Pouze půl druhé hodiny stačilo k popravě deseti nejhorších nacistických pohlavárů

Norimberský proces probíhal téměř celý rok – zahájen byl 20. listopadu 1945 a rozsudek padl až 1. října 1946. V tomto soudním procesu byly zúčastněnými stranami Spojené státy americké, Sovětský svaz, Francie a Velká Británie. Proces byl veden proti pohlavárům nacistického Německa, kterých bylo obžalováno celkem 24, avšak jen na 10 z nich se byl vykonán rozsudek smrti. Poprava oběšením byla vykonána 16. října 1946. Zjistěte, co říkali odsouzenci těsně před smrtí.

K soudnímu procesu nemuselo vůbec dojít

Dříve, než tzv. Norimberský proces získal podporu jak USA, tak Velké Británie, Sovětského svazu a Francie, se diskutovalo o možnostech potrestání nacistického Německa. Ve hře bylo jak zastřelení zajatých vedoucích nacistických funkcionářů, a to bez jakéhokoliv soudu, tak hromadná poprava desetitisíců německých štábních důstojníků. S jinou, avšak poměrně děsivou alternativou, přišel americký ministr financí Henry Morgenthau.

Ten navrhoval, aby Německo prošlo nucenou denacifikací a deindustrializací. V podstatě prosazoval podobná opatření, která nacisté chystali pro východní Evropu. Tzv. Morgenthauův plán nicméně nezískal plnou podporu diskutujících mocností, proto od něj bylo upuštěno. Místo něj se začalo vážně diskutovat o soudu evropských válečných zločinců, tzv. Norimberském procesu. Ten byl zahájen 20. 11. 1945 a rozsudek nad obžalovanými padl 1. 10. 1946.

Poprava proběhla bez účasti veřejnosti

Během soudního procesu vystoupilo na 240 svědků a bylo přečteno přes 300 tisíc svědeckých výpovědí. Datum vykonání rozsudku – popravy oběšením – bylo stanoveno na 16. října 1946 a místem vykonání popravy se stala tělocvična tamní věznice. Celkem bylo ke smrti oběšením odsouzeno 12 nacistů, avšak popravy se dožilo jen 10 (Martin Bormann zemřel během náletů v roce 1945 a Hermann Göring spáchal těsně před popravou sebevraždu, když rozkousl kapsli s kyanidem).

Celková doba popravy čítala pouhou hodinu a 34 minut. Veřejnost i novináři byli z popravy vyloučeni, avšak po jejím skončení si mohli prohlédnout a vyfotografovat mrtvoly kdysi vlivných Němců. To, co se dělo bezprostředně před popravou tak zná veřejnost jen z doslechu, stejně jako poslední slova odsouzených. Někteří z nich, například Hans Frank (polský guvernér), který na popraviště vstoupil s širokým úsměvem. Jiní – Arthur Seyß-Inquart vypadali omámeně a chovali se malátně.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Jiní – Fritz Sauckel či Ernst Kaltenbrunner tvrdili, že jsou nevinní a že o ničem, co se dělo, nevěděli. Alfred Rosenberg (nacistický ideolog) zase nechtěl před smrtí pronést vůbec nic. Říšský protektor pro Čechy a Moravu, Wilhelm Frick, zvolal jen „Ať žije Německo!“. Julius Streicher, který vlastnil a vydával antisemitský týdenník Der Stürmer, křičel pouze „Heil Hitler“ a „Boševici vás jednou pověsíl“. Streicher zažil také jednu z nejdelších poprav – umíral dlouhých 13 minut.

Odsouzenci skončili pohřbení na neznámém místě

Všech deset popravených i jedenáctého zemřelého Hermanna Göringa poté, co si je veřejnost a novináři dostatečně prohlédli, opět odnesli. Co se stalo s těly odsouzenců, je předmětem spekulací. Někteří věří, že mrtvoly byly spáleny ve falešně označených rakvích a popel rozptýlen do řeky Isar. Jiní věří, že byli převezeni a spáleni v pecích koncentračního tábora v Dachau. Ať je pravda jakákoliv, nezveřejnění informace o místě posledního odpočinku těchto válečných zločinců mělo dobrý důvod – zamezit fanatikům navštěvovat hroby a uctívat je.

Myslíte si, že byl způsob popravy zvolený správně, nebo se mělo postupovat jinak?

Zdroj: Historytoday, Famoustrials