Operace Pouštní bouře měla jediný cíl. Jak se ukázalo, preventivní útoky na ropná pole Středního východu směřovaly proti Rusku

Boje o rozhodující vliv nad klíčovým energetickým zdrojem jsou známy dlouhodobě. Nejprve bylo cennou komoditou dřevo, posléze uhlí a v současné době ropa. Kontrola nad ropnými poli vyústila v nejeden konflikt mezi zúčastněnými státy. Asi nejvýraznějšími zainteresovanými státy byly USA a Velká Británie, které se za každou cenu snažily zajistit, aby cenné lokality nepřipadly jejich nepříteli – Sovětskému svazu.

Ropa nahrazuje uhlí

Od počátku 20. století se ropa stává klíčovým zdrojem energie ve vyspělých průmyslových ekonomikách a vytlačuje tak uhlí, které hrálo klíčovou úlohu předtím. Vzestup ropy vedl k vyvstanutí nových strategických výzev pro rozvinuté země, protože o přístup k ropným rezervám usilovaly všechny průmyslové mocnosti. Na rozdíl od uhlí, které bylo možné těžit na většině světového území, zásoby ropy jsou mnohem koncentrovanější v konkrétních regionech, z nichž je většina v zemích třetího světa, a tedy daleko od rozvinutých světových ekonomik.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Zachování přístupu k ropě se stalo ústředním bodem strategického plánování všech světových mocností. Kontrola středního východu, arabských a íránských ropných polí, která se nachází kolem Perského zálivu, se stala věcí strategického významu. Země, které dříve žádnou strategickou hodnotu neměly, se tak „přes noc“ staly prioritou Britského impéria, které plánovalo udržet vliv na Blízkém východě stůj co stůj. Velká Británie po první světové válce investovala do těžby ropy na Středním východě a začala z významné hospodářské a strategické produkce regionu těžit.

Ochrana ropných polí před sovětským vlivem

Po druhé světové válce britský vliv globálně poklesl a postavení dominantní západní mocnosti na Středním východě začaly přebírat USA. Americké cíle týkající se regionu a zajištění dodávek ropy pro potřeby západních států se shodovaly s těmi britskými, proto lze považovat britské strategické zájmy do značné míry za uspokojené. Nicméně po vypuknutí studené války došlo ke zvýšenému úsilí Velké Británie, USA a do jisté míry i širšího západního bloku států udržet ropu na Středním východě pod západní kontrolou mimo sovětskou sféru vlivu.

iZdroj fotografie: Unsplash

Sovětský svaz sousedil jak s Íránem, který byl na ropu bohatým, tak se strategicky umístěným Tureckem. V případě rozšíření vlivu země směrem na jih hrozilo zvýšené riziko, že západní státy ztratí jedno ze svých nejklíčovějších ekonomických a strategických aktiv. Ale také hrozilo, že tato aktiva padnou do rukou sovětské vlády a seberou západu jeho hlavní výhodu. Pro západ tak bylo nutné zabránit tomu, aby jejich nepřátelé z období studené války získaly kontrolu nad rezervami ropy. Začaly vznikat plány – preventivní opatření – na odepření těchto zdrojů nepříteli.

Jaderné zbraně ke zničení ropných polí

Prvním z plánů, který v roce 1949 podepsal tehdejší americký prezident Harry Truman, bylo zapojení zaměstnanců ropných polí do sabotážní operace proti jejich vlastním zařízením. Politika Rady národní bezpečnosti se jmenovala NCS 26/2.  Velká Británie přislíbila na pomoc prostředky Royal Air Force. V 50. letech ale Irák a Írán začaly provozovat svá ropná pole autonomněji, což vedlo k významnému ohrožení NCS 26/2. Státy tak přišly s novým plánem, a sice s použitím síly ke zničení ropné infrastruktury – s použitím jaderných zbraní.

iZdroj fotografie: Unsplash

Velká Británie trvala na použití amerických jaderných zbraní, protože byly mnohem vyspělejší než její vlastní. Pracovník CIA George Prussing byl tedy nově pověřen spoluprácí se západními ropnými společnostmi a osobně kontroloval ropná pole a zkoumal proveditelnost různých návrhů jejich destrukce. Jako nejvhodnější se mu jevila pozemní demolice než použití jaderných zbraní. Vzhledem k rostoucímu počtu amerických pracovníků v ropných podnicích na Středním východě, se tento plán stal uskutečnitelným.

iZdroj fotografie: Unsplash

Se vznikem arabského nacionalistického mocenského bloku v 50. letech několik arabských států uniklo ze západní sféry vlivu a začalo budovat úzké vztahy se Sovětským svazem. Západní mocnosti na to zareagovaly novým plánem NCS 5714, který spoléhal na využití vojenských sil a usiloval o sabotáž zařízení na těžbu ropy v případě, že by padly do rukou SSSR nebo arabského nacionalistického bloku.

iZdroj fotografie: Unsplash

Nakonec nebyl implementován ani jeden z uvedených plánů. Ropná pole byla zapálena při operaci Pouštní bouře v roce 1991 v rámci války v Perském zálivu. Západní mocnosti si podržely strategickou a ekonomickou výhodu oproti sovětskému bloku, a ukázaly, že si ji uchovají za každou cenu – i za případného použití jaderných zbraní.

Zdroj: Military Watch Magazine