Napoleonovi bojovníci: V enormní armádě malého generála bojovali zběhlí Irové i Prusové

Napoleon Bonaparte, malý muž s velkými cíli a ještě větší armádou. Jeho Grande Armée, česky Velká armáda, čítala před invazí Ruska na 600 000 tisíc vojáků a od roku 1805-1813 se v ní vystřídalo celkem přes dva miliony branců. Pod hrozbou ztráty francouzského občanství byl do služby nucen nastoupit víceméně každý bojeschopný muž. V Grande Armeé však nebyli pouze francouzští muži. Napoleonova armáda brala pod svá křídla muže různých národností, poháněných různými motivy.  

Vojáci francouzských kořenů

Většina francouzských mužů, z nichž někteří ne zcela dobrovolně narukovali k armádě, pocházela z chudých poměrů. Jednalo se převážně o syny farmářů, dělníků a řemeslníků, tedy mladé muže s pevnými kořínky a myslí. Oficiálně měli branci právo ze služby odejít po pěti letech, v praxi to však bylo jinak. Po roce 1804 opouštěli muži armádu pouze ze závažných zdravotních důvodů.

Mladí muži, hnáni touhou po boji, slávě a vítězství pro svou zemi. Ochotni položit život za svého císaře, který stál po jejich boku a všechny strasti prožíval s nimi. Právě odhodlání a silná vůle pomáhala vojákům překonávat nedostatky jídla, vybavení, chybějící disciplínu a téměř nulový výcvik nováčků. Zkušenosti získávali rovnou na bojišti, což se později ukázalo jako velmi efektivní způsob tréninku, neboť Napoleonova armáda se rychle stala jednou z nejobávanějších.

Muži francouzského císařství

Jádro císařovi armády tvořili vojáci francouzské národnosti. Zbylé zhruba dvě třetiny mužů však pocházelo z cizích zemí. Zemí, které padly pod nadvládu Napoleona a staly se součástí francouzského císařství. A s novými teritorii přichází i nové vojenské posily. Muži dříve samostatných území, například z částí Itálie nebo Španělska, byli postaveni před novou volbu.

Buďto se přidali k Napoleonově armádě nebo byli nuceni svou zemi opustit. Pro mnoho z nich však volba nebyla těžká, neboť není přece nic jednoduššího, než se postavit na stranu vítěze. Napoleon, vizionář a symbol revoluce, který sliboval rovnoprávnost a lepší život, tak získal na svou stranu spoustu mladých, podobně smýšlejících mužů s vysokými cíli.

Státy vojensky závislé

Napoleonova moc nad státy evropského kontinentu rostla závratnou rychlostí a stejně tak se neustále zvětšovala i jeho armáda. Spousta států se tak během napoleonských válek stala na francouzském císařství ať už vojensky či ekonomicky závislá. I přesto, že tyto satelitní státy spadaly pod hlavičku francouzského císařství, nebyly jeho součástí a zůstávaly částečně samostatné. Role vojínů ze satelitních států tak byla poněkud dvojznačná. Zachovali si své národní cítění a bojovali spíše za své ideály a ideály svého lidu, než za ideály Napoleona.

Strach z Napoleona pronásledoval Evropu

Francouzská revoluce otřásla Evropou a rezonovala napříč celým světem. Evropské monarchie dávaly velmi hlasitě najevo svou nespokojenost s děním ve Francii již od svolání generálních stavů Ludvíkem XVI. v roce 1789. Během revoluce se však z nespokojenosti staly obavy a po převratu v roce 1799 přerostly tyto obavy velmi rychle v hrůzu a strach.

Napoleonova krvavá reforma, nové ideály a také vidina republikánské vlády lákala mladé muže dokonce i ze států, kam jeho moc nesahala. Loajálnost těchto mužů, pocházejících například z Irska či Portugalska, jim zajistila místo v domácích francouzských armádních jednotkách.

Reakce na napoleonské války

Velká francouzská revoluce a napoleonské války daly dne 26. září roku 1815 vzniknout spojenectví tří států, jež bylo označováno jako Svatá aliance. Jednalo se o Rusko, Rakousko a Prusko a v roce 1818 se přidala i Francie. Státy Svaté aliance měly za úkol dohlížet na dodržování tradičního řádu na základě křesťanské solidarity. Tento konzervativní vládní systém je často označován jako Metternichovský, neboť na tvorbě takzvané politiky rovnováhy se velkou měrou podílel kníže Klemens Wenzel von Metternich.

V čem podle Vás spočívaly počáteční úspěchy Napoleona?

Zdroj: WarHistoryOnline