po válce a i skutečná výroba se zahájila až po skončení 1. světové války. 300 objednaných kusů ale bylo najednou moc. Bylo proto rozhodnuto, že se vyrobí alespoň deset kusů. Ty byly dokončeny a dodány až v roce 1921.

Ačkoli byl tank extrémně těžký, vlastně ani většina současných MBT neváží tolik, neznamená to, že by byl nějak výrazně pancéřovaný. Jeho čelní pancíř měl mít dokonce podle projektu jen 30 milimetrů, byl ale po zkouškách nakonec posílen na 45 milimetrů. Tank 2C mohl dosahovat rychlosti 12 až 13 km/h, ale jen po pevné a rovné komunikaci. V terénu klesla jeho rychlost na 5–6 km/h. Zato jeho spotřeba neklesla pod 100 litrů na jeden (!!!) kilometr.

iZdroj fotografie: Uživatel my late grandfather / Creative Commons / CC BY-SA

Hlavní zbraní tanku bylo zkrácené slavné francouzské dělo Canon de 75 modèle 1897, uvnitř bylo pro něj neseno zpočátku jen 124 nábojů. Tank byl osazen čtyřmi kulomety Hotchkiss Mle 1914 – tři byly v přední části a poslední v zadní věžičce. I kvůli ní se hlavní tanková věž nemohla otáčet o 360 stupňů, ale jen o 260 stupňů.

Problémy s velikostí a váhou stroje

Problémem stroje byla jeho velikost a hmotnost. Jeho přeprava byla logisticky velmi složitá, tank se sám velmi špatně otáčel. Stroj byl také extrémně hlučný. Mezi válkami byly zpočátku tyto tanky různým způsobem upravovány a modifikovány, například bylo zesíleno pancéřování. Staré motory Mercedes se pokusili Francouzi nahradit motory domácími značky Harlé 250 k. s., ale protože se ukázalo, že by to bylo velmi drahé, tyto dva motory dostal jen jeden tank, označovaný potom jako 2C bis.

Tento kus také dostal nové dělo ráže 155 mm. Ale staré motory Mercedes v ostatních tancích 2C už byly téměř na konci své životnosti, a proto tyto tanky trávily téměř všechen čas stáním pod poněkud nedostatečnými přístřešky u 51. bataillonu u Verdunu. Zatékalo do nich, chladiče se rozpadaly, bloky motorů zamrzly a praskaly, elektrorozvody se rozpadly a byly nepoužitelné. Řadu vybavení také rozkradli samotní vojáci. Z tanků se staly nepojízdné vraky.

Když pak v roce 1939 přišel příkaz i tyto tanky zpohotovět a zprovoznit, nastal téměř neřešitelný typicky francouzský problém. Ale hlavní mechanik útvaru tehdy zjistil, že v arzenálu Puteaux leží 20 téměř nových prvoválečných německých motorů typu Maybach 280 k. s. z roku 1919 (sic), které dostala Francie na základě válečných reparací z Německa. Motory řadu let ležely zapomenuté prakticky nové a dobře nakonzervované ve skladech jako demontované z německé vzducholodi Dixmunde a nikdo ve Francii si v roce 1940, kdy je ve skladu objevili, moc nevěděl rady, co s nimi.

Takže iniciativě hlavního mechanika 51. bataillonu nikdo překážky nedělal a motory byly ze skladu vydány. „Nové“ motory a rekonstrukce vnitřního vybavení včetně instalace nové vysílačky oživily v roce 1940 (!) beznadějně zastaralé tanky 2C, které pak paradoxně při následných zkouškách nadchly přihlížející generalitu francouzské armády, protože jako jediné dokázaly překonat standardní protitankové německé překážky tzv. Siegfriedovy linie včetně tzv. dračích zubů.

Pokus o nasazení strojů v boji

Ačkoli většina z nich byla v době zahájení 2. světové války provozuschopná, nebyly nasazeny do boje, i když se o to francouzská armáda nakonec pokusila. V noci z 12. na 13. června 1940 měl být navagónován celý 51. bataillon i s výzbrojí všech svých tanků 2C na nádraží obce Landres, odkud měly vlaky s těmito monstry dojet na bojiště. Tehdy už existovalo jen osm těchto tanků. Jeden ani z domovských kasáren na nádraží neodjel.

Druhý zůstal stát pro poruchu na cestě u Piennes a jeden neznámo kde. Na speciální železniční podvozky bylo naloženo jen pět tanků 2C. Čekaly až do 13. června do 10.30 h, než francouzští železničáři sehnali alespoň nějaké lokomotivy. Ty se ukázaly jako velmi slabé a dva takto vzniklé vlaky s tanky se po trati pohybovaly jen velmi zvolna. Nakonec společně dojely jen do Badonviller.

Německé letectvo transport neustále napadalo, ale nijak tyto mastodonty nepoškodilo. Jejich konec způsobili sami Francouzi neuvěřitelným zmatkem a nekompetentními rozhodnutími. Tratě před i za transportem tanků byly ucpány, nakonec „klekly“ i původní lokomotivy, takže transport byl rozdělen na jednotlivé tanky a pokoušel se takto rozdroben pokračovat po kolejích dál. Nakonec byl transport zablokován v zářezu trati dne 15. června jižně od Neufchateau tak nešťastně, že tanky ani nemohly být ze železničních podvozků spuštěny.

Útočící jednotky Němců se blížily a večer v 19 hodin dostal velitel 51. bataillonu příkaz tanky vyhodit do vzduchu a s mužstvem ustoupit. Moc se mu to nepodařilo, jeden nepoškozený a pět opravitelně poškozených tanků Char 2C nakonec Němci získali a odvezli si je jako trofeje. Není tedy pravda, že by je zničily Štuky, jak se také traduje. Němci obrovské stroje krátce využili jen propagandisticky a jeden pak fungoval jako cíl pro výcvik německých tankoborníků. Všechny zřejmě nakonec skončily ve šrotu.

Jak moc mohl být supertěžký tank úspěšný, pokud by stihl 1. světovou válku?

Zdroj: TanksEncyclopedia