Zapomenutá kapitola útoku na Pearl Harbor a jednoho z jejích hrdinů se po 80 letech objevuje opět na světle. Kdo byl první americký japonský zajatec a jaký byl jeho osud?
Japonský plán na přepadení americké námořní základny byl naprosto precizní. Vedle leteckého úderu chtěl admirál Isoroku Jamamoto udeřit na Američany i pomocí miniponorek. Jejich úder 7. prosince 1941 skončil absolutní katastrofou… Nikoliv napadených, ale útočníků! Díky nepovedenému útoku však Američané získali prvního válečného zajatce – praporčíka Kazua Sakamakiho. Zde je jeho příběh.
Tvrdý výcvik
Kazuo Sakamaki se narodil 7. října 1918 ve městě Awa jako první z osmi sourozenců. Roku 1940 dokončil jako 68. nejlepší z ročníku akademii japonského válečného námořnictva. Filozofie tehdejšího Japonska byla brutální. „Učili nás a my jsme uvěřili, že nejdůležitější pro nás je mužně zemřít na bitevním poli – jako padají k zemi okvětní lístky třešňových květů – a že ve válce je jen vítězství a žádný ústup,“ vzpomínal po létech Sakamaki.
V té době si jej vybralo velení pro speciální novou zbraň: miniponorku HA.19. Ponorný člun měl délku 23,9 metru a výšku 3 metry. H.19 poháněná elektromotorem s výkonem 600 koní o výtlaku pouhých 47 tun nesla dvě torpéda ráže 455 milimetrů.
Maximální rychlost při ponoření byla 19 uzlů (35 kilometrů v hodině) a maximální dosah při rychlosti pouhých 2 uzlů (3,7 kilometru v hodině) byl 100 námořních mil (190 kilometrů). Při maximální rychlosti byl dosah pouhých 18 námořních mil (35 kilometrů). HA.19 se dokázala ponořit do 30 metrů. Posádku tvořili dva muži.
Výcvik byl mimořádně tvrdý. Ze 3000 kandidátů bylo vybráno jen 600 nejlepších. To, jaké jsou šance na přežití mladých mužů podtrhovalo i to, že jedním z měřítek pro přijmutí do programu byl i vyšší počet sourozenců. Mnozí odmítnutí „potupu“ nepřenesli přes srdce a spáchali sebevraždu. Výcvik byl velmi intenzivní a byl držen v absolutním utajení. Mladí muži však nebyli hloupí. Brzo jim došlo že jejich cíl bude buď Singapur nebo Pearl Harbor. Před vyplutím mladíci dostali 10 dnů dovolené. Na rozloučenou s rodinou.
Směr Havaj
Každou miniponorku nesla jedna velká mateřská ponorka. Tou, která nesla Sakamakiho HA.19 byla ponorka I-24. Celkem se k Pearl Harboru vydalo 5 ponorek. Cesta to nebyla vskutku jednoduchá. Přestože se třída ponorek C chlubila, že je oceánským typem, trpěla řadou technických neduhů.
Než se I-24 dostala k ostrovům ucpaly se pumpy, zadřela se převodovka a málem se potopila kvůli vadným ventilům a těsnění výfuku. Navíc u Havaje posádka zjistila, že jedno torpédo miniponorky bylo během plavby zničeno a muselo být pracně vyměněno.
Japonský plán s miniponorkami byl téměř bezchybný: ponorky měly zaujmout pozice u vstupu do přístavu. Jakmile by začal letecký útok, ponorky měly udeřit na prchající americké lodě a jejich zničením přístav ucpat. Brzy se však ukázalo, že to je nad síly miniponorek. HA.19 nakonec měly proniknout do přístavu a zničit co nejvíce bitevních lodí. „Byl jsem ohromen a cítil jsem se, jako bych náhle zkameněl,“ vzpomínal Sakamaki na okamžik, kdy mu byly odhaleny detaily plánu.
Jemu i jeho kolegům došlo, že se jedná o jednosměrnou misi. Akumulátory miniponorek neměly dostatečnou výdrž pro návrat k mateřské ponorce vzdálené 10 kilometrů od Oahu. Před nástupem do ponorky Sakamaki a jeho spolubojovník Kioši Inakagi vykonali tradiční obřad válečníků jdoucích na smrt dle kodexu bušidó.
Do ponorky oba námořníci nastoupili téměř nazí. Brzy se ukázal další obrovský problém. Gyroskopický kompas miniponorky byl rozbitý. Zdravý rozum by velel celou operaci vzdát. Zfanatizovaný Sakamaki se však rozhodl navigovat pomocí kompasu, map a po paměti.
Směle do záhuby
Miniponorka cestou utrpěla hůře, než se zdálo. Hned po spuštění se po HA.19 postavila „na hlavu“ a oběma námořníkům trvalo hodiny, než se jí podařilo dostat do vodorovné polohy. Odhodlání však bylo nezměrné a ponorka se pomalu začala sunout k Pearl Harboru.
Bylo 7. prosince 1941 ráno a miniponorka stále nebyla v přístavu. Sakamaki sledoval periskopem hlídkující torpédoborec. Jeden z nich – USS Ward, který již jednu miniponorku zničil, zaměřil Sakamakiho loď sonarem a shodil hloubkové pumy.
Sakamaki upadl do bezvědomí. Když se probral ponorka byla plná kouře. „Snížil jsem rychlost na polovinu a otočil loď. Chtěl jsem vědět, jestli loď nebyla poškozena. Můj kolega byl v pořádku. Obě torpéda také. Rozhodl jsem se pokračovat,“ vyprávěl po svém propuštění ze zajetí Sakamaki. Když se ponorka dostala do periskopové hloubky, spatřili nad přístavem pruhy kouře. Letecký útok začal!
Sakamaki se rozhodl plout plnou rychlostí do přístavu. Štěstí mu však nepřálo. Ponorka narazila na korálový útes a šrouby se ocitly nad hladinou. Ve stejnou chvíli údajně začal na ponorku střílet torpédoborec USS Helm. Sakamaki to však nepotvrdil. Najetí na útes bylo pro miniponorku poslední ranou. Voda se dostala do akumulátorů a ponorka se začala plnit plynem. Teplota v ponorce dosáhla 60 °Celsia a oba muži se začali dusit.
I v této zoufale situaci se Sakamaki pokusil do přístavu dostat. Brzy zjistil, že obě torpéda jsou po nárazu poškozená. Ani to jej nezastavilo! Chtěl najet i s ponorkou do americké bitevní lodi. Kormidlo ponorky se však zablokovalo a HA.19 se stala neovladatelnou.
Oba námořníci upadli do mdlob. Když se probrali a vynořili, zjistili že jsou daleko od přístavu, ale i daleko od mateřské ponorky. Ponorka měla vypnutý motor. Když se jej pokusily nahodit, nepodařilo se. Akumulátory definitivně odešly.
Zajatec č. 1
Sakamaki a Inakagi se rozhodli vyhodit miniponorku do vzduchu, přeplavat na blízké Oahu a zde zemřít v boji. Připevnili nálože a skočili do moře. „Voda byla studená a vlny byly vysoké. Nemohl jsem plavat a unášel mě proud. Polykal jsem slanou vodu. Minuta. Dvě minuty. Žádná exploze. Začal jsem se bát o loď. Ponorka musela být zničena. Chtěl jsem se vrátit, ale nezbývala mi žádná síla. Ani Inakagi, ani já jsme na sebe nemohli křičet. Síla mi ubývala. Inakagi se mi ztratil z dohledu. Pohltily ho vlny. Ztratil jsem vědomí.“
Tělo utonulého Inakagiho později našly americké vojenské hlídky. Sakamaki měl větší štěstí. Američané jej našli v bezvědomí. Jejich ponorku vyprostilo americké námořnictvo a během kampaně na podporu USA ve válce procestovala HA.19 jako důkaz japonské agrese celé Spojené státy. Prohlédl si jí i prezident Franklin Delano Roosevelt. Miniponorka se zachovala dodnes v Národním muzeu války v Pacifiku v texaském Fredericksburgu.
Sakamaki se probral spoután v nemocnici. Ironií osudu „zajatec číslo 1“ byl zajat Američanem japonského původu desátníkem Danielem Akuim. Američané se k Sakamakimu nechovali právě v rukavičkách a mladý námořník měl ještě dlouho na tvářích popáleniny od cigaret. Poprosil své věznitele, zda by mohl spáchat sebevraždu, v čemž mu samozřejmě nebylo vyhověno. Později spolupracoval s Američany. Překládal a pokoušel se přesvědčit své krajany, aby se vzdali.
Sakamaki byl jediný z deseti námořníků pěti miniponorek, který jejich nájezd přežil. Japonské velení o jeho osudu vědělo, nikdy však jeho zajetí nepřiznalo. Prostý Japonec však mohl odhalit pravdu z toho, že jeho jméno na rozdíl od jeho kolegů nikdy nebylo zmiňováno a ctěno.
Po válce se Sakamaki vrátil do Japonska a o své anabázi napsal knihu. Později se stal zaměstnancem firmy Toyota, kde dosáhl vysoké pozice ředitele pobočky v Brazílii. Stal se z něj zarytý pacifista a o válce odmítal mluvit. Teprve roku 1991 porušil mlčeni při návštěvě Fredericksburgu, kde se setkal se svojí starou ponorkou. Kazuo Sakamaki zemřel 29. října 1999 ve věku 81 let.
Zdroj: TheNationalInterest
Události
|
PŘEČTENÍ: 8606
Události
|
PŘEČTENÍ: 11334
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 9519
