Hitlerova „hořící rakev“: Německý bombardér He 177 byl totální katastrofa

Pokud se pustíte do studia bombardovacích kampaní nacistické Luftwaffe, zjistíte, že většinu náletů prováděly střední nebo lehčí bombardéry. Platilo to například o bitvě o Británii, ale i dalších. Němcům chyběl těžký bombardér s velkou nosností a doletem, který by mohli nasadit v masových počtech. Jeden takový měli již od začátku války, ale byl problematický tak, že dokonce Adolfu Hitlerovi do hlavy vložil nedůvěru v neortodoxní letadla.

Požadavky vývoj brzdily

Tím bombardérem byl He 177. Že podobný typ letadla s vysokou rychlostí bude potřeba, si německé letectvo uvědomovalo již před válkou. Proto zadalo jeho vývoj. Ten byl ale poznamenám nevyhovujícími motory a neustále měněnými požadavky. Výsledkem bylo, že dostatek těchto letounů bylo až ke konci války, kdy ale nemohly dostatečně létat. Zasáhly jen do některých operací, především na východní frontě.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Velkým problémem letadla byly motory, které měly tendenci se přehřívat. A to tak vážně, že často za letu prostě začaly hořet a vybuchovaly. Byly obecně složité na údržbu. Jejich kryty byly tak těsné, že k nim mechanici měli neobyčejně obtížný přístup. Problémy s teplotou motoru se podařilo odstranit až v druhé polovině války. Jednak jeho úpravami a také zkušenostmi pilotů, kteří se naučili se k nim dobře chovat a nepřetěžovat je.

Střemhlavé bombardování těžkým letounem

Problém s vývojem letounu způsobily i přání letectva. Když byl He 177 hotový, přišlo s neobvyklým požadavkem, aby byl letoun schopen střemhlavého bombardování. To u těžkého stroje znamenalo značně zesílit jeho konstrukci, aby to zvládl. I tak nelétal přímo střemhlav. Úpravy zvýšily jeho hmotnost, což znamenalo menší dolet a větší spotřebu paliva. To se muselo řešit přidáním nádrží. V letounech se také měnily zbraně.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dostatek letounů byl až v roce 1944. Tehdy se účastnily například bombardování shromaždišť vojsk na východní frontě. Provedly i velký nálet na město Velikije Luki. Na západě se v tomto roce zúčastnily operace Steinbock, při které nacisté bombardovali města ve Velké Británii. Sloužily i jako nosiče speciálních řízených pum Henschel Hs 293 nebo Fritz X. V létě ale spojenci zahájili ofenzívu proti továrnám na syntetický benzín a do žíznivých bombardérů nebylo palivo. Většina jich zůstala až do konce války uzemněna.

Různých verzí bombardéru bylo vyrobeno více než tisíc kusů, v posledním roce války jich na letištích stálo ještě téměř 900. Letoun dokázal unést až sedm tisíc tun bomb. Létal rychlostí kolem 500 kilometrů v hodině a jeho dolet byl až šest tisíc kilometrů. Byl ale mnohem složitější na obsluhu a výrobu než spojenecké bombardéry. Protože nebyl dostatečně využit, vlastně jen odčerpal zdroje, které nacistické Německo potřebovalo jinde.

Pokud by mělo Německo dost těžkých bombardérů na začátku války, mohlo by vyhrát bitvu o Británii?

Zdroj: TheNationalInterest