Záporožští kozáci: Elitní jednotky nemilosrdných bojovníků bránily svobodu a samostatnost Ukrajiny

Kozáci, zejména ti ukrajinští, byli obávanými bojovníky, jež se v průběhu historie dopustili mnoha činů, které by v dnešním světě byly považovány za válečné zločiny, etnické čistky, a dokonce za genocidu. Během Chmelnického povstání v roce 1648 se ukrajinských kozáků obávalo zejména katolické a židovské obyvatelstvo. Mnozí příslušníci těchto náboženských skupin se stali oběťmi masakrů. Když však porovnáme různé ozbrojené konflikty této doby, byla kozácká krutost jen další nešťastnou známkou neklidných časů.

Bojovníci za svobodu

První konkrétní písemné doklady o kozácích pocházejí z Polska z 15. století. Píše se v nich o kozácích na jižním území polsko-litevské unie. V ranějších písemnostech se o nich objevují pouze neurčité zmínky. Nelze však jednoznačně porozumět tomu, co tento pojem tehdy znamenal. V Benátkách v katedrále svatého Marka je uložen starý rukopis, vícejazyčný slovník s názvem Codex Cumanicus, kde je označení „ghasal cosak“ přeloženo jako „strážný“, samotné slovo „cosak“ pak znamená „svobodný člověk“.

Abychom však byli přesní, je třeba konstatovat, že skutečný původ kozáků je stále předmětem řady sporů. Tvrzení, že kozácké jednotky zřídili moskevští (nebo ruští) carové, je nepravdivé. Kozáci v Moskvě (a později v Rusku) existovali, ale víme o nich až z pozdější doby, a rozhodně za jejich seskupením nestojí carové. Zpočátku se totiž sdružovali sami.

Příznivci nespoutaného života

Pojďme se tedy podívat na začátek 15. století, kdy se setkáváme s prvními kozáky. Potomek chána Mamaiho, Bogdan Glinskij, shromáždil ve městě Čerkasy kozácký pluk, který se úspěšně zmocnil a vyplenil tureckou pevnost Očakov. Glinskij se stal národním hrdinou, avšak tato sláva ho vzápětí zcela zničila. Město Čerkasy dodnes existuje nad Ukrajině pod stejným názvem, v 15. století bylo ovšem součástí Velkého litevského knížectví. Právě od této chvíle již kozáci nesešli ze stránek historických dokumentů.

Kozáci se začali sdružovat na rozlehlém území Velké stepi, v krajinách kočovníků. Komunita lákala především příznivce nevázaného života, kteří toužili po dobrodružství a svobodě. Nejproslulejší kozáckou obcí byla Záporožská Sič, která zcela jistě existovala již na počátku 16. století.

Jednalo se o demokratickou vojensko-státní organizaci ukrajinského kozáctva, s vlastní hierarchií, církví, zákony, soudy, prapory i pečetěmi. Všechny úředníky volilo valné shromáždění a rovněž veškerá důležitá rozhodnutí musela být přijata či zamítnuta valným shromážděním. Uspořádání kozáckých vojenských táborů do jisté míry připomínalo tábory římských legionářů.

Velitel byl spravedlivě volen

Záporožská armáda se strukturálně dělila na jednotky, kuriny. Zpočátku slovo kurin označovalo typ obydlí postaveného z klád, ve kterých kozáci pobývali. V určitých etapách sestával jeden kurin až z několika set kozáků. Jednotlivé kuriny měly vlastní hospodářství a nesly vlastní název, často odvozeného od lokality nebo kraje, odkud pocházeli první společníci, kteří kurin založili. Některé kuriny pak byly pojmenovány podle jmen slavných kurinských velitelů, kterým se říkalo atamani.

Ataman stál v čele kurinu a byl, stejně jako ostatní důležití funkcionáři, vždy spravedlivě zvolen, a to na dobu jednoho roku. Disponoval širokými vojensko-správními pravomocemi a řešil i některé soudní spory. Pro přijetí ke kozákům existoval zvláštní rituál. Tento rituál se postupem času měnil, vždy ale zahrnoval zkoušky síly, vytrvalosti a vynalézavosti. Mezi hlavní požadavky na vstupující patřilo například vyznání pravoslavného náboženství. Naopak na národnosti vůbec nezáleželo.

Zejména během tažení vládla v Siči přísná disciplína, často vyprávěné historky o divokých kozáckých zábavách a bezedných sudech kořalky tak bývají trochu přehnané. Kdo se v době tažení provinil opilostí či třeba ulehnul se ženou, mohl být popraven. To však nemění skutečnost, že kozáci byli drsní volnomyšlenkáři a získat nad nimi kontrolu bylo velmi obtížné.

Registrovaní kozáci ve službách polských králů

Spolu se záporožskými kozáky existovaly na Ukrajině také oddíly registrovaných kozáků. Byly placeny polskými králi a pobývaly v plukovních městech. Být kozákem bylo velmi prestižní, neboť kozáci byli osvobozeni od daní a pracovních povinností. Nejvýznamnějším vůdcem registrovaných kozáků byl Petr Sahajdačnyj. Pod jeho velením čítal počet registrovaných kozáků kolem 40,000. S pomocí Sahajdačného například v roce 1620 obnovil Feofan, jeruzalémský patriarcha, Kyjevskou pravoslavnou metropoli.

Sahajdačnyj byl velmi schopným velitelem a se svými kozáky mnohokrát poskytl své cenné služby například polské koruně. Z jeho vojenských úspěchů můžeme zmínit pochod na Moskvu v roce 1618, během něhož jeho vojsko prošlo mnoha městy moskevského knížectví, porazilo několik moskevských vojenských velitelů a nakonec dobylo samotnou Moskvu. Pouze Kreml nebyl dobyt, když Moskvané přijali mírovou smlouvu. Na Ukrajině jsme tedy v této době měli dva typy kozáctva, nezávislé záporožské kozáky, sídlící v Síči a registrované kozáky, kteří sídlili v ukrajinských městech.

Povstání ukrajinských kozáků

V roce 1648 pak vypuklo pod vedením Bohdana Chmelnického kozácké povstání, které vyústilo v nešťastnou válku proti Polákům. Hlavním spojencem Chmelnického byl krymský chán. Tataři byli skvělí jezdci a právě jezdectvo byl důležitý prvek, který kozákům scházel.

Chmelnickému a jeho mužům se podařilo osvobodit většinu území Ukrajiny. Neboť však bylo v otázce i polské zlato, nebyli Tataři zrovna spolehlivými spojenci a vinou četných zrad utrpěl Chmelnický mnoho bolestivých porážek. Ukrajina byla vyčerpaná a Chmelnický nutně potřeboval nového spojence. Naneštěstí pro svůj lid si vybral moskevského cara.

Chmelnický žil v domnění, že podepisuje protektorátní dohodu, a při jejím sepisování byl velmi pečlivý a stanovil si řadu podmínek. Ukrajina si tak měla například zachovat samostatnost a své zákony, hejtmani měli být nadále tradičně voleni na valné hromadě a car neměl právo používat kozáky při svých taženích mimo Ukrajinu. Jak se však později ukázalo, car měl jinou představu. Moskva s postupem času zapomínala na vlastní závazky vyplývající z této dohody.

Poté, co carská delegace přijela do Perejaslavi, část delegátů z Ukrajiny přísahala na kozáckou čest, že budou smlouvu ctít. Když však následně požádali carovy delegáty, aby také složili přísahu, Moskvané odmítli a prohlásili, že moskevský car nikomu přísahy neskládá. Za několik let se moskevský car dohodl s Poláky na rozdělení Ukrajiny. Moskevští gubernátoři v ukrajinských městech popravili řadu kozáckých důstojníků, s nimiž před několika lety podepsali dohodu.

Ukrajina se snažila vzdorovat a urputně se bránila moskevské okupaci, kozáci se však ocitli ve velmi obtížné situaci. Kozácká organizační struktura připomínala spíše volnou zbojnickou družinu, pro vytvoření a vedení řádného státu byla jednoduše nevhodná. Chmelnický tak čelil během řízení kozáckého povstání, v důsledku neukázněnosti vojsk, velkým potížím. I navzdory několika slavným vítězstvím, například v bitvě o Konotop v roce 1659, Ukrajina nakonec prohrála. Pomocí vojenských sil, úplatkářství a zastrašování Moskva postupně upevnila svou moc na ukrajinském území.

Návrat k odkazu kozáků

Záporoží kozáci oficiálně opustili až v roce 1775, po mnoha dalších povstáních a bitvách. Tímto však jejich příběh ani zdaleka nekončí, s Ukrajinou a Ruskem jsou pevně spjati i během 20. století, kdy bojovali na straně rudých bolševiků i bílých monarchistů. Ve 21. století se pak důsledkem probíhajících konfliktů na ukrajinském území vrací k odkazu kozáků mnoho Ukrajinců toužících po demokracii a svobodě. Jejich role „svobodných válečníků“ je však napříč dějinami poněkud rozporuplná.

Kromě záporožských kozáků, znáte nějaké další kozácké skupiny?

Zdroj: Britannica, Wikipedia, Wikipedia, Wikipedia,