O řadě osudů prvoválečných ruských letců se vedou jen dohady. Spousta dokumentů za válečného běsnění a socialistické revoluce zmizela.
První světová válka přinesla do vojenství mnoho převratných změn. Jedna z největších byla využívání letectva k boji. Vývoj šel tak rychle kupředu, že z prvních křehoučkých lehkých aparátů vhodných akorát tak k leteckému průzkumu vzniklo zakrátko celé portfólium bojových letadel, bombardérů, průzkumných a bitevních letadel a proti nim stíhaček.
Noví váleční hrdinové, nové mediální hvězdy
Zvláště z pilotů stíhacích letadel se díky válečné propagandě na všech stranách konfliktu stali brzy obdivované mediální hvězdy. Za Německo se takto „proslavili“ Rudý baron Richthoffen, Goering a Udet, ve Francii letci Fonck a Guynemer, Britové měli svého Balla a Coninghama a dá se k nim počítat i Kanaďan Bishop, skvělými stíhači s více než pěti sestřely byli Američan Rickenbaker, Belgičan Coppens a Ital Barraca.
Za Rakousko-Uhersko můžeme vyjmenovat například Brumowskiho, Arigiho, Jindru či Kostrbu atd. Všechny tyto letce svého času znali obyvatelé jednotlivých říší díky médiím docela dobře. A ani po válce se na ně nezapomnělo. A přece jedna velká skupina podobně zdatných pilotů z Velké války byla téměř zcela zapomenuta a dnes o nich vědí jen specializovaní historici. Jde o stíhací letecká esa carského Ruska.
Jak to bylo tehdy v Rusku?
Stíhací letci carského Ruska létali téměř vždy na poněkud zastaralejších strojích, ale v pilotní zdatnosti si mnozí se svými kolegy v ostatních zemích nezadali. Zato jejich osudy i kvůli bolševické revoluci v roce 1917 byly velice složité a rozhodně stojí za pozornost. Připomeňme si několik z nich. Jedno jméno je přece jen i dnes poněkud známější. Petr Nestěrov se narodil 15. února 1887 ve městě Nižnij Novgorod. Byl dělostřelcem, ale na přelomu století ho zaujalo letectví.
Držitel několika ruských národních leteckých rekordů se pak proslavil prvním provedením přemetu, jednoho ze základních prvků letecké akrobacie, dne 9. září 1913. Traduje se historka, že vzápětí obdržel důtku od nadřízených, neboť letěl na erárním letadle Morane a to se údajně carským oficírům nelíbilo, prý hazarduje s carovým majetkem… Nestěrov experimentoval i s nočním létáním a dálkovými lety. Při okružním letu dlouhém 320 km pořídil z pilotní kabiny i první filmový záznam na světě.
Jako jednoho z mála carských pilotů ho ctili i v sovětské éře. V místech jeho působení ho připomínají pamětní desky, ulice i památníky. Něstěrov byl za války prvním velitelem 11. leteckého oddílu carského letectva v Kyjevě, kde byl tento oddíl zformován v lednu 1913. Od počátku bojů od roku 1914 stále přemýšlel, jak zabránit protivníkovým letadlům v létání nad ruskými pozicemi. Vymýšlel i bizarní možnosti, například za letu chtěl spustit kotvu na dlouhém laně, zachytit s ní u nepřátelského letadla křídlo a utrhnout ho.
Nebo pomocí na trupu upevněné zubaté kosy cizí letadlo taranem rozpárat a zničit. O něm přemýšlel i před válkou. „Nepřestávám uvažovat o tom, jak využít rychlost a manévrovatelnost letounu k ničení nepřátelských strojů s pomocí taranu. Například nárazem podvozku mého letounu na protivníkův aparát,“ prohlásil na banketu po jednom ze svých dálkových letů. Jeho logická žádost o povolení vyzbrojit své letadlo kulometem byla zamítnuta plk. Bonč-Brujevičem – pro formální nedostatky žádosti.
Petr Nestěrov a jeho taran
A tak 8. září 1914 (podle starého kalendáře 26. srpna 1914) stále ještě neměl jak ničit protivníkovy letouny. Podle svědectví svých přátel z toho byl velmi frustrovaný, protože bral až příliš doslova rozkaz, který jeho oddílu přikazoval „zabránit protivníkově průzkumným letadlům v činnosti za každou cenu“. A když ten den startoval proti rakousko-uherskému průzkumnému letounu, jenž v jeho rajónu nerušeně prováděl vzdušný průzkum, byl rozhodnut splnit tento rozkaz opravdu „za každou cenu“.
Nestěrov na svém lehkém jednoplošném Moranu G rychle nabral výšku a svého protivníka dostihl ve 12:05 severozápadně od vesničky Lipina. Nacházel se ve výšce asi 3 600 metrů, přes dva kilometry nad letícím strojem protivníka. Posádka rakousko-uherského letounu, český pilot František Malina a pozorovatel Friedrich Rosenthal, se o změnu trasy ani nepokusila. Logicky předpokládala, že ruský pronásledovatel není ozbrojen. Nestěrov ale nalétl na nepřítele ve střemhlavém letu v kolizním kursu.
Asi chtěl udeřit svým podvozkem do horního křídla protivníka, po čemž by se „rakušák“ musel neodvratně zřítit. Manévr ale Nestěrovovi nevyšel. Velmi pravděpodobně český pilot Malina přidal na poslední chvíli plyn a začal prudce klesat, aby zabránil střetu. Neštěrov pak nenarazil do Malinova letounu podvozkem, ale motorem. Ten se při nárazu vylomil z lože a zmrzačený a neovladatelný Morane šel spolu s rakousko-uherským letounem k zemi. Nestěrova stihl stejný osud jako jeho oběti Malinu a Rosenthala. Byl to první historicky zdokumentovaný vzdušný taran na světě.
První ruské letecké eso V. M. Tkačov
Vezmeme-li uznávané měřítko pro přidělení titulu letecké eso, totiž pět a více sestřelených protivníkových letadel ve vzduchu, Nestěrov vlastně nebyl stíhacím esem. Podle této mezinárodně uznávané definice byl prvním ruským leteckým esem Nestěrův přítel a kolega Vjačeslav Matvějeviš Tkačov. Narodil se v roce 1885 v kozácké rodině a s Nestěrovem se znal již z vojenské kadetky. Od počátku války s ním sloužil ve stejném leteckém oddílu. Po smrti Nestěrova, kterou dokonce vyšetřoval, se rozhodl neriskovat.
Začal létat s pistolí Nagant a s ní se mu podařilo již v prosinci 1914 sestřelit své první rakouské letadlo, „poštovní“ Albatros, který zásoboval obleženou pevnost Přemyšl. V následujících dvou letech dokázal sestřelit další nepřátelská letadla, takže splnil podmínku pěti sestřelů. Je proto považován za první ruské carské letecké eso, za což mimo jiné obdržel nejvyšší carské vyznamenání, Svjatogeorgijevský řád, což byla ruská obdoba tzv. „Modrého Maxe“ neboli vyznamenání Pour le Merité.
Tkačov však nebyl jen stíhač, ale létal i na průzkum. Už v srpnu 1914 byl poprvé sestřelen, ale podařilo se mu doklouzat s poškozeným letounem na ruskou stranu. Před postupujícími vojsky Rakouska-Uherska dokonce stačil letoun rozebrat a naložit na vůz. Těsně před nosem prvním rakouským postupujícím vojákům si své letadlo odvezl do ruského zázemí k opravě. Tkačov byl velmi uznávanou leteckou osobností a když v roce 1917 sepsal manuál o taktice vzdušného boje, stal se tento manuál doslova biblí ruských pilotů v té době.
Konec života pod dohledem NKVD
Po rozkladu carské armády se vrátil na rodnou Kubáň, kde se stal členem partyzánského oddílu bojujícího proti bolševikům. Ještě týž rok byl hlavní osobností, která pomáhala zformovat 1. kubáňský letecký oddíl, jenž od května 1919 bojoval na straně Kavkazské dobrovolnické armády generála Wrangela. V roce 1920 byl již jmenován velitelem všech jihoruských leteckých oddílů a obdržel mimo jiné britské vyznamenání DSO. Po porážce bělogvardějců emigroval do Jugoslávie.
Stále se angažoval v exilovém hnutí a v roce 1927 se stal prvním a jediným generálem ruského exilového letectva. Ještě před válkou přednášel v Jugoslávii taktiku letectva a varoval před bratříčkováním s Hitlerem. Nestačil však ze země uniknout a neodešel z Jugoslávie ani ve chvíli, kdy ji „osvobodila“ Rudá armáda. Stálo ho to zatčení oddílem Směrš, věznění v Lubjance a dne 4. srpna 1945 odsouzení na deset let podle paragrafu 58 (sympatizování se světovou buržoasií, terorismus a účast v protisovětských organizacích).
Skončil v gulagu Siblag, potom v Ozerlagu a Lagernij. Jeho ženě se v Jugoslávii podařilo na poslední chvíli před NKVD uniknout a dožila ve Francii, aniž by o svém muži dostala jakoukoli zprávu. Tkačov ale lágry přežil, a tak se po deseti letech vrátil „na svobodu“. Byl ale pod dozorem NKVD, musel se pravidelně hlásit a nesměl pobývat ve velkých městech. Stal se knihařem v družstvu invalidů v Krasnodaru a tam také 25. března 1965 zemřel. Jeho memoáry vyšly až po rozpadu SSSR, ale bohužel jsou poznamenané velkými zásahy ruské cenzury.
Největší ruské letecké eso Velké války A. A. Kazakov
Největším leteckým ruským esem se za Velké války stal Alexander Alexandrovič Kazakov, často uváděný i jako Kozakov. Narodil se v roce 1889 v aristokratické rodině v chersonské gubernii. V roce 1906 dokončil voroněžskou kadetku a po ukončení jezdeckého učiliště v roce 1907 se z něho stal hulán. V roce 1908 se stal čestným velitelem 12. hulánského bělgorodského pluku a držitelem stříbrné medaile císaře Františka Josefa I. Rozvoj moderní vojenské techniky ale přivábil mladého poručíka k letectvu.
V lednu 1914 zahájil letecký výcvik v důstojnickém vzduchoplaveckém učilišti, později slavné Gatčinské letecké vojenské škole. Absolvoval s vyznamenáním. Zažádal o přesun na frontu, ale musel počkat, až pro něj vyrobí nějaké letadlo. Nebyl sám, mnoho nově vycvičených ruských letců tehdy čekalo doslova u vrat ruských leteckých továren, aby dostali to „své“ letadlo co nejdříve a mohli odletět na frontu. Kazakov se dočkal svého letadla Morane G (výr. č. 316) až koncem listopadu 1914 v továrně Duks v Moskvě.
Když chtěl podle rozkazu přeletět ke 4. sborovému oddílu do Varšavy, hned po startu mu začal hořet motor. Nouzové přistání zvládl, letadlo dokonce zachránil, ale opravy a nový motor ho o další skoro půlrok zdržely. Podle doložených údajů sestřelil do roku 1917 celkem 17 nepřátelských letadel a dalších 15 pravděpodobně. Jeho první „sestřel“ ho však nestál jedinou kulku. Toho dne 18. března 1915 bombardoval nepřátelský Albatros ruské letiště u obce Guzov, především postavení upoutaného pozorovacího ruského balónu.
Svrhl celkem tři pumy a spokojeně se vracel domů. Kazakov na něj vzápětí zaútočil zezadu z převýšení a bez ohledu na palbu rakouského pozorovatele z kulometu se doslova přehnal přes austrijácké letadlo. Svým podvozkem mu přitom rozpáral potah horního křídla a silně poškodil nosníky. Křídla se zbortila a letoun se zřítil. Kazakov pak dokázal s poškozeným strojem a se zastaveným motorem doklouzat ke svým. Byl to první taran na světě, který jeho pilot přežil.
Nepřítel bolševiků, zmizel před očima ČEKY
Kazakov se ukázal být i schopným důstojníkem, takže se brzy stal velitelem 1. letecké skupiny carského letectva. Ta byla proslulá svou ozdobou směrových kormidel, kde kralovaly lebka se zkříženými hnáty na černém podkladu. Mělo jít o symbol ostatků Ježíše Krista ukrytých pod Kristovým křížem na Golgotě, nikoliv pirátskóu symboliku. Teprve v roce 1917 dostala jeho jednotka modernější výzbroj, především Nieuporty Ni-10, Ni-11 Bébé, Ni-17 a SPADy-VII z ruské licenční výroby.
Kvalita výroby však šla rapidně dolů a výkony těchto strojů nebyly nic moc. Kazakov naposledy letěl 20. listopadu 1917, ale už v počátkem prosince 1917 ho „zbavili funkce“ soudruzi z bolševického revolučního výboru. Ale 12. prosince ho zase do funkce dosadili vojáci 19. leteckého oddílu. Ještě v červnu 1918 se soudruzi pokusili Kazakova zlanařit do řad Dělnicko-rolnického rudého letectva, ale on po krátkém intermezzu v komisi pro otázky stíhacího letectva pochopil, že tudy cesta pro něj nevede.
Vmetl soudruhům do očí: „Ta Vaše sebranka nebude mít nikdy nic společného s vojenskou fundovaností…“ a před nosem ČEKY zmizel do Murmaňska. Přihlásil se do služeb Britů, do nově zformovaného Slovansko-britského leteckého oddílu. Létal s letadly Sopwith Strutter, Sopwith Camel a Sopwith Snipe. Jeho posledním sestřelem byl létající člun Grigorovič M-9 v barvách bolševiků. Pak ale nešťastně zahynul při havárii svého Sopwith Snipe dne 21. července 1919 u obce Berezňjaky asi 300 km jižně od Archangelska.
…a ti další, Jančenko se zřítil s letadlem ve 30. letech
Ve zmatcích občanské války nenávratně zmizelo mnoho dokumentů a dokladů o činnosti ruských carských letců za Velké války, i když bezedné ruské archivy dokážou ještě i dnes v tomto směru překvapit. Přesto se odborníci často jen dohadují, kdo byl po Kazakovovi další v pořadí úspěšných stíhacích es Ruska. Často se zmiňuje Jevgraf Nikolajevič Kruteň (údajně 17 sestřelů) a Pavel Argejev (také 17 sestřelů). Dalším mohl být Vasilij Pavlovič Jančenko se 16 sestřely nepřátelských letounů či Alexandr Nikolajevič Severskij se 13 vítězstvími.
Ivanu Vasiljeviči Smirnovovi přiznávají až 12 sestřelů, Sergijevskému 11, Tomsonovi a Orlovovi po deseti. Je zajímavé, že někteří z ruských es létali také na frontě ve Francii (Argejev – 5 potvrzených sestřelů na západní frontě, Orlov dva potvrzené sestřely tamtéž). Několik osob z tohoto stručného výčtu je velmi zajímavých. Například Vasilij Jančenko, rodák se Sibiře, létající také v Ruské dobrovolnické armádě za Občanské války.
Absolvoval praxi i ve Francii na západní frontě a obdržel řadu vyznamenání. Nakonec skončil v americkém exilu, kde pracoval ve společnosti Igora Sikorského. Nebo Pavel Argejev, rodák z Jalty. Absolvoval pěší Oděské junkerské vojenské učiliště. Jako důstojník odmítl potrestat obyčejného vojáka, byl pak sám postaven před vojenský soud a odsouzen k trestné strážní službě.
Poté opustil Rusko a uchýlil se do Francie, kde jako Paul d´Argeef bojoval jako pěšák ve francouzské armádě. Po bitvě na Marně, kde byl několikrát raněn, přestoupil k letectvu. V říjnu 1915 získal pilotní diplom. Pak bojoval u 48. průzkumné eskadrily. Ale ještě v roce 1916 se vrátil do Ruska a nastoupil k 19. leteckému sborovému oddílu 1. letecké skupiny jihozápadního frontu.
Byl to solitér, který uznával jen taktiku osamělého lovce. Často proto bojoval s přesilou, je doloženo, že i s osmi letouny nepřítele najednou. Po bolševickém puči se vrátil do Francie a tam na SPADu bojoval až do konce války. Pak se z něj stal dopravní pilot u společnosti CIDNA, létající i přes mladé Československo. To mu bylo 30. října 1922 osudné, ve velké mlze nad Čechami se blízko polské hranice zřítil.
Alexandr Prokofjev-Sverskij, další odpůrce bolševiků
Velmi zajímavou osobností byl i Alexander Prokofjev – Severskij z gruzínského Tbilisi. Otec byl slavným režisérem a operetním zpěvákem, syn se přihlásil do letecké námořní školy v Sevastopolu, kde složil pilotní zkoušky v červenci 1915. Bojoval jen čtyři dny, když při nehodě přišel o nohu. V roce 1916 ale dosáhl toho, že mu byla licence pilota obnovena, a on začal znovu létat, byť s protézou.
Nejdříve na létajících lodích Grogorovič M-9, později na stíhačkách Nieuport. V září 1917 dostal nabídku stát se asistentem leteckého přidělence carského Ruska v USA, ale odmítl ji a dál bojoval na frontě. Ale za měsíc po střetu s bolševickou realitou přeci jen do USA zamířil, a to přes Sibiř. Po cestě ale vlak, ve kterém jel, zastavili další „bolševici“, a začali cestující vlaku popravovat.
Severskij tomu ušel čirou náhodou, když si jeden z bolševických vojáků všiml jeho protézy, a podle toho ho poznal jako důstojníka, který ho v bojích na Baltu kdysi zachránil. Severskij mohl pokračovat do USA. Tam se stačil oženit a založit leteckou firmu Severski. Podílel se třeba na vývoji stíhačky P-35, přímého předchůdce legendárního Thunderboltu P-47.
Ivan Smirnov létal i za druhé světové války
Za zmínku stojí i letec Ivan Smirnov, který po těžkém zranění v boji v prosinci 1914 směl v armádě zůstat jen v případě, že se dá k letectvu, k tomu úžasně klidnému a sedavému zaměstnání. Od počátku roku 1915 byl žákem petrohradské a následně moskevské pilotní školy. V září 1916 zahájil bojové lety a 20. prosince již sestřelil prvního protivníka. Když začali bolševici vymýšlet, jak zúčtují s proradnými carskými důstojníky, 14. prosince 1917 odešel do zahraničí a dostal se až do Anglie.
Chvíli byl asistent vojenského atašé ruské exilové vlády v Paříži, pak pracoval jako pilot ve firmě Handley Page a nakonec se z něj stal dopravní pilot společnosti KLM. Po vypuknutí druhé světové války přešel i s letadly KLM do služeb armádního leteckého sboru Nizozemské východní Indie. V březnu 1942 dobrodružně evakuoval svou DC-3 z Jávy před nosem Japoncům pár „významných“ cestujících, doprovázejících zvláštní náklad – bedny plné diamantů v hodnotě přes 300 000 liber.
Co bylo v ostatních zapečetěných kontejnerech, které mu také do letadla na poslední chvíli přihodili, to se nikdy nedozvěděl. Po startu si ho vzaly na mušku tři Zera a snažily se ho sestřelit. Smirnov dokázal, že i naložená Dakota umí prvky vysoké pilotáže, a s rozstřílenou, ale letuschopnou Dakotou nakonec dokázal Zerům uniknout a doletět až do Austrálie, kde, byť zraněný, přistál na břicho, aniž by se nákladu i lidem uvnitř cokoli stalo.
Lze připomenout i řadu dalších letců carského Ruska, třeba eso českého původu Grigorie Suka a řadu dalších. Nechme si je ale na příště.
Jaká další ruská letecká esa znáte?
Zdroj: autorský komentář Ivo Pujmana, RussiaBeyond
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 9379
Události
|
PŘEČTENÍ: 7075
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 10045
