Před první světovou válkou se Italové tvrdě střetli s Osmanskou říší. Bojovali o území současné Libye

Sever Afriky byl dlouhá léta součástí Osmanské říše. Poté, co její moc začala slábnout, začali se na území tlačit evropské státy. Po území dnešní Libye velmi toužila Itálie, která ho chtěla využít ke své ekonomické a koloniální expanzi. Měla i podporu Anglie, Francie nebo Ruska. Osmané se pokoušeli o kompromis, ale ten Italové odmítli a v roce 1911 se rozhodli pro válku.

Vojáky museli Osmané poslat jinam

Situace Osmanské říše na severu Afriky nebyla jednoduchá. Měli zde jen velmi omezené síly, mnohé vojáky museli odeslat do jiných částí říše, aby pomáhali v bojích třeba při povstání v Jemenu. V Libyi tak zůstaly především jen policejní jednotky. Itálie se domnívala, že její kampaň bude díky tomu snadná, a proto se ozbrojené síly na obsazení území ani příliš nepřipravovaly.

Válka začala 29. září 1911, ale vlastní operace byly zahájeny až o několik dní později. Italské námořnictvo nejprve začalo ostřelovat Tripolis a poté město obsadil námořní výsadek. Invazní síly měly kolem 20 tisíc vojáků a jejich cílem byla i další města jako Tobruk atd. Problémy měli Italové především v Benghází.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Reakce Osmanů nebyla nijak rychlá, měli zde jen omezený počet vojáků. Začali sem proto posílat důstojníky, kteří cestovali jako civilisté. Pro zajímavost, jedním z nich byl i budoucí zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk. Ti začali v Libyi organizovat odpor polopartyzánských jednotek tvořených především místními obyvateli a pokoušeli se jim i propašovat po moři zbraně. Nakonec dali dohromady asi 8 tisíc Osmanů a 20 tisíc místních domorodých obyvatel, kteří se italské invaze z různých důvodů obávali.

První prohra Italů a masakr jejich vojáků

Již 23. října utrpěli Italové první porážku u Shar al-Shatt na předměstí Tripolisu. Zde přišli o jednotku čítající zhruba 500 vojáků. Mnozí z těch, kteří se vzdali, byli navíc následně osmanskými bojovníky a domorodci zmasakrováni. Italům začalo být jasné, že to v Libyi nebudou mít snadné a museli sem posílat posily, kterých bylo nakonec až 100 tisíc. Dne 5. listopadu 1911 Itálie sice vyhlásila nadvládu nad územím, ale ovládala jen pobřežní enklávy.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Itálie se snažila do bojů nasadit i tehdy nejmodernější techniku, kterou disponovala, včetně letadel a vzducholodi, přičemž zvláště letadla (typu Blériot XI, Farman, Nieuport a Etrich Taube) byla ve vojenských operacích použita vůbec poprvé. Pilot Carlo Piazza 23. října poprvé v historii vykonal průzkumnou leteckou misi přeletem nad liniemi nepřítele. O několik dní později jiný pilot vrhal z letadla speciálně upravené granáty jako první letecké bomby. Osmané naopak vůbec poprvé jeden z letounů sestřelili. Italové používali i bezdrátovou komunikaci.

Válka se nakonec dostala do mrtvého bodu. Italové ovládali velké aglomerace na pobřeží Středozemního moře, avšak venkov a menší města byly pod kontrolou osmanských a místních sil. Občas se snažily italské síly napadnou, ale většinou byly zahnány zpět palbou, kterou podporovala i válečná plavidla. Naopak Italové se jen výjimečně pokoušeli o výpad z jimi ovládaných území u pobřeží.

Italská převaha na moři

Součástí války byly i boje na moři, v nichž mělo italské námořnictvo jednoznačnou převahu. Bojovalo se i v Rudém moři, kde v lednu 1912 italská eskadra potopila několik dělových člunů v zálivu Sifuda. V únoru pak italské námořnictvo zničilo několik lodí u Bejrútu. Pak již osmanské námořnictvo bylo v hluboké defenzívě, i když se snažilo do Libye pašovat zbraně. A to třeba i za pomoci malých plachetnic.

Partyzánský způsob boje, jenž Osmané s místními praktikovali, i masakr vojáků u Shar al-Shatt znamenal tvrdou odvetu ze strany italských sil. V reakci na zabití 500 vojáků Italové reagovali represemi, při kterých zabili několik tisíc místních obyvatel. Velký počet Libyjců byl za aktivity proti Italům popraven. Odhaduje se, že si konflikt vyžádal až 100 tisíc civilních obětí.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Během války Itálie obsadila i Dodekanéské ostrovy v Egejském moři u pobřeží dnešního Turecka. Říše se dostala do další složité situace, protože na Balkáně vypukly boje s místními státy. Nakonec 18. října 1912 Osmanská říše a Itálie podepsaly mírovou smlouvu. Osmané se nakonec ze severu Afriky stáhli. Nedostali zpět ani obsazené ostrovy v Egejském moři. Do situace brzy zasáhla i první světová válka, při níž země stály na opačné straně. Itálie neměla ani dostatek sil, které by v Africe udržovala, a stále tak ovládala jen pobřeží.

Podstatně eliminovat odpor místních kmenů se podařilo až ve 20. letech 20. století, ale vykořenit jej se nikdy zcela nepodařilo. Avšak tím, že Itálie obsadila pobřežní enklávy, kde byla většina úrodné půdy, místní obyvatele trápil i hladomor. Libye se o mnoho let později stala nástupním územím Italů i Třetí říše proti pozicím Velké Británie v Egyptě. Celé území se posléze stalo místem bojů i během druhé světová války. Svoji výraznou stopu pak zde zanechali i českoslovenští vojáci, kteří pod velením plk. Klapálka například úspěšně bránili přístav Tobruk.

Jak velké právo měla Itálie na sever Afriky?

Zdroj: Wikijii, autorský text Víta Lukáše