Siegfriedova linie: Symbol neporazitelné obrany Německé říše, který nakonec padl

Když skončila první světová válka, evropské mocnosti si myslely, že se již žádný velký konflikt nebude opakovat. Jelikož se Francie stále obávala Německa, rozhodla se na začátku 30. let budoucí hrozbě zabránit stavbou Maginotovy linie. Jakmile se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, znovu začal budovat ozbrojené síly. Vědom si mohutnosti francouzské armády, požadoval na německých hranicích pevnostní opevnění. Dnes jej nazýváme Sigfriedovou linií.

Německý koncept byl odlišný

Neznamená to ovšem, že by Němci Francouze nějak kopírovali. Spíše naopak. Maginotova linie byla soustava mohutných pevností se silnými betonovými zdmi, výsuvnými kopulemi s děly a dalším zařízením. Šlo o jakási podzemní města propojená kilometry chodeb, vybavená elektřinou, spojovací technikou, filtrováním vzduchu a ubikacemi. Sloužit v nich mohly stovky vojáků. Na výstavbu něčeho podobného nemělo Německo čas ani zdroje.

iZdroj fotografie: John C. Watkins / Public Domain

Původně inženýři něco podobného navrhli, ale Němci zjistili, že by na výstavbu potřebovali více než deset let. Zvolili jiný přístup. Stavba opevnění začala na hranicích s Francií, ale i Belgií, v tajnosti již někdy v roce 1936, ale masivně se rozjela až v roce 1938. Němci chtěli vybudovat stovky kilometrů opevnění, proto bylo třeba velké množství pracovní síly. Toho se ujal Fritz Todt a nasadil síly takzvané Todtovy organizace.

Nasazení stovek tisíc dělníků

Na opevnění tak v roce 1938 začalo pracovat asi půl milionu lidí. Často za velmi primitivních podmínek, ale jejich nadšení povzbuzovala nacistická propaganda. Nakonec se jim během velmi krátké doby podařilo vybudovat opevnění dlouhé asi 630 kilometrů. Tvořilo ho více než 18 tisíc různých bunkrů a dalších prvků. Kryty se vyráběly masově podle několika standardizovaných plánů, což umožnilo jejich velmi rychlou stavbu.

iZdroj fotografie: Markus Schweiß / Creative Commons / CC BY SA

Základním typem byl Regelbau 10. Nešlo o žádnou masivní pevnost, ale bunkr, jehož stěny měly sílu 1,5 metru, oproti šesti metrům na Maginotově linii. Vešlo se do něho 10 až 15 vojáků. Na linii jich bylo postaveno více než tři tisíce. Nebyly ani nijak pohodlně vybaveny. Většinou neměly přívod elektřiny, mnohé bunkry nebyly ani vytápěné. Mohly ale vojákům poskytnout úkryt.

iZdroj fotografie: Markus Schweiß / Creative Commons / CC BY SA

Sigfriedova linie byla vlastně sítí několika obranných prvků. Vpředu se většinou nacházely řady protitankových betonových překážek, zvaných dračí zub. Pokud na ně tank najel, zvedl se mu předek a odhalil tak málo pancéřované části vespod. Obránci ho tedy mohli mnohem snadněji zničit. Za touto linií většinou následovalo minové pole.

iZdroj fotografie: Gerd Eichmann / Creative Commons / CC BY SA

Před bunkry byly zákopy

Až teprve za ním se nacházeli první vojáci v klasických zákopech. Bunkry vybavené děly a kulomety se nacházely za nimi. Konstruktéři opevnění se samozřejmě snažili využít i terénu, proto se linie podle toho lišily. Jinde záměrně vypadaly slabší s cílem nalákat protivníka do nějaké oblasti, kde by ho bylo možné zničit. V místech pravděpodobného útoku byla obrana silnější.

Několik kilometrů za linií bunkrů se měly nacházet rezervní jednotky. Unikátní byla protiletadlová obrana, jež byla do Sigfriedovy linie zahrnuta. Ta se na Maginotově linii, ale ani například na československém opevnění, nenacházela. Němci o ní dokonce natočili propagandistický film, ale ukazovali v něm mohutný bunkr, který se tam vůbec nenacházel. Cílem bylo povzbudit domácí diváky a zmást nepřítele.

Francouzi se linie zalekli

Poprvé se Sigfriedova linie ukázala v září roku 1939, kdy Německo zaútočilo na Polsko, a Francie s Anglií odpověděli vyhlášením války. Dne 7. září podnikla Francie ofenzívu v Sársku a obsadila i několik německých měst. Na několika místech se vojáci utkali i na Sigfriedově linii. Francouzská armáda ale neměla vůli příliš útočit a nakonec se stáhla. V červnu 1940, po útoku Německa, byla Francie nucena podepsat kapitulaci.

Jelikož Německo nyní ovládalo skoro celou západní Evropu, stala se Sigfriedova linie nepotřebnou. Betonové konstrukce samozřejmě zůstaly, ale armáda vymontovala zbraně, pancéřové dveře a další vybavení. To bylo často použito při výstavbě Atlantického valu, který měl bránit vylodění spojenců. To se v červnu 1944 stalo skutečností, a záhy Američané a Britové stály před Siegfriedovou linií.

iZdroj fotografie: Markus Schweiß / Creative Commons / CC BY SA

Opět nastupují dělníci

V roce 1944 si Německo uvědomilo, že bude čelit útoku ze západu a poslalo půl milionu dělníků, aby zarostlou linii uvedli do akceschopného stavu, avšak to se podařilo jen částečně. Pro pevnosti nebyly zbraně a vybavení. Například tehdejší standardní kulomet MG 42 byl o něco větší a do kulometných střílen se nevešel. Bunkry ale vojákům dokázaly poskytovat úkryt a funkční byly i přepážky.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Tvrdě se bránící jednotky na Sigfriedově linii Spojence velmi potrápily. Její překonání jim trvalo více než pět měsíců a vyžádalo si desetitisíce ztrát ve spojeneckých řadách. Navíc měli v té době problém se zásobováním jednotek, které muselo probíhat přes celou Francii. Obránci věděli, že stojí na hranicích své vlasti a bojovali proto velmi houževnatě. I tak se jim linii ubránit nakonec nepodařilo.

Po skončení války bylo mnoho částí opevnění poškozeno. Většina bunkrů a dalších prvků byla rozebrána, vyhozena do vzduchu nebo zasypána. Opevnění bylo ponecháno jen na několika místech. Od roku 1997 v Německu běží program na zachování některých segmentů jako památek. Z některých částí se staly i velmi cenné biotopy.

Jak mohla Sigfriedova linie odolat francouzsko-britskému útoku v roce 1939?

Zdroj: Warhistoryonline