Vilém Jakš se nevrátil, aneb pravdivý příběh Pěstí ve tmě. Česká závist měla podíl na smrti vicemistra světa v boxu

Druhá sv. válka spolkla miliony životů lidí a nevyhnula se ani celebritám a známým osobnostem. Bratr budoucího prezidenta USA Joseph P. Kennedy Jr. padl jako pilot B-24 v r. 1944, spisovatel Antoine de Saint-Exupéry zahynul ve svém P-38F-5 nad jihem Francie. I slavný hudebník Glenn Miller zmizel v prosinci roku 1944 nad kanálem La Manche a lze ho připočíst k obětem války.

České celebrity obětí války a Vilda Jakš

Ani českým celebritám se osud oběti druhé světové války nevyhnul. Spisovatel Vančura, písničkář Hašler, herečka Letenská, ti všichni zaplatili životem za německou okupaci. Jiní se rozhodli proti nacismu v Evropě bojovat se zbraní v ruce v zahraničí, a padli. Jedním z nich byl i slavný boxer Vilém „Vilda“ Jakš.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Vilém Jakš se narodil 25. 4. 1910 v Bratčicích u Brna jako první ze čtyř dětí rolníka Josefa Jakše a ženy Růženy. Otec padl za 1. světové války v r. 1916 a Vilda se sourozenci zůstali s maminkou sami. Rodina se protloukala jak se dalo. Někdy v té době Vilda začal se svým milovaným boxem v Sokole Bratčice.

Na dvorku měli s bratrem Jožkou pověšený boxovací pytel, který byl pořád v permanenci. Osamělá maminka to s nimi jednoduché neměla, protože oba byli podle pamětníků „pěkně divocí“. Naštěstí jim po válce pomocnou ruku podal strýc, u kterého se v Praze Vilda s Jožkou vyučili čalouníky.

Poprvé mistrem republiky v boxu

Bydlení u strýce v Praze mladému Vildovi umožnilo přičichnout k boxu ve „velkém sportovním světě“ a v 15 letech začal boxovat v klubu Český lev v Nuslích. A také se z něj stal vášnivý tramp. Začal jezdit do skal kaňonu „Zlaté řeky“ na Sázavu. Když pomáhal v roce 1928 stavět srub Harward, zúčastnil se trampského přeboru v boxu. Jeho první finálový boj skončil těžkým bezvědomím po zakázaném úderu jeho protivníka Vildovi shora na hlavu. Neodradilo ho to, s boxem pokračoval dál.

A ve svých 19 letech se stal poprvé amatérským mistrem republiky ve welterové váze. Dostal se do reprezentace a všichni mu prorokovali skvělou kariéru. V roce 1932 přestoupil k profesionálům, ale v létě musel na vojnu. Vilda si ji odbyl u 81. letky 5. leteckého pluku v Praze a v Brně. „Klidný, pořádný, inteligentní, energický a ukázněný“, tak znělo jeho hodnocení velitelem. Jakš odešel do zálohy po čtrnácti měsících základní vojenské služby.

Jeho nejúspěšnější období

Od března roku 1933, kdy přišel Vilda do civilu, absolvoval téměř třicet boxerských utkání bez porážky. Zvládl úspěšně i souboj se slavným Františkem Nekolným. Tři roky za sebou, tj. vlastně čtyřikrát, byl mistrem republiky ve střední váze. Byl znám jako příjemný usměvavý chlapík, dnes bychom řekli „bonviván“, který se stýkal s řadou tehdejších prvorepublikových hereček. Jeho chata Kansas na Sázavě pod Medníkem by mohla vyprávět. Stal se celebritou, jeho obrázky na titulních stránkách mnoha časopisů zaplavovaly Československo.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Jeho sportovní kariéra vrcholila v r. 1935. V únoru se v Paříži postavil v ringu skvělému boxerovi ze Španělska, Alvaru Santosovi, o právo vyzvat mistra světa. Zpočátku se Vildovi nedařilo, v prvním kole byl třikrát počítán. Nakonec ale svojí buldočí náturou souboj zvládl a Santose porazil. Otevřel si tak cestu k boji o titul světového šampióna. Tím byl do té doby třicetiletý Francouz Marcel Thil. Souboj se měl konat 4. 5. 1935 v boxerském svatostánku v pařížském Palais de Sports. Byl sledován s velkou pozorností nejen sportovní veřejností.

Z boxerského souboje byl dokonce připraven i přímý rozhlasový přenos. Sebevědomý Vilda Jakš, kterému bylo v té době 25 let, měl absolvovat svůj 31. profesionální mač, a do té doby všechny vyhrál. Možná i to se podepsalo na skutečnosti, že před zápasem v Paříži manažerovi Krassovskému utekl a několik dní nebyl k nalezení. Ale 4. 5. 1935 ve 22.00 hod do ringu nastoupil a byl připraven jako první Čechoslovák v historii bojovat o titul profesionálního mistra světa.

Boj o mistra světa čestně prohrál

O hlavu vyšší Thil nastoupil do souboje sebevědomě, a za podpory 16 000 diváků (podle jiných pramenů 20 000 diváků) od začátku na Vildu „Žaks“ (jak mu ve Francii říkali) tvrdě útočil. Vilda s ním držel krok. Šel sice poprvé k zemi v devátém kole, Thilovi to však oplatil v kole desátém. Ale ve čtrnáctém kole již bylo jasně vidět, že Thil má navrch, a po třetím počítání Vildy přiletěl do ringu ručník z rukou manažera Krassovského.

Ale hodnocení Vildy bylo vesměs pozitivní, a to i od soupeře, který novinářům řekl, že Vilda Jakš je skvělý šermíř pěstí a má před sebou krásnou budoucnost. Tato předpověď se ale nevyplnila. Vilda žádal o možnost odvety, blížící se válka však nakonec odvetu nedovolila.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Slavný československý boxer si navíc život zkomplikoval, nechal se podvést obchodníky s cennými papíry a pak se dostal do sporů s ČSUBP (Československá unie boxerů profesionálů), která mu nakonec uložila podmínečný doživotní zákaz činnosti. 1. 9. 1936 Jakš oficiálně rezignoval na profesionální kariéru. Přesto byl vyzván, aby obhájil titul mistra RČS. Vilda souhlasil, avšak v důsledku automobilové havárie už k poslednímu zápasu nedošlo. Po vyléčení již do ringu nenastoupil.

Když se stal box v životě Vildy Jakše minulostí

Začal žít ve Francii a obchodovat s českým broušeným sklem. Jeho stálou partnerkou mu byla herečka maďarského původu Käthe von Nagy, se kterou před zápasem o mistra světa v květnu 1935 svému manažerovi Krassovskému utekl. Dokonce se s ní také mihl na filmovém plátně. Přátelil se i s dalšími hvězdami francouzské kinematografie, například s Jeanem Gabinem. 

Když Československo v roce 1938 vyhlásilo mobilizaci, Vilda se přes přání přítelkyně, aby s ní zůstal na Francouzské riviéře, vrátil zpět do republiky. Po mnichovském diktátu byl ale 7. 10. 1938 zklamaný boxer postaven spolu s ostatními podobně mobilizovanými vojáky mimo službu. A definitivní zklamání přišlo 15. 3. 1939, kdy okleštěnou republiku obsadilo nacistické Německo.

Cestu ke svobodě viděl Vilda jen bojem v zahraničí

Vilda Jakš se rozhodl bojovat za osvobození republiky v zahraničí. Nebylo to však tak jednoduché. Vypukla druhá světová válka a svobodně cestovat po světě nešlo. Nakonec Vilda Jakš využil svých známostí v ČSUBP a pořídil si zfalšované potvrzení o neexistujícím boxerském utkání, které mělo údajně utužit přátelské vztahy s fašistickou Itálií. V kapse měl připravenou nabitou pistoli, když 9. února 1940 opouštěl republiku.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Cestoval přes Itálii a Bělehrad až do Bejrútu a Alexandrie, aby ke konci března 1940 dorazil do Marseille. Po vstupu do čs. vojenských jednotek ve Francii byl převelen do Agde, kde se hlásil jako svobodník letectva. Válka však nabrala rychlý spád a Vilda si už nezabojoval. Ještě za ním stačila přijet jeho přítelkyně Käthe von Nagy, která ho zkoušela přemluvit, aby s ní na Francouzské riviéře zůstal.

Vilda odmítl a v květnu přes Bordeaux odjel lodí do Velké Británie. Do města Falmouth dorazil 23. 6. 1940. V Anglii byl Vilda Jakš na vlastní žádost zařazen k jednotkám Royal Air Force, přestože mu nabízeli i místo instruktora u „commandos“. Po vzniku 311. čs. bombardovací perutě se přihlásil do jejich řad. Prodělal výcvik na palubního střelce a stal se z něj seržant. 

Zadní střelec Wellingtonu ve 311. peruti RAF

Vilda Jakš byl zadní střelec ve Wellingtonu legendární posádky Václava Kordy, která jako první z Čechoslováků v RAF v noci na 10. 9. 1940 odstartovala k náletu proti Německu. Měli bombardovat seřaďovací nádraží v Bruselu, kde Němci v té době shromažďovali materiál k plánované invazi do Británie. Počasí však Vildově posádce nedovolilo odbombardovat, a nervózní pilot Korda dokonce přivezl své bomby v pumovnici zpět, i když měl v takovém případě odjištěné pumy odhodit před přistáním do moře.

Vilda Jakš odlétal ve Wellingtonech jako zadní střelec celý operační turnus, a po 15 bojových letech v červenci 1941 byl převelen do zázemí. Doléčoval si zranění, která při soubojích s německými nočními stíhači utrpěl. Poté se z něj stal zbraňový instruktor v pokračovací pilotní škole v Brize Nortonu. Byl povýšen na rotmistra a vyznamenán medailí Za chrabrost a Čs. válečným křížem 1939.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Po roce začal pracovat jako sportovní rotmistr v leteckém depu v St. Athanu. Cvičil „elévy“ přibyvší k čs. jednotkám v Anglii v základním vojenském výcviku. Připomněl si i svoji boxerskou minulost a chtěl se zúčastnit boxerské exhibice v rámci posádky RAF. Místní šampión Královského letectva ale po zhlédnutí rozcvičky Vildy v ringu zápas rovnou vzdal.

Smutná stránka lidské povahy, pomluvy a závist

Bohužel i v našich jednotkách v zahraničí občas vládla typická česká malost a pomlouvání za zády. Tak i Vildovi se po čase donesly klepy, že místo aby bojoval, dává přednost teplému místečku ve výcvikovém depu. Bylo to v době, kdy 311. peruť dostala nové bombardéry B-24 Liberator a létala hlídkovat nad Biskajský záliv. Vilda nikdy nemiloval moře.

iB-24 Liberator

Dal se slyšet, že až bude doma, nikdy už nechce vidět více vody, než jí teče v Sázavě pod Medníkem. Ale nechat na sobě ulpět pověst zbabělce, to jeho povaha nesnesla. Přihlásil se proto v červnu 1943 dobrovolně jako zadní střelec do nových Liberatorů 311. perutě. Nebyl žádným strojem či člověkem bez emocí. Dokonce existuje svědectví jeho spolubojovníka kpt. Vilda níže:

„Víte, pane kapitáne, já mám vlastně z lítání strach. Udělám ještě několik letů, aby mi nikdo nemohl vyčítat, že jsem nebojoval. Kdybyste mne postavil v ringu třeba proti Carnerovi (italský boxer v supertěžké váze a několikanásobný mistr světa – pozn. autora), tak do toho půjdu hlava nehlava, i když budu vědět, že dostanu napráskáno. Ale do té mašiny, i když vím, že je to moc pěkný, se mi nechce. Já vám řeknu upřímně, já mám opravdu strach a nevím z čeho.“

Jeho poslední let, poslední boj

Vzápětí, konkrétně 21. 8. 1943, odstartoval v posádce velitele 311. perutě Jindřicha Breitcetla v B-24 Liberator GR Mk. V sériového čísla BZ 780 ze základny Beaulieu. Měli za úkol hlídkovat nad Biskajským zálivem a útočit na ponorky, které případně objeví. Je samotné však bohužel objevila větší skupina dálkových stíhacích letounů Luftwaffe typu Bf 110G-2. Až mnoho let po válce bylo objasněno, že Češi bojovali s přesilou statečně.

Jeden letoun Němců poškodili a jeden dokonce sestřelili. Byla to stíhačka Bf 110G-2 W.Nr. 6406, ozn. S9+NG, v níž zahynula posádka Georg Plauer a Horst Hoffmann. Nakonec se však Liberator do vod Biskaje zřítil také, a v něm zahynulo i osm členů posádky. Velitel peruti Jindřich Breitcetl, J. Felkl, F. Fencl, J. Halada, E. Mrázek, E. Pavelka, M. Pizúr a zadní střelec, boxer a tramp Vilém „Vilda“ Jakš.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Jejich těla moře nikdy nevydalo, a tak jsou jejich jména vytesána na panelu č. 134 v památníku letců v Runnymede jako připomenutí padlých vojáků, jejichž hrobem jsou vody Atlantského oceánu.

Doufejme, že nebude nikdy zapomenut

Na Jakšově rodném domku v Bratčicích u Brna je pamětní deska a na ní tři jména. Kromě Vildy je zde připomenut otec Josef, který údajně jako člen České družiny v Ruské armádě padl v roce 1916. Třetím z rodiny je mladší bratr Jožka, který jako malý s Vildou trénoval box a jako člen české ilegální odbojové skupiny byl za války popraven v koncentračním táboře Mauthausen. 

Roku 1991 byl „český Rocky“ a odvážný letec RAF Vilém „Vilda“ Jakš povýšen do hodnosti podplukovníka in memoriam. A jeho maminka dlouhá léta uchovávala smutný a stručný dopis, který obdržela po válce:

„Milá maminko, když tento dopis dostanete, tak mě už doma nečekejte. Loučím se s Vámi a všechny doma zdravím. Vilda.“ Dopis s datem 10. září 1940 měl Vilda připravený ve svém vojenském kufru, kdyby se z letu nevrátil.

Zdroj: Autorský komentář Ing. Ivo Pujmana