Domů
Historie
Ikonické zbraně Třetí říše za 2. světové války

Ikonické zbraně Třetí říše za 2. světové války

Tomáš Brzobohatý

9. května 2021

Během druhé světové války každá armáda usilovala o tu nejlepší vojenskou techniku a zbraně, aby zastrašila nebo porazila každého nepřítele.

i Zdroj fotografie: Depositphotos

Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, kterého se (většinou nedobrovolně) zúčastnila většina zemí celého světa. Už před vypuknutím války země tvrdě zbrojily. S jejím nástupem se však výroba zbraní a munice znásobila. Kdo chtěl vyhrát nebo se ubránit útoku, musel mít špičkové zbraně a techniku. Každá armáda proto začala investovat obrovské peníze do vývoje nových zbraní. Některé z těchto zbraní, vyvinutých ať už v období války, nebo ještě před ní, slouží ve vylepšených verzích vojákům dodnes.

Ruční zbraně

Nejčastěji a nejvíce vyráběnými zbraněmi byly právě ty ruční. Každý voják s ní musel umět pracovat, a čím lepší a účinnější byly, tím byla armáda silnější. Během války vzniklo mnoho nových ručních zbraní, které by se za svůj výkon nemusely stydět ani v dnešní době, a proto se některé z nich stále používají.

Karabiner 98K

Puška Kar98K, jak se jí zkráceně říkalo, byla základní zbraní pro pěchotu německé armády během druhé světové války. V tomto období to byla nejrozšířenější německá opakovací puška, která se používala už od roku 1935. Výhodou této zbraně bylo, že se na ni dal upevnit bajonet a byla uzpůsobena tak, aby se z ní daly střílet i puškové granáty. Nejvíce se používala během druhé světové války, války v Indočíně, při Suezské krizi atd. Kar98K byl schopen vystřelit 15 ran za minutu s účinným dostřelem 500 až 800 metrů.

Gewehr 43

Tuto německou poloautomatickou pušku vyvinula zbrojovka Walther ve druhé světové válce. Proti předchozímu modelu má spoustu výhod, například je lehčí, jednodušší a spolehlivější. Po namontování zaměřovacího dalekohledu ji používali dokonce i odstřelovači. Její produkce probíhala mezi lety 1943-1945 a vyrobilo se jí přes 400 000 kusů. Měla odnímatelný zásobník na 10 nábojů a její účinný dostřel byl až 800 metrů. Používala se výhradně během druhé světové války.

Samopal MP 40

MP 40 byl nejpoužívanější samopal ve výzbroji německé armády. V letech 1940 – 1945 se jich vyrobilo více než milion kusů. Používali ho především velitelé čety a družstev, výsadkáři i posádky obrněných vozidel. Díky svým moderním funkcím si ho po válce oblíbili vojáci z různých zemí, a proto používá se dodnes. Byl schopen vystřelit až 550 ran za minutu a jeho maximální dostřel byl 250 m.

MP 40 s nasazenou ramenní opěrkou, která šla v případě potřeby odejmout.

Sturmgewehr 44

Zkráceně StG 44, je útočná puška se selektivní palbou. Byla vyvinuta během druhé světové války a měla oproti tehdejším puškám mnoho výhod, jako zkrácený náboj, kompaktnější konstrukci, kontrolovatelnou palbu a další. Byla určena pro střílení do několika set metrů od cíle. S velkým úspěchem byla němci nasazována především na východní frontě. V porovnání s dalšími pěchotními zbraněmi nabízela výrazně zvýšený objem palby. Do zásobníku se vešlo 30 nábojů a účinný dostřel byl 350 metrů.

Pistole Luger P 08 (Parabellum)

V Evropě je známá spíše pod názvem Parabellum a je to jedna z nejznámějších pistolí na celém světě. Tato pistole s uzamčeným závěrem představovala během druhé světové války jednu z nejspolehlivějších samonabíjecích zbraní. Její zásadní nevýhodou byla vysoká výrobní náročnost. Používala se v letech 1904 – 1945. Své využití tedy našla za první i druhé světové války. Měla dva typy zásobníků, schránkový na 8 a bubnový na 32 nábojů.

Pitole Walther P38

Vyvinula ji firma Walther a je to poloautomatická pistole ráže 9 mm. Byla a stále je výbornou služební zbraní, která funguje na principu krátkého zákluzu hlavně. Výhodou je, že se dá snadno rozebrat a vyčistit, má také velmi účinné pojistné systémy. Ve službě je už od roku 1939 a je to velmi oblíbená a vyhledávaná válečná trofej. Používala se ve druhé světové válce, Indočínské válce, Alžírské válce, válce ve Vietnamu, Afghánistánu a dalších. Její váha je 960 gramů a má schránkový zásobník na 8 nábojů.

Kulomet MG 34

MG 34 byl kulomet německé výroby a používal se nejvíc během první poloviny druhé světové války. Do armády byl přidán v roce 1934 a jeho výroba trvala do roku 1945. Munici mu dodával buď nábojový pás (250 nábojů), nebo bubnový zásobník (50 nábojů). Vyráběl se ve dvou variantách – lehký a těžký. Obsluhu těžkého kulometu tvořilo šest mužů a lehkého čtyři muži. Byl schopen vystřelit až 900 ran za minutu. Jako doplňky se ke kulometu používaly buď dvojnožky, nebo trojnožky – ty měly sloužit pro protiletadlovou palbu.

Těžký kulomet MG 42

Byl vyvinut a zaveden do výzbroje ve druhé světové válce. Oproti MG 34 nekladl tak velké nároky na podmínky, ve kterých se používal. Nevadilo mu používání na východní frontě, kde byl v zimě mráz a led, v létě prach a v ostatních měsících bahno. Jeho obsluha tak nemusela trávit zbytečně moc času nad jeho údržbou, jako tomu bylo u MG 34. MG 42 byl vyráběn v Německu a dodáván i jeho spojencům, například Finsku, Itálii, Slovensku a Maďarsku.

Protitanková zbraň Panzerfaust (Pancéřová pěst)

Tyto protitankové ruční zbraně byly vyvinuty v roce 1942 jako reakce na zvyšující se sílu tankových pancéřování. Funguje na principu kumulativních střel, které propálí do stěny tanku díru, do které vychrlí kousky kovu a horkou páru, což má fatální následky především pro jeho posádku. Trubka pancéřové pěsti byla pouze na jedno použití a po vystřelení ji střelec odhodil pryč. Její vývoj byl přerušen s koncem druhé světové války.

Protitanková zbraň Raketenpanzerbüchse (Panzerchreck)

Byla vyvinuta jako ruční protitanková zbraň ráže 88 mm, která se dala použít opakovaně. Používala ji německá armáda na konci druhé světové války a později také Finsko. Její předchůdce s označením 4322 si oblíbenost u vojáků nezískal, protože šlehajícím plamenem po vystřelení snadno prozradil pozici střelce a navíc ho i ohrožoval. Z toho důvodu měl Panzerchreck 54 namontovaný štít, který obsluhu chránil před plamenem. Dostřel byl přibližně 180 metrů a byla schopna prorazit pancíř o síle 230 mm.

Vozidla

Vojenská vozidla dosahovala za druhé světové války výrazného technického pokroku, protože byla schopna doprovázet pěchotu, ničit opevnění a budovy ale také samotné vojsko protivníka. Stala se tak nedílnou součástí výzkumu a vývoje každé armády.

Tank Panzerkampfwagen IV

Zkráceně také Panzer IV byl střední tank vyvíjený v Německu od roku 1933. Byl určen pro podporu pěchoty a používal se po celou dobu druhé světové války. Tyto tanky používala po válce i československá nebo francouzská armáda, odkud pak vyřazené kusy odkoupila Sýrie a následně je používala ve válce proti Izraeli v roce 1967. Jeho maximální rychlost byla 42 km/h na cestě a 25 km/h v terénu. Poháněl ho dvanáctiválcový motor o výkonu 220 kW (300 koní).

Tank Panzerkampfwagen V Panther

Vznikl jako reakce na sovětský tank T-34/76 a vyráběl se v německu od roku 1943 až do roku 1945. Proti T-34/76 měl lepší pancíř, výkonnost a přesnost děla 7,5 cm KwK 42 L/70. Poháněl ho benzínový motor o výkonu 515 kW (690 koní). Mohl jet maximální rychlostí 46 km/h a jeho dojezd závisel na podmínkách. V terénu to bylo 120 km a na silnici 200 km. Jako sekundární zbraně mu sloužily dva kulomety 7,92 mm MG 34. Kromě Německa je používalo také Československo, Francie a Maďarsko.

Panzerkampfwagen VI Tiger II

Tento nástupce tanku Tiger I kombinoval silné pancéřování se skloněným pancéřováním, které se používalo na středním tanku Panther. Jeho silnou stránkou byl především dlouhý kanón KwK 43 L/71 ráže 88 mm. Byl vybaven dvanáctiválcovým zážehovým motorem s výkonem 515 kW (700 koní) a maximální rychlosti dosahoval 34,9 km/h na silnici. Kromě bojů na východní frontě je nejznámější nasazení Tigeru II v ardenské protiofenzívě v roce 1944.

Stíhač tanků Jagdpanther

Jednalo se o těžký stíhač tanků německé výroby, který se vyráběl za druhé světové války. Měl účinnou výzbroj, dobrou pancéřovou ochranu i pohyblivost, ale protože nebylo vyrobeno dostatečné množství těchto tanků, nemohly nijak zásadně ovlivnit boje na frontě. Byl vybaven kanónem PaK 43 L/71 ráže 88 mm. Jeho motor měl výkon 515 kW (700 koní) a díky němu byl tento tank schopen dosahovat rychlosti 55 km/h.

Letadla

Druhá světová válka nebyla jen o pozemních, ale často i vzdušných konfliktech. Nejmodernější bombardéry byly schopny nést na palubě ty nejlepší a nejničivější zbraně a tím protivníka oslabit nebo i zneškodnit. Mimo to měly letadla za úkol provádět také průzkumné lety, které pomáhaly získat přehled o protivníkovi.

Stíhací letoun Messerschmitt Bf 109

Tento německý bojový letoun byl standardním stíhacím letadlem Luftwaffe těsně před druhou světovou válkou. Jeho první nasazení proběhlo během španělské občanské války a patřil mezi nejlepší stíhačky své doby. Vynikal především svou celokovovou samonosnou konstrukcí, uzavřeným kokpitem a zatahovacím podvozkem. Měl dvanáctiválcový invertní spalovací motor, který byl chlazený kapalinou. Je nejvíce vyráběnou stíhačkou v historii a nejúspěšnější stíhací typ podle počtu sestřelených nepřátelských letadel.

Stíhací letoun Focke-Wulf Fw 190

Jedná se o jednomístný stíhací německý letoun s jedním motorem, který se ve velkém počtu používal za druhé světové války. Jeho dvouhvězdicový motor BMW 801 mu umožnil nasazení jako stíhacího letounu, stíhacího bombardéru, bitevního letounu a menším množství i jako nočního stíhače. Kromě Německa ho později používalo i Československo, Francie, Maďarsko, Japonsko, Španělsko a armády dalších zemí.

Střemhlavý bombardér Junkers Ju 87

Ju 87 je bitevní letoun a střemhlavý bombardér, který poprvé vzlétl v roce 1935. Nasazen byl ve španělské válce a druhé světové válce. Jeho charakteristickým rysem jsou křídla ve tvaru W a pevný (nezatahovací) podvozek, který má na sobě namontovány sirény. Jeho konstrukce představovala i aerodynamické brzdy pod každým křídlem, které měly za úkol vybrat střemhlavý let i v případě, že měl pilot v důsledku přetížení pomalejší reakce. Bombardér Ju 87 se vyráběl až do konce druhé světové války.