Vikingský vůdce Ragnar Lodbrok a jeho synové aneb když se legendy mísí se skutečností

Od konce osmého do konce jedenáctého století byla téměř celá Evropa v područí skandinávských nájezdníků. Tito vikingští válečníci si z království anglosaské Anglie a karolinské Francie odnesli nesčetné bohatství a když nebylo kořisti nazbyt, nemilosrdně vymáhali od vládců těchto regionů tuny stříbra. Do konce devátého století dobyli část Anglie, přičemž do konce jedenáctého století měli již jejich normanští potomci pod palcem Anglii celou. Mezi nejpopulárnější postavy zenitu vikignského věku bezpochyby patřili Ragnar a jeho synové.   

Vikingský vůdce je výplodem fantazie

Ragnar Lodbrok zaujímá ve skandinávské historii poměrně zajímavé postavení. Pokud lze věřit všem příběhům, které se o něm vyprávějí, měl být tento obávaný muž králem celé Skandinávie, jenž strávil většinu svého života podnikáním nájezdů na Britských ostrovech i v dalších částech tehdy známého světa. Jeho synové stáli v čele armády, jež dobyla Anglii a umučila svatého Edmunda.

Dynastie, jíž založil, pak vládla oběma říším po několik následujících staletí. Přesto, jak si dále povíme, se o skutečné identitě samotného Ragnara Lodbroka vedou neustálé debaty. On totiž Ragnar, jak ho známe z tvůrčích představ historiků i literárních autorů a jenž dlouho vystupoval jako jeden z nejvýznamnějších vikingských vůdců, pravděpodobně neexistoval.  

Reálnou postavu, která by byla známá pod jménem „Ragnar Lodbrok“ a která by svými válečnými počiny dosáhla dánského a anglického trůnu, totiž v soudobých pramenech v podstatě nenajdeme. První historické zmínky o tomto muži pochází až z dvanáctého století, přičemž se jedná zejména o slovně tradované příběhy, sepsané mýty a silně romantizované legendy.

V mnoha ohledech se tak Ragnar stává artušovskou postavou, tedy ztělesněním vikingského ducha, symbolem doby a obrazem schopného vůdce, jakého Skandinávie nezažila od doby, kdy Ivar Vidfamne sjednotil severská území. Bylo by proto vhodné přiřadit vikingskému bojovníkovi a dánskému králi místo, jež mu právem náleží. Tedy spíše v legendách než v historii.  

Odvážný bojovník a hadobijec

Jak již bylo zmíněno, první zmínky o Ragnarovi a jeho synech se objevují v období dějin, kdy se doslova prolínaly legendy se skutečností. Toto napůl legendární období skandinávských dějin se totiž opírá jak o dobové kroniky, tak o spisy z dob pozdějších staletí. První z nich, kroniky, většinou sepsaly vikingské oběti či jejich potomci, a jsou tedy přirozeně podbarveny zaujatostí proti těmto drsným bojovníkům.

Zatímco pozdější spisy mají tendenci události obměňovat či zkreslovat, často s nějakým dodatečným záměrem. A právě proto nacházíme při pročítání historických pramenů zmínky jednak o Ragnarovi hadobijci, jenž skolil bájného hada, a jednak o Ragnarovi jako o otci tuctu dětí, jehož rod lze o více než půldruhého století později vysledovat až ke Knutovi Velikému, vikingskému králi Dánska, Anglie, Norska a části Švédska.

Zatímco Saxo Grammaticus, dánský letopisec, prezentuje svou kroniku Gesta Danorum jako nepřehnaný a nikterak nepřibarvený popis dánských dějin, existují i jiné prameny, které Ragnarovu postavu vykreslují jako skutečnou legendu, bez nároku na opravdivost či historickou věrohodnost. Vedle Saxovy kroniky je asi nejznámějším dílem o Ragnarovi stejnojmenné dílo „Ragnarova sága“, jež je navíc často spojována s básní „Krákumál“. Skaldické básně, kterou Ragnar údajně zpíval, když umíral v Ælleho hadí jámě.  

Romantizované hrdinské příběhy

Zajímavé je, že Ragnarova sága nezačíná narozením Ragnara Lodbroka, nýbrž smrtí vikingského válečníka a dánského krále Sigurda a dětstvím jeho dcery Aslaug, budoucí Ragnarovy ženy. Samozřejmě stěžejní postavou díla se následně stává samotný Ragnar. Dílo jako takové pak dává čtenáři možnost nahlédnout do strastiplných cest, bojů a ve spojení s básní Krákumál i do milostného života hrdiny. A nechybí samozřejmě ani poněkud romantizovaný popis Ragnarovy kruté smrti v oné hadí jámě.  

Když Ragnar umíral na hadí uštknutí, pronesl větu: „Prasátka by hlasitě protestovala, kdyby znala osud kance.“ Jen tak pro zajímavost, když si po Ragnarově smrti Ælla, král Northumbrie (království na území Anglie), uvědomil svou strašlivou chybu, začal se pod blížící se hrozbou Ragnarových synů z posledních sil připravovat na válku. Ti, samozřejmě rozzuřeni smrtí svého otce a lačnící po pomstě, údajně proti králi shromáždili největší vojsko, jaké kdy Skandinávie viděla. O činech Ragnara a následně i o osudech jeho synů vypráví také báseň Háttalykill z Orknejských ostrovů. 

Autoři se inspirovali skutečnými králi

Málokterý z výše uvedených příběhů lze považovat za skutečně ověřitelnou historii. A přestože Ragnar sám pravděpodobně neexistoval, existuje velká pravděpodobnost, že jeho osoba byla přece jen na reálné postavě založena. Nu, ve skutečnosti byl legendární Ragnar Lodbrok dokonce poskládán z několika historických osobností. Ovšem jedna mezi nimi poněkud vyčnívá.

Jeden z nejvýznamnějších a nejpamátnějších nájezdů té doby nás totiž zavede k postavě, kterou si v důsledku řady podobností mnozí historikové i vikingští nadšenci spojují právě s Ragnarem Lodbrokem. V roce 845 se po řece Seině plavila flotila, aby pod velením vikinga jménem Reginheri vyplenila Paříž. Útok na Paříž je zaznamenán téměř ve všech soudobých kronikách. A i když je velitel flotily nazýván různými jmény, podobnost jednotlivých jmen nenechává nikoho na pochybách, že v dávné minulosti skutečně existovala postava vůdce, jehož lze přirovnat k Ragnarovi. 

Reginheri, pravděpodobný královský příslušník rodu Godfredů, dosáhl Seiny s flotilou sto dvaceti lodí v březnu roku 845. Načež se tento obávaný vikingský vůdce rozhodl bez milosti zaútočit na blízkou posádku u ústí řeky. Po krátkých, ovšem velmi drsných bojích nepřítel padl. Vikingové, opilí vítězstvím, zajali celkem 111 mužů, které pak pro výstrahu pověsili před zraky jejich druhů na ostrůvku uprostřed řeky. 

Vikingové jako neoddělitelná součást evropské historie 

Poté Raginheri pokračoval do Paříže, kam naneštěstí dorazil o velikonoční neděli. Většině obyvatel se však podle všeho podařilo včas uprchnout, neboť zpozorovali blížící se nepřátelské lodě. V době, kdy Reginheri a jeho muži město plenili, již byla značná část obyvatel pravděpodobně pryč. Na tomto tažení také došlo k prvnímu doloženému dangeledu, kdy bylo vikingským nájezdníkům zaplaceno za pokojný obchod či ochranu. Dangeled se v následujících desetiletích ve Francii a Anglii velice ujal a stal se běžnou praktikou bohatých pánů.

Vikingští nájezdníci se během svých nejsilnějších let dostali přes Gibraltarskou úžinu do Středomoří do arabských zemí, dobyli slovanská sídla v Rusku, kde jsou známí jako Varjagové, a přes Atlantik osídlili Grónsko a kontinentální Severní Ameriku. A zcela pochopitelně zůstali barvitou součástí kolektivní představivosti moderní západní kultury. Kde jsou stále přítomni v podobě fotbalových týmů, superhrdinských trháků i televizních seriálů.  

Pomineme-li běžné mylné představy o rohatých barbarech, byla středověká skandinávská kultura bohatá na legendy, mytologii i hrdinské postavy. Ovšem zatímco hrdinské činy pozdějších vikingských nájezdníků a skandinávských králů byly dobře zdokumentovány, při cestě hlouběji do minulosti, zpět na počátek doby vikingské, historické dokumentace znatelně ubývá. A není tedy divu, že se historie sama nekontrolovatelně mísí s legendami. Jasným příkladem je Ragnar Lodbrok.  

Jaké další legendy o vikingských bojovnících znáte?

Zdroj: Britannica, History, The Sagas of Ragnar Lodbrok. Troth Publications, 2009. ISBN 978-057-802-138-6