Vojáci se vždy snaží pomoci svým zajatým spolubojovníkům. To byl i úkol operace Ivory Cost/Kingpin v Severním Vietnamu roku 1970.
Válka ve Vietnamu se táhla již pátým rokem a americká společnost z ní již byla značně unavena. Stejně tak morálka vojáků upadala. Prezident Richard Nixon a Pentagon potřebovali nějakou významnou vojenskou akci, která by jak veřejné mínění, tak vojáky morálně vzpružila. Takovou operací se měla stát mise speciálních jednotek nazvaná Ivory Coast, jež měla vysvobodit ze spárů Hanoje americké zajatce.
CIA v akci
Vše začalo v květnu 1970, kdy se 1 127. speciální letce USAF podařilo u města Son Tay, vzdáleného 35 kilometrů západně od Hanoje, lokalizovat zajatecký tábor, který byl zajatci pojmenován Camp Hope (tábor Naděje). CIA nad oblast několikrát vyslala špionážní letou Lockheed SR-71 Black Bird, jenž pořídil detailní fotografie areálu a celé oblasti. V objektu se podle analytiků mělo nacházet 60 až 90 zajatců.
Dokonce bylo plánováno, že do oblasti bude vysazen jihovietnamský agent, který měl potvrdit přítomnost zajatců a dodat důležité detaily přímo z místa. Bohužel se tak nestalo. Tajná služba se obávala, že pokud by byl agent odhalen, celá operace by zkrachovala a Severovietnamci by zajatce odvezli jinam. Navíc by se v oblasti musela pohybovat americká letadla a vrtulníky, což by představovalo také hrozbu odhalení.
Rozjíždí se plánování
Studii proveditelnosti měl na starost plukovník USAF Norman Frisbie. Ten potvrdil, že operaci lze provést. Zároveň nastínil její plán. Zatímco by letci ze tří letadlových lodí prováděli intenzivní bombardování Hanoje a okolí, z vnitrozemí, tedy z Laosu, by pronikla ve vrtulnících k Son Tay z americké základny v Thajsku speciální jednotka, která by se po osvobození zajatců stejnou cestou i vrátila. Spojený výbor náčelníků štábů dal operaci zelenou.
Společná pracovní skupina byla založena 8. srpna 1970. Jejím velitelem se stal generál USAF Leroy J. Manor, velitel útvaru speciálních operací z Englinu na Floridě, a jeho zástupcem se stal plukovník Arthur D. „Bull“ Simons, Ranger XVIII. armádního sboru z Fort Bragu v Severní Karolíně. Jejich úkolem bylo nejen vypracovat plán, ale vybrat i vhodné kandidáty, kteří by celou operaci provedli. Plukovníku Simonsovi se přihlásilo cca 500 dobrovolníků.
Do posledního detailu
Účast na operaci byla zcela dobrovolná a kandidáti nevěděli, do čeho jdou. Po pohovoru a lékařské prohlídce bylo vybráno 120 mužů. Přestože to nebylo podmínkou, všichni měli za sebou turnus ve Vietnamu. Nakonec se jednotka skládala jen z 56 mužů. Jako hlavní základna celé mise byla vybrána letecká základna v Englinu na Floridě. Bylo to také proto, že zde byl ohromný výcvikový prostor o rozloze 1 000 kilometrů čtverečních.
To zajišťovalo náležité utajení příprav. V cvičném prostoru byla postavena přesná kopie věznice Son Tay s kódovým označením Barbara. Ta byla každé ráno ukryta do hangáru z obav, že bude zachycena sovětskými satelity. Specialisté CIA vytvořili ještě do posledního detailu dokonalý model celého vězeňského zařízení. Na něm byly takové detaily, jako bylo například místo, kam si stráže odkládaly své bicykly.
Letečtí specialisté
Přímo z Vietnamu byly staženi nejzkušenější piloti vrtulníků a jejich palubní střelci. Ti se učili provádět složité manévry v nízkých výškách. Střelci se cvičili v přesné palbě za snížené viditelnosti na malé cíle, jako byly strážní věže a místa lokálního odporu stráží. K dopravě jednotek na cíl měly být místo standartních Bell UH-1 Iroquois/Huey, které neměly dostatečnou kapacitu ani dolet, použity nové Sikorsky HH-53 „Super Jolly Green Giant“.
Ten byl určen pro speciální jednotky. Mohl nést až 55 vojáků a doplňovat palivo za letu. Byl ale také silně vyzbrojen a mohl útočícím jednotkám poskytnout efektivní palebnou podporu. K operaci bylo vyčleněno 6 těchto strojů. Navigovat je a poskytovat spojení měly dva letouny Lockheed MC-130E Combat Talon I. Leteckou podporu mělo zajišťovat 5 Douglas A-1 Skyraider.
Původně se počítalo s tím, že stroje poletí ve formaci. Brzy se však ukázalo, že vrtulníky letadlům nestačí. Bylo proto rozhodnuto, že se celá letecká skupina sejde až nad cílem. K doplnění paliva pak mělo dojít při letu nad relativně bezpečným Laosem. Výcvik probíhal s extrémní intenzitou. Každý manévr letci opakovali minimálně 170krát.
Tvrdý výcvik
Výcvik byl rozdělen na čtyři fáze. První fáze se zaměřila na fyzickou zdatnost, orientaci v terénu a střelecké schopnosti členů jednotky. Tým pak byl rozdělen na primární a záložní. V druhé fázi se vojáci soustředili na dovednosti potřebné v samotné misi. Cvičili tedy rychlé noční prohlídky domů, noční střelbu a výstup a nástup do vrtulníků. Třetí fáze koordinovala operace výsadku s letadly a přesně kopírovala ostrou operaci. Čtvrtá fáze, vzhledem k oddalování příkazu k zahájení celé operace kvůli jednáním s Hanojí, byla dodatečné procvičování.
Jednotka dostala i speciální vybavení. Vojáci dostali přístroje pro noční vidění, což rozhodně v té době nebyl standard. Na zbraních se objevili speciální noční zaměřovače Armson, se kterými se střelci v naprosté tmě dokázali dávkou trefit na 25 metrů do čtverce 30×30 centimetrů. Členové komanda také dostali speciálně vyvinuté mačety s těžkou čepelí a ostrou špičkou, které měly snadnou proniknou dveřmi a zátarasy. Pro průnik do budov a cel byly k dispozici motorové pily a acetonový hořák.
Celá operace byla konzultovaná s psychology a psychiatry. Existovala obava, že váleční vězni budou brát osvobození jako psychologickou hru nepřítele a odmítnou spolupracovat, nebo se budou dokonce bránit. Do celé operace byli také přizváni bývalý američtí zajatci z korejské války, kteří vojákům povyprávěli o zacházení s nimi a o svých zkušenost. To posloužilo i jako skvělá motivace.
Operace má zelenou
Operace Ivory Cost/Kingpin se dostala do zpoždění kvůli snaze prezidenta Nixona a ministra zahraničí Henryho Kissingera vyjednat propuštění zajatců mírovou cestou. Za 5 000 amerických zajatců Washington a Saigon nabízely propuštění 35 000 příslušníků Vietkongu a severovietnamské armády. Hanoj však odmítla a operace dostala zelenou. Přesun na thajskou základnu Thakli začal 10. listopadu 1970. O skutečném cíli operace se vojáci dozvěděli až 18. listopadu na briefingu ve vojenském kině na základně.
Ve 3:30 ráno 20. listopadu 1970 dostal generál Manor definitivní potvrzení. Plán mohl ještě zhatit tajfun Patsy, který se blížil do oblasti. Podle meteorologů však měl udeřit až za dva dny po akci. Tým se letecky přesunul na základnu v Udornu, kde byly připravený vrtulníky. Bitevní A-1 Skyraider už byly ve vzduchu. V 22:56 vzlétly vrtulníky s komandem z americké letecké základny Udorn. Ostrá fáze operace Ivory Coast, označená jako Kingpin, začala.
Mohutná letecká síla
Letecké síly, které se zúčastnily operace, byly vskutku mohutné. Vrtulník Sikorsky HH-3 s útočnou jednotkou na palubě byl označen jako Banana. Pět HH-53 pak byla Apple 01-05. V prvním a druhém „jablku“ letěla bojová jednotka s plukovníkem Simmonsem, třetí vrtulník se měl postarat palbou o eliminaci strážních věží a o přímou leteckou podporu a čtyřka a pětka o odvoz zajatců a osvětlení operace.
A-1 Skyraider byly označena jako Peach (broskev) 1–5. Podpůrný komunikační Hercules byl Cherry (třešeň) a tankovací HC-130P Lime (limetka) 1 a 2. Vedle toho se operace zúčastnilo 116 strojů námořnictva a letectva ze tří letadlových lodí a sedmi pozemních základen, které zpacifikovaly a zaměstnaly severovietnamskou protiletadlovou obranu. Přelet přes Laos proběhl díky tomu bez obtíží a nepozorovaně.
Nad cílem
Formace se k zajateckému táboru přiblížila od západu. Asi 6 kilometrů od cíle se od zbytku letadel oddělil C-130, který celou oblast začal osvětlovat světlicemi a vrtulníky Apple 4 a 5, jejichž čas měl nastat až s evakuací zajatců. Došlo však k omylu. Posádka vrtulníku palebné podpory Apple 03 si spletla budovy a místo na Camp Hope začala pálit na rozsáhlý komplex budov označený Američany jako „Střední škola“. Brzy si však uvědomili svůj omyl a přesunuli se ke správnému cíli.
Ve 2:18, tedy v čase označeném H+0, začala finální fáze – tedy operace Kingpin. Apple 03 palbou na strážní věže zajateckého tábora Son Tay záhy umlčel. Ve stejnou chvíli měl přistát vrtulník Banana s útočným týmem na palubě. To se mělo stát tzv. řízeným pádem. Bohužel bambus, který byl zachycen naposledy při přeletu špionážního letounu v červenci, značně povyrostl a stroj o něj zavadil. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale stroj byl na odpis. Navíc se ztratil stroj Apple 01 a muselo se přejít na nouzový Zelený plán.
Komando se rozdělilo na pět částí: Velitelská jednotka 1 měla zajistit jižní část tábora a koordinovat zbytek komanda, Útočná jednotka 1 měla prohledat vězeňské baráky a cely a zajistit sever tábora, Útočná jednotka 2 kryla postup zbylých skupin a Útočná jednotka 3 zajistila hlavní bránu. Po celém táboře se rozběhli vojáci připravení pomoci zajatým druhům. Zajatce uklidňoval a informoval o celé akci megafon.
Trpké zklamání
O deset minut později nastalo trpké zklamání. V táboře žádní zajatci nebyli! Nacházelo se zde pouze 10 strážných, kteří byli zneškodněni. Později se ukázalo, že se Hanoj podobného nájezdu obávala, a zajatce soustředili Severovietnamci v dobře zabezpečených táborech uvnitř Hanoje přezdívaných „Hanojský Hilton“ a „ZOO“. Vše proběhlo v tichosti již v červenci a tábor byl od té doby prázdný.
Mezitím A-1 provedly několik útoků na pozemní cíle, při nichž se podařilo zničit malou vodní elektrárnu a most, po němž mohly přijít obráncům posily. V čase H+10 se tedy Američané z tábora s nepořízenou začali stahovat. Velitel skupiny kapitán Richard Meadows odpálil poškozený HH-3 Banana a rozbušky simulující dělostřeleckou palbu, která měla zmást jednotky nepřítele v okolí. V čase H+15 poslední Američané opustili prázdný Camp Hope.
Apple 01 a tajemná „Střední škola“
Co se mezitím dělo s Apple 01? Ten po omylu vrtulníku Apple 03 přistál u areálu tzv. „Střední školy“. Plukovník Simmons, který byl na palubě, se okamžitě se svými muži dostal pod prudkou palbu. Ta byla intenzivní především z dvoupatrové budovy v centru komplexu. Simmonsovi vojáci rychle celý komplex vyčistili za pomoci granátometů M79 ráže 40 milimetrů. Pilot Apple 01 si naštěstí omyl uvědomil a výsadek se během 4 minut vrátil. Simmons převzal velení v 9. minutě operace a vrátil se k původnímu plánu.
Zde narážíme na jednu z největších záhad, kterou se podařilo vyřešit až po dlouhých letech. S kým se Simmons a jeho muži ve „Střední škole“ vlastně střetli? Podle jedné verze se mělo jednat o čínské nebo sovětské poradce či sběrače technologií ze sestřelených amerických letadel. Mohlo to prý být i velitelství místní komunistické tajné služby. Ve skutečnosti se jednalo o rekreační kasárna, kde odpočívali Severovietnamci po návratu z nasazení.
Úspěšné zklamání
Po 27 minutách celá akce skončila a vrtulníky odstartovaly na cestu domů. Na americké straně byl jeden zraněný muž, kterého se Severovietnamcům podařilo postřelit do nohy. Ztráty na druhé straně jsou stále záhadou. Podle Simmonse se podařilo vyřadit 42 nepřátelských vojáků. Podle Hanoje Američané zabili šest strážných, sedm civilistů a dva zranili.
Během návratu se podařilo v Laosu zachránit sestřeleného pilota. Nálada však byla ponurá. I přes enormní snahu a úspěšný průběh operace veškerá snaha přišla vniveč. Cíl operace, tedy záchranu zajatých, se nemohlo podařit splnit. Ve 4:10 ráno 21. listopadu 1970 přistály vrtulníky zpět na základně v Udornu, kde je uvítal osobně generál Manor. Po dvou dnech bylo komando rozpuštěno a vojáci se vrátili domů na Floridu.
Posílení morálky
Po návratu do USA přesto vojáky čekalo ocenění. Všech 85 mužů podílejících se na operaci bylo dekorováno Stříbrnou hvězdou, Manor získal Letecký kříž za vynikající služby a Simmons a pět vojáků bylo oceněno druhým nejvyšším vojenským vyznamenáním USA – Křížem za vynikající služby. Nálada však nebyla veselá. Nixon chtěl využít akci v politickém boji. Tento výsledek byl pro něj zklamáním.
Přesto se podařilo o celé akci informovat zajaté. O to se postarala CIA. A bylo to skutečně jak z filmu o Jamesu Bondovi. Zajatec Sam Johnson dostal v létě 1971 od manželky Shirley balíček tvrdých bonbonů. Ty ovšem dodala tajná služba. V jednom z nich byl mikrofilm s fotografií titulní strany listu New York Times s informacemi o operaci. Pro zajatce se stala tato informace skutečnou morální vzpruhou.
Důsledky
Za viníka krachu celé operace byly označeny tajné služby. Ty se pokusily vše hodit na Jihovietnamce. Vysoce postavený saigonský generál měl prý vše prozradit agentům Vietkongu. Pravda byla však taková, že tajné služby nebyly schopny potvrdit informace o přítomnosti zajatců a po celou dobu o svých „skvělých zdrojích“ blafovaly. Po tomto debaklu byla proto spuštěna jejích dlouho odkládaná reforma.
Operace Ivory Coast/Kingpin se přesto zapsala do vojenských příruček jako naprosto vzorové provedení osvobozovací akce na území nepřítele. Metody použité při ní, jako opakování akcí k dokonalosti, přesné rozdělení úkolů a výcvikové metody na modelech budov, jsou součástí výcviku a příprav na podobné osvobozovací operace dodnes. Z celé operace se zachovala i hmotná památka. Maketa tábora v Son Tay Barbara je dnes exponátem muzea na letecké základně Wright-Pettersen v Ohiu.
Jak by úspěch operace ovlivnil postoj Američanů k válce ve Vietnamu?
Zdroj: McRaven, William H., Speciální operace: teorie a praxe speciálních bojových operací naší doby, Brno, 1999.
Události
|
PŘEČTENÍ: 11999
Události
|
PŘEČTENÍ: 12963
