Střelné zbraně versus rytířské brnění: S nástupem palných zbraní se z klasické středověké zbroje stala zbytečná zátěž

Střelné zbraně a středověká zbroj v určité podobě na bojišti koexistovaly zhruba od 14. do počátku 19. století. S rozvojem palných zbraní však rytířské brnění postupně ztrácelo svůj význam, přičemž nejdůležitějším faktorem, co do účinnosti střelných zbraní oproti brnění, byla kvalita obou komponentů. O tom, zda dokázalo středověké brnění obstát proti střelným zbraním, rozhodovalo v období středověku a renesance především to, jaké materiály byly při výrobě použity a jak kvalitně byla zbroj zpracována. I to však nakonec ztratilo význam a bojiště zcela ovládly palné zbraně.

Muškety s křesadlovými zámky

Až do 15. století poskytovalo dostatečnou ochranu proti většině hrozeb na bitevním poli brnění ukuté ze železa. Oproti oceli bylo železo levnější a snazší na zpracování, a tak bylo využíváno opravdu hojně. S rapidně zlepšující se kvalitou a technologií palných zbraní však bylo nutné začít vylepšovat i brnění samotné. S počátkem 17. století již vojáci nosili stále silnější, a tedy i těžší zbroj, která jim měla poskytnout potřebnou ochranu proti neustále se vyvíjejícím střelným zbraním.  

iZdroj fotografie: Depositphotos

Po jistou dobu tedy střelné zbraně a brnění na bojišti skutečně koexistovaly. Zlom však přišel na počátku 19. století během napoleonských válek, kdy muškety s křesadlovými zámky dosáhly vrcholu svého vývoje. S nástupem do té doby vůbec nejsilnějších a nejpřesnějších zbraní bylo na bojišti zcela upuštěno od plátových pancířů. 

Brnění dokázal prorazit i hrot šípu

Pro představu, asi v polovině 19. století začal být průstřel palných zbraní běžně testován na kmenech borovic či dubů, cihel, různých litin a posléze i oceli. V 70. letech 19. století pak pušky a pistole těžších kalibrů dokázaly proniknout až do několika centimetrů odolného dubového dřeva. Přičemž zanedlouho již běžně prostřelily i tlusté ocelové pláty.  

A co víc, jednalo se o podstatně lepší ocel, než jakou měli kdy k dispozici středověcí zbrojíři a kováři. Naopak i rané pušky dokázaly prorazit soudobý hrudní pancíř ze 16. století. Cíl však musel být vzdálen maximálně na 100 metrů a kulka musela proniknout pod přímým, nikoli šikmým úhlem. Podobně jako tomu bylo v případě úplně prvních střelných zbraní – luků a kuší. Pod správným úhlem dokázaly plátovým brněním proniknout i šípy. Koneckonců to byl hlavní důvod, proč plátové brnění vůbec vzniklo.

V dnešní době by si s klasickým brněním pravděpodobně poradily i obyčejné pistole ráže 5,5 mm. Náboj by možná nepronikl zbrojí kompletně, dá se však předpokládat, že by způsobil až smrtelné škody. Je totiž třeba brát zřetel na to, že dnešní pistole o ráži 5,5 mm má zhruba takový dostřel a přesnost, jaké mívaly typické muškety. Takže pokud dokázal proniknout brněním kulový mušketový náboj, je jisté, že dnešní aerodynamičtější zbraně s malou ráží, vybavené náboji s moderním bezdýmným prachem, by to dokázaly také. 

Zdroj: TechInsider, TheFatefulForce