Chudí miliardáři: Nejhorší případy hyperinflace ve válkou zdevastovaných a byrokracií zmítaných zemích. Ještě není tak zle

Hyperinflace je často příznakem již existujících krizí a obecně je považována za výsledek vládní neschopnosti. Nese s sebou řadu vážných důsledků nejen pro stabilitu politických a vládních institucí, nýbrž také pro stabilitu samotného národního hospodářství. Napříč historií byla hyperinflací zasažena řada zemí, zejména v důsledku válek a poválečných reparací, jež strhly jejich ekonomiku a narušily křehkou podstatu peněz coby symbolu základních sociálních reálií. Ve všech případech, které si uvedeme, bylo k ukončení hyperinflace nutné zavést novou měnu.

Německo v meziválečném období (1922–⁠1923) 

V listopadu roku 1922 neuhradilo Německo určené poválečné reparace, načež spojenecká vojska reagovala vtrhnutím do Porúří. Jedné z nejvýznamnějších průmyslových oblastí země. Německu byla tehdy zabavena značná část průmyslové produkce. Výmarská vláda si samozřejmě nenechala tento tvrdý zákrok líbit a uvedla v platnost nenásilnou obrannou politiku „pasivní rezistence“.  

Výměnou za stálý příjem odmítali němečtí dělníci pracovat a stranili se rovněž jakékoliv spolupráce s cizími vojsky. A jak vláda zvládla vyplácet dělníkům mzdy, když neměla na zaplacení reparací? Docela jednoduše. Tiskla totiž další a další peníze. Původně mělo jít pouze o dočasné opatření, v takovém případě by možná bylo Německo schopno situaci nakonec ukočírovat, avšak s pokračující okupací se dostávalo do oběhu stále větší množství peněz.  

Centrální banky využívaly k tisku bankovek téměř 1 800 tiskařských strojů, přičemž do celého procesu bylo zapojeno více než 33 papíren a 133 dalších společností. V důsledku toho letěly ceny vzhůru závratnou rychlostí. Bochník chleba, který stál ještě v lednu 1923 pouze 250 říšských marek, se do listopadu 1923 vyšplhal na 200 000 milionů. Za hotovost, jež byla v roce 1923 potřeba k nákupu jediného vejce, byste v roce v roce 1918 pořídili na 500 miliard vajec. A to už jsou docela šokující čísla. 

Krize poválečného Maďarska (1945–⁠1946) 

Přestože Výmarská republika slouží většinou jako hlavní historický příklad, dosud zcela nejvyšší zaznamenaná hyperinflace postihla po druhé světové válce tehdejší Maďarské království. V roce 1944 se v zemi utkala německá a ruská vojska, která poškodila téměř 90 % její průmyslové kapacity. Doslova zdevastovala ekonomiku celého království. Část produkce byla navíc zabavena nacisty, kteří měli v úmyslu využít zisk z uherského průmyslu k zaplacení poválečných reparací.  

V důsledku hospodářského kolapsu došlo k prudkému nárůstu cen, což se vláda snažila omezit zvýšením oběhu peněz. Situace však byla natolik kritická, že každých 15 hodin došlo ke zdvojnásobení cen. Pokud jste v září 1945 zaplatili 379 pengő, v červenci 1946 vás ta samá věc stála neuvěřitelný 1 bilion pengő. Samozřejmě nuly nelze psát donekonečna, a tak bylo pengő brzy nahrazeno nominály Mpengő a Bpengő. 

To však ani zdaleka neřešilo podstatu problému samotného. Vláda musela nakonec přestat s výběrem daní, neboť jediný den zpoždění ve výběru znamenal naprostou likvidaci hodnot příjmů, což vedlo ke vzniku dalšího nominálu „Adópengő“. Ovšem i přesto, že byl tento nominál indexován podle fluktuace inflace, nakonec také podlehl naprosto směšným cenám. 

Válkou zmítaná Jugoslávie (1992–⁠1994) 

Po letech provázených hospodářkou, ekonomickou i politickou krizí se již tak nestabilní Jugoslávie v roce 1992 nadobro rozpadla. Neutuchající válečné konflikty a série střetů vedly k rozvratu meziregionálního obchodu, v důsledku čehož prudce poklesla průmyslová výroba Svazové republiky Jugoslávie, federace Černé Hory a Srbska, která vznikla na malé části území dříve rozlehlého státu Jugoslávie.  

Zanedlouho pak utržila ekonomika (závislá na dovozu) novopečené federace další ránu, a to v podobě obchodního embarga uvaleného OSN. Nelze také opomenout těžkou byrokracii, jež v zemi panovala, a která si žádala k řešení nastalých problémů vynaložení naprosto neúměrných výdajů. S prohlubujícím se fiskálním deficitem se tak vláda musela uchýlit, nyní již zcela jistě nepřekvapivě, k navýšení peněžního oběhu.  

Měsíční míra inflace postupně vzrostla až na 313 milionů procent, přičemž ceny se zdvojnásobovaly každý den a půl. Ceny rostly tak absurdně rychle, že některé obchody v rámci zachování svých zásob úplně přestaly přijímat měnu dinár. Lidé tak byli v podstatě donuceni chodit nakupovat i obyčejné potraviny jako mléko a chléb na černý trh. 

Zkorumpovaná vláda tabákové velmoci (2007–⁠2008) 

Ekonomická situace v Zimbabwe naznačovala možnou hyperinflaci již dlouho předtím, než k ní skutečně došlo. Již od 60. let bojovala země s vysokou inflací, avšak v roce 1998 vyletěla roční míra inflace prudce nahoru a dosáhla hranice 47 %. Přičemž zvýšený cenový skok pramenil hned z několika faktorů. Mezi ty hlavní se bezesporu řadí vysoká míra institucionální korupce a aktivní financování druhé konžské války.

Opomenout však nelze ani pozemkové reformy, jež významně omezily průmyslovou a zemědělskou produkci, včetně pěstování vysoce ceněného tabáku. A stejně jako v již uvedených případech se z občanů stali chudí miliardáři, kteří byli v držení velké spousty peněz, ovšem jen s velmi malou hodnotou. Na svém vrcholu dosahovala denní míra inflace jen těžko uvěřitelných 98 %. Lidé se tak často uchylovali k výměnným obchodům a za holiče platili například potravinami. 

Jaké další příklady hyperinflace z historie znáte?

Zdroj: History