Dle některých německých lékařů si postižení lidé nezasloužili žít, neboť znehodnocovali árijskou rasu. Program T4 měl Německo zbavit přítěže zdravotně nezpůsobilých občanů.
Holokaust a nacismus jsou pojmy, jejichž význam je naprosté většině lidí dobře znám. Co už ovšem problému blíže nezasvěcená veřejnost často vůbec netuší, je smutný fakt, že oběťmi kruté nacistické myšlenky o čisté rase nebyli ani zdaleka jen židé a Romové. Plynové komory se Hitlerovým přisluhovačům osvědčily již dříve, a to při honbě na osoby, jež podle nacistů nebyly hodny žití. Vraždění fyzicky i psychicky postižených dětí a dospělých bylo ve Třetí říši na denním pořádku.
Postižení lidé byli v očích nacistů méněcenní
Program eutanazie byl spuštěn za účelem eliminace osob „nevhodných jak pro život, tak pro další rozmnožování“. Jelikož se jednalo o přísně utajovanou operaci, dostal program krycí jméno Akce T4. Zkratka T4 označovala adresu sídla Neziskové korporace pro převoz pacientů na Tiergartenstrasse 4 v Berlíně.
Myšlenka eutanazie osob vymykajících se „normálu“ nebyla však ani zdaleka exkluzivně nacistickou záležitostí. Žhavé debaty na toto téma se vedly již dávno před nástupem Hitlera k moci. Do 30. let 20. století se však jednalo skutečně jen o debaty, které končily víceméně bezvýsledně. Jenže s příchodem německého Führera se vše rychle změnilo.
Brzy po jeho nástupu k moci se na Hitlera obrátil lékař Gerhard Wagner s nemilosrdným požadavkem, aby byli psychicky i těžce fyzicky defektní pacienti, kteří jsou umístění v ústavech, legálně usmrcováni. Svůj plán na eutanazii znevýhodněných osob pak Wagner přednesl také na norimberském sjezdu v roce 1935, kde mimo jiné zdlouhavě hovořil o tom, jak tito „méněcenní“ lidé žijí na úkor lidí zdravých a znehodnocují čistě německou populaci.
Naneštěstí pro zdravý lidský rozum byl Hitler velkým zastáncem eutanazie a s plánem doktora Wagnera se velice ztotožnil. Jak by taky ne, dle svědectví Hitlerova osobního lékaře, Karla Brandta, měl Führer likvidaci německých „životů nehodných žití“ v plánu již před rokem 1933. Přestože se otázka eutanazie začala oficiálně projednávat až na onom socialistickém norimberském sjezdu v roce 1935, vybraní regionální vůdci NSDAP měli od Hitlera povolení k usmrcování osob v předem určených psychiatrických ústavech víceméně od doby, co se Führer chopil moci.
První schválená vražda proběhla koncem roku 1938
Ve jménu zdravého německého národa bylo tehdy usmrceno dítko, které se narodilo slepé a bez některých končetin. „Smrt z milosti“ byla dítěti udělena na základě vlastní žádosti otce dítěte. Zanedlouho poté byl ustanoven poradní sbor, jenž se měl zabývat výběrem, schvalováním a přípravou jakkoliv deformovaných dětí k eutanazii.
Jelikož byl program držen v tajnosti, veškerá rozhodnutí i plány byly projednávány a schvalovány pod krycím jménem Říšského výboru pro vědeckou evidenci těžkých, geneticky podmíněných nemocí. Měsíc před vypuknutím druhé světové války, v srpnu roku 1939, byli pak němečtí lékaři a sestry vyzváni k pečlivé evidenci nově narozených postižených dětí u německých úřadů. Registrovány měly být také všechny postižené děti ve věku do tří let. Za každé evidované dítko dostávali zdravotníci odměnu ve výši 2 říšských marek.
Děti, které byly odsouzeny k smrti, byly odvezeny do některého z 28 speciálních ústavů, jež byly pro tento účel narychlo zřízeny. Zde byly podrobeny intenzivním a často velice bolestivým experimentům. Mezi těmito speciálními klinikami byly i významné zdravotní instituce a vážené německé nemocnice, v nichž působilo mnoho uznávaných lékařů.
Následně byly děti postupně převáženy do likvidačních ústavů, kde byly po příjezdu obratem vražděny. Nejčastěji injekcí morfia či barbituráty. V několika případech byly děti ponechány napospas přirozené smrti. Umíraly pomalou smrtí v nevytápěných místnostech na podchlazení či vyhladovění. V rámci programu dětské eutanazie bylo zavražděno na 6 000 novorozenců a dětí do šestnácti let věku.
Program se netýkal pouze dětí
V nacistickém hledáčku byli samozřejmě i dospělí. V létě 1939 byl vypracován detailní plán na vyhlazení všech psychiatrických pacientů pobývajících v Německu. První masová vražda v rámci programu T4 pak proběhla v lednu roku 1940 ve speciálně přestavěné nemocnici. Některé místnosti nemocnice byly přestavěny na plynové komory a spalovací pece. Lidé byli vražděni pomocí oxidu uhelnatého a jejich těla byla následně spálena. Podobných institucí bylo postaveno celkem šest.
Do programu eutanazie mělo podle plánu spadat asi 60–70 tisíc Němců. A tento plán byl také naplněn, do konce srpna 1941, kdy byl program zastaven, bylo zavražděno na 70 273 osob. Program byl pozastaven poté, co se o něm dozvěděla veřejnost a vzedmula se obrovská vlna nevole, zejména tedy z církevních kruhů. Vraždění postižených osob však pokračovalo po celou dobu války.