Během světových válek byli muži povoláni speciálně k pohřbívání mrtvých. Místo boje se starali o zesnulé

O hrdinství vojáků v bitvách se již napsalo mnohé. Ale jen výjimečně je slyšet o jednotkách, které vykonávají nevděčnou, ale přitom velmi záslužnou práci. Starají se o padlé. Jejich identifikaci a řádné a rychlé pohřbení. V armádě Spojených států to například měla v obou světových konfliktech na starosti jednotka nazvaná Graves Registration Service (Služba registrace hrobů).

Místo boje se starali o mrtvé

Existovala za první světové války, ale po jejím skončení byla deaktivována. V době míru nebyla třeba. Když ale USA vstoupily do druhé světové války, musely ji samozřejmě znovu postavit. Jednou z nich byla i 612. Graves Registration Company. Té připadlo za úkol postarat se o mrtvé během invaze v Normandii. K jednotce byli předěleni vojáci, kteří narukovali a mysleli si, že půjdou bojovat. Během války přitom nemuseli vystřelit ani ránu.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Velitelé oprávně předpokládali, že mrtvých bude při invazi hodně. Jednotku navíc poznamenala nehoda, při níž při výcviku ještě před vyloděním zahynulo 16 jejích členů. Když pak dorazila na normandské pláže, měla okamžitě plné ruce práce. První hřbitov vybudovala na pláži tak, že ohradila místo prázdnými bednami od zásob. To se okamžitě začalo plnit neustálým přísunem těl. Pomáhali i místní, kteří byli placeni za kopání hrobů.

Mrtvoly mužů z prvních vln se povalovaly na plážích. Jiná těla byla ve vodě a pro ně si členové jednotky museli doplavat. Pohřbít je bylo třeba rychle, protože bylo léto a na plážích by se mohla šířit infekce. Do konce srpna se postarali asi o 30 tisíc mrtvých. A nebylo to jednoduché. „Někteří zírali s vykulenýma očima; jiní zemřeli uprostřed křiku a jejich ústa zůstala otevřená. Jiní neměli vůbec žádnou tvář,“ vzpomínal později člen jednotky.

Někdy z vojáka skoro nic nezbylo

Mrtvé také bylo třeba identifikovat. Pokud byli k dispozici psí známky nebo spolubojovníci, kteří mrtvého znali, bylo to jednoduché. Ale někdy se nalezly jen doslova kusy těl. Pak se prohledávaly kapsy, hledaly šperky a další možná vodítka. Na přelomu let 1944 a 1945 se pak jednotka potýkala ze zmrzlou půdou, v které nešlo kopat. Nebo zmrzlými těly, které ztuhla třeba v sedě. Aby je bylo možné pohřbít, musela se před tím zahřát.

iZdroj fotografie: Pxhere

Jednotka zůstala v Evropě ještě dlouho po skončené bojů. Stále se mohla najít nějaká nové těla, které bylo třeba identifikovat. Příbuzní vojáků také dostali na výběr, zda chtějí těla převézt zpět do USA nebo mají spočinout na hřbitově vedle svých spolubojovníků. Například u pláže Omaha, kde leží ostatky padlých právě ze dne D.

Který vojenský hřbitov jste v životě navštívili?

Zdroj: Warhistoryonline