V meziválečném období vynikalo Německo stavbou tzv. velkoletounů, což byla nepřekvapivě obrovská dopravní letadla s velkým doletem, která měla po prohrané velké válce vrátit zemi hrdost a ukázat světu její vyspělost. Jenomže plány měly i jinou, poněkud temnější stránku – mnohé letouny měly být totiž přestavěny na bombardéry. A to včetně největšího z nich, který nesl označení Junkers G 38. Nakonec se tak ale nestalo.

Junkers G 38 byl technickou pýchou Německa

Junkers G 38 vzlétl poprvé v roce 1929 a jednalo se na tehdejší dobu o skutečného obra nebes. Na délku měřil 23,21 m a jeho rozpětí bylo 44 m, výška potom 7,2 m. Hmotnost prázdného letounu byla 16 820 kg a maximální vzletová 24 000 kg. Na svou dobu měl přitom velmi moderní konstrukci, která byla celá z duralového vlnitého plechu a měla i silnoprofilovou konstrukci křídel. Palubní technik Junkers G 38 měl tak po celou dobu přístup ke všem 4 motorům – u prvního letounu se jednalo o dva typy agregátů, a to Junkers L 8 a L 88.

iZdroj fotografie: Public Domain

Později byly motory standardizovány na Jumo 204 s celkovým výkonem 4 023 kW, což dávalo letounu na svou dobu slušnou rychlost 225 km/h, dostup 3 690 m a dolet 3 460 km. Celkem byly vyrobeny pouze dva letouny, a sice D-2000 Deutschland pro 19 cestujících a modernizovaná verze G 38b D-2500 „Generalfeldmarschall von Hindenburg“ s větším trupem pro 34 pasažérů. Posádku pak tvořilo 7 osob a obě letadla byla výkřikem moderní techniky a luxusu.

Místo luxusu pro cestující pumovnice

Cestující seděli ve dvou kabinách v křídlech a místo malých okének po stranách před sebou měli obrovská panoramatická okna, sedadla mohla být přestavěna na postele. V trupu byl potom salon, kuřárna, toalety s okénkem, kuchyňka a kabina stevardů. Od července 1931 Lufthansa nasazovala Junkers G 38 na nejprestižnějších linkách Berlín–Londýn nebo Berlín–Řím. Do roku 1936, kdy D-2000 havaroval, nalétaly letouny 7 000 hodin. Za volantem, neboť jím byly G 38 vybavené, se často objevoval i Hitlerův osobní pilot Hans Bauer.

Junkers Ju 87 Stuka je nejnenáviděnější bombardér historie. Ze sirén Stuk tuhla Spojencům krev v žilách

Jenom málokdo už ovšem věděl, že měli němečtí konstruktéři a generálové s Junkers G 38 i jiné plány. Tam, kde byl salon a kuchyňka, měla vzniknout pumovnice, do níž by se vešlo až 5 000 kg pum, tedy alespoň to předpokládal plán K51 firmy Junkers. Jenomže nakonec z něj sešlo, neboť Versaillská smlouva zakazující stavbu bojových letadel a světová finanční krize plány zhatily. Objevil se však nový zákazník.

Velké nadšení vystřídalo zklamání

Japonsko v té době oficiálně hledalo velký dopravní a transportní letoun, ačkoliv ve skutečnosti jenom toužilo po letadle, které by dokázalo doletět s bombami až nad Filipíny. Německou licenci potom získala firma Mitsubishi, načež bylo mezi roky 1931 a 1935 postaveno šest letounů Ki-20 neboli Typ 92, jak byl Junkers G 38 v Japonsku přeznačen. Japonci ho také opatřili šesti střílnami s kulomety 7,7 mm a jedním kanónem 20 mm, na externích závěsech mohl nést až 5 000 kg pum. Jenomže brzy se ukázala hlavní slabina letounu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Až příliš rychle zastaral, takže co bylo v roce 1929 žhavou novinkou s velkým výkonem, už o několik málo let později nestačilo. Ki-20 proto nikdy nebyly nasazeny do boje a úplně dolétaly v roce 1943, jeden muzeální kus byl také zničen při bombardování. Zastaralost byl i důvod, proč o Junkers G 38 neprojevila zájem ani Hitlerova Luftwaffe. Navíc byl roku 1937 při havárii zničen D-2000 a o dva roky později Lufthanse zrekvírován D-2500, jako transportní letoun se podílel na okupaci Norska a Řecka, kde byl roku 1941 zničen při náletu RAF.