Po stopách pravěkých tragédií: Přírodní katastrofy, které daly vzniknout dnešnímu světu, i za cenu obrovského lidského utrpení

Zuřivé přírodní katastrofy provázejí planetu Zemi i lidskou civilizaci již od samého počátku věků. Napříč dějinami způsobovala nemilosrdná příroda celosvětové zkázy, při kterých hladiny moří pohltily rozsáhlé pevninské oblasti a velkolepé civilizace podlehly krutým epidemiím, suchu či zemětřesení. Vzpamatovat se z těchto přírodních katastrof bylo pro samotnou planetu a později také lidstvo neuvěřitelně těžké, tehdejší lidská populace byla totiž podstatně menší. Údaje o přesných důsledcích dávných katastrof, které přetvořily planetu, jsou však již navždy nenávratně ztraceny.

Chicxulubský kráter

Katastrofa, která přetvořila planetu a dala vzniknout naprosto novému světu. Světu, ve kterém se našlo místo i pro nás –⁠ lidi. Řeč je o drtivém dopadu asteroidu Chicxulub, který znamenal konec dinosauří éry. Kráter Chicxulub je pohřbený pod poloostrovem Yucatán, a jeho centrum se nachází přibližně pod stejnojmenným městem Chicxulub. Dle výzkumů pochází tato impaktní struktura z období pozdní křídy, tedy z doby přibližně před 65 miliony lety.

Podle odhadů měl meteorit v průměru přibližně 10 km, a při dopadu uvolnil asi 4,3×10 na dvacátou třetí joulů energie, což by odpovídalo 191 793 gigatunám TNT. Dopad meteoritu na Zemi způsobil gigantické tsunami, jež se šířilo do všech světových stran. Rovněž bylo uvolněno ohromné množství emisí, prachu a mikročástic, které na několik let zcela pokryly povrch planety a zahalily ji do oblaku prachu, což vyvolalo obrovské environmentální změny. Tento fenomén by se dal zpodobnit s termínem „jaderné zimy“, při níž rovněž dochází k prudké globální změně klimatu, a to v důsledku jaderné katastrofy.

Teorie Zancleanské povodně

Údajně se jedná o rozsáhlou povodeň, která přibližně před 5,33 miliony lety vedla ke vzniku dnešního Středozemního moře. Před touto potopou byla v oblasti výrazně nižší vodní hladina, vlivem čehož se Středozemní moře stalo mimořádně slané, podobně jako je tomu dnes u Mrtvého moře. Odtud také pochází název Messinská salinitní krize či Messinská krize zasolení. U Gibraltarského průlivu se pak moře dokonce oddělovalo od Atlantského oceánu, a z Afriky do Evropy tak bylo možné přejít doslova suchou nohou.

I když se jedná primárně o teorii, kterou nelze zcela jistě potvrdit ani vyvrátit, dle výzkumníků lze nalézt důkazy o potopě u sicilského města Noto. Právě zde se totiž nachází zhruba 5 km široký kaňon, který spojuje východní a západní část Středozemního moře. V tomto kaňonu bylo objeveno ohromné množství mořských sedimentů, které se tam mohly doslat výhradně důsledkem údajné Zancleanské potopy.

Dle teoretického scénáře došlo k protržení Gibraltarské hráze a do kotliny začala proudit slaná voda Atlantiku. Na základě počítačových modelů je odhadováno, že hladina moře stoupala až o 10 metrů denně, přičemž voda proudila rychlostí neuvěřitelných 300 km/h, a to po dobu prvních dvou let.

Nejdivočejší na tom je, že časem zřejmě dojde k něčemu podobnému. Kvůli kontinentálnímu driftu se Afrika stále posouvá směrem na sever, v důsledku čehož se Gibraltarská úžina jednou definitivně uzavře. Obě desky, které drží Evropu a Afriku, se k sobě přibližují rychlostí zhruba 4,5 až 5,0 mm za rok.

Tobská katastrofa

Zhruba před 74 000 lety došlo k enormnímu výbuchu supervulkánu Toba, který se nachází na dnešním ostrově Sumatra. Exploze se zapsala do dějin jako jedna z vůbec nejničivějších sopečných erupcí na Zemi, a to v období posledních nejméně 2 milionů let. Pro srovnání, v 80. letech minulého století došlo k ničivé erupci americké sopky Mount St. Helens, která srovnala se zemí území o velikosti větší, než je Praha.

Ovšem výbuch vulkánu Toba překonal dle vědeckých odhadů slavnou erupci americké sopky přibližně pětitisícinásobně. To už je pořádná síla. Tato katastrofální erupce drasticky ovlivnila klima na celé planetě. Odhaduje se, že po dalších asi 6–⁠10 let byla planeta pohlcena krutou „sopečnou zimou“, která následně způsobila tisícileté ochlazení celé planety o 2–⁠3°C. Země se tedy potýkala současně s neúprosným chladem a krutým suchem.

I think today’s news about Toba volcanic shards in Pinnacle Point is really cool: „Humans thrived in South Africa through the Toba eruption about 74,000 years ago“ https://t.co/IfwrcbXSxr pic.twitter.com/aqb2xqCspH

— John Hawks (@johnhawks) March 12, 2018

Podmínky nemilosrdné doby ledové se samozřejmě podepsaly na životech všech organismů, včetně těch lidských. Vědci se domnívají, že lidstvo v té době téměř zcela vymřelo. Výjimkou bylo jen několik tisíc lidí žijících v jižní Africe. Odhady odborníků o celkovém počtu lidí, kteří tuto krutou dobu přežili, se velice liší. Panuje však obecná shoda, že počet lidí schopných mít děti klesl pod 10 000.

Justiniánský mor

Justiniánský mor byla strašlivá pandemie, která v letech 541–⁠542 n. l. postihla Východořímskou říši, později známou jako Byzantskou říši. Předpokládá se, že tato smrtící pandemie vzešla z rychle se šířící nákazy pravého moru. Z hlediska kulturního a sociálního dopadu na obyvatelstvo je tato epidemie srovnatelná s černou smrtí z období temného středověku. Historici tvrdí, že Justiniánský mor byl téměř stejně rozsáhlý, jelikož zasáhl jižní a střední Asii, Arábii, severní Afriku a dokonce i Evropu, a to až na západě po Irsko a na severu po Dánsko.

Přibližně až do roku 750 se tato epidemie vracela s každou další generací v oblasti Středomoří. Tyto morové vlny významně ovlivnily evropské dějiny. Novodobí historici onu stále se opakující nákazu později pojmenovali po východořímském císaři Justiniánovi I., který byl v době jejího vzniku panovníkem. I císař se touto nemocí nakazil, ale jako jeden z mála přežil. Morová pandemie si vyžádala 40–⁠100 milionů lidských životů.

Jaké další přírodní katastrofy, které se podílely na tvorbě dnešního světa znáte?

Zdroj: History