Masakr v Kamenci-Podolském: Nacistický důstojník SS přišel s vlastním systémem zabíjení židovských obyvatel Ukrajiny

Na mnoha místech Ukrajiny i ve světě se dodnes pamatuje masové vyhlazování židovského obyvatelstva, k němuž docházelo za druhé světové války. Nejznámější tragédií, která je považována za počátek holocaustu na Ukrajině, je masakr v Babí Jaru ze září 1941. Tato hrůzná událost však nebyla úplně prvním projevem zkázy, jež padla na židovské obyvatelstvo v ukrajinských zemích. Ve stínu masakru v Babí Jaru či masakru u Rigy, často opomíjen, zůstává méně známý masakr, k němuž došlo v Kamenci-Podolském.

Město spjaté s židovskou historií

Kamenec-Podolský bylo město na jihozápadě Ukrajiny, které bylo historicky velmi blízce spjato s židovským náboženstvím i kulturou. Před vypuknutím druhé světové války žilo ve městě asi 13 800 židů a přestože někteří ještě před příchodem Němců uprchli, převážná část se rozhodla ve své domovině zůstat.

Město bylo 11. července roku 1941 obsazeno vojáky Wermachtu a maďarskými vojsky v rámci operace Barbarossa, německé invaze do Sovětského svazu. Masakr, k němuž zde došlo, patří bezpochyby k nejrozsáhlejším a nejbrutálnějším operacím, kterou nechvalně proslulé Einsatzgruppen provedly během svého vyvražďovacího tažení ve východní Evropě.

Maďarsko, jakožto spojenec Německa, zahájilo koncem června 1941 masovou deportaci židovského obyvatelstva z oblastí, jež získalo na začátku války, maďarské židy odmítalo vydat. Počet židů ve městě se tak během pouhých několika týdnů mnohonásobně zvýšil. Deportováni měli být také židé a rasové menšiny žijící na území Podkarpatské Rusi, která v té době spadala pod Československo a která byla v roce 1939 anektována Maďarskem.

Do 10. srpna 1941 bylo naloženo na nákladní vagony přibližně 14 000 židů, kteří byli následně přepraveni do obce Jasiňa, nacházející se poblíž předválečných maďarsko-polských hranic. Po překročení hranic pak byli vězni předáni Němcům. Ještě tentýž měsíc bylo deportováno dalších asi 4 000 osob. Všichni nešťastníci byli odvezeni do židovského ghetta v Kamenci-Podolském. O tom, co je čeká, neměli ani tušení.

Jeckelnův systém zabíjení

Němci měli v plánu vyvraždit v podstatě celé židovské ghetto, které se ve městě nacházelo. Samozřejmě, jako vždy, byla část vězňů smrti dočasně ušetřena a využita k nuceným pracím. V čele regionu stál vyšší velitel SS a policie, SS-Obergruppenführer Friedrich Jeckeln, který měl v plánu dokončit vyhlazení ghetta do září téhož roku.

Pod snůškou typických nacistických lží se deportovaní židé dne 26. srpna bez většího odporu shromáždili na náměstí v centru města. Věříce tomu, že budou převezeni zpět do Maďarska. Zároveň byla místním židům dána možnost zaplatit 200 000 rublů a vykoupit se tak ze zajetí. Což byla samozřejmě jen další lež. Vězni byli odvedeni do kozáckých kasáren, které se nacházely na okraji města, poblíž vlakového nádraží.

Při zabíjení se postupovalo podle takzvaného „Jeckelnova systému“, jinak známého jako metoda „sardinek“, která má šetřit prostor. Nazí vězni byli nuceni uložit se do vyhloubených jam, na střídačku nohama k hlavám. Stejný systém byl později například využit právě při známějším masakru v Babí Jaru.

Jeckeln, v čele jednotky, která čítala 320 mužů, jež měli operaci na starosti, o průběhu masakru pravidelně informoval Heinricha Himmlera. Surová vražda v Kamenci-Podolském byla vůbec prvním rozsáhlým případem masového vyvražďování židů po vpádu německé armády do Sovětského svazu.

Sedm masových hrobů

Během pouhých tří dnů, 26.–28. srpna 1941, bylo zastřeleno asi 23 600 lidí. Vraždění však pokračovalo i v následujících dnech, měsících a letech. V létě roku 1942 bylo obdobným způsobem zastřeleno 800 židovských starců a dětí. Koncem října pak mělo být zavražděno dalších 4 000 lidí z městského ghetta. V roce 1943 byli do Kamence-Podolského dováženi židé z okolí, z nichž mnozí předtím z ghetta uprchli.

Odhaduje se, že celkem bylo v okolí města, než ho 27. března 1944 osvobodili Sověti, zavražděno kolem 30 000 židů. Na místě masakru bylo po osvobození Kamence nalezeno 7 masových hrobů. Mezi mrtvými bylo také 500 dětí. Sovětské úřady ponechaly žádost o uctění památky obětí bez odezvy a památník zemřelým byl ve městě vztyčen až v roce 2015.

Svědectví mladé židovky

O průběhu masakru víme hlavně díky svědectví několika málo přeživších, kteří se rozhodli podělit se o své hrůzné zážitky s vyšetřovateli a veřejností. Mezi tyto statečné osoby patří například Klara Moskal, židovka, které se jako zázrakem povedlo Němce přesvědčit, že není židovského původu. Klara popisuje průběh celé akce jako mimořádně děsivý. Lidé byli pod hrozbou zastřelení nuceni odevzdat své cennosti a svléci se do naha, načež byli nahnáni do jam.

Mladí muži i ženy byli uráženi a surově biti. Když Klara viděla brutalitu, s jakou je s nevinnými lidmi zacházeno, a strašlivý konec, který ji čeká, rozhodla se jednat. Sama od sebe přistoupila k jámě, ve které se postupně hromadila těla. Spatřil ji jeden z německých přisluhovačů a za to, že vybočila z řady, ji tvrdě udeřil. Klara však proti stráži pozvedla ruku, čímž upoutala pozornost tlumočníka, který k ní přistoupil a zeptal se jí, co se děje.

Mladá židovka zalhala, že její otec je Rus, jejich dům byl při výbuchu zničen a ona a její matka se pouze nešťastně připletly k davu odváděných židů, když stály ve frontě na chleba. Klara požádala blížícího se německého velitele, aby ji a její matku propustil. A k jejímu naprostému údivu se tak opravdu stalo. Klara si svou statečností zachránila život.

Použitý systém vyvražďování židů se postupně ukázal jako neúnosný i pro samotné Einsatzgruppen. Vrazi měli postupně stále větší psychické problémy, protože dění bylo natolik brutální, že je neunášeli ani vysoce indoktrinované nacistické jednotky SS. Všudypřítomný pach smrti a obrovské utrpení obětí systematicky narušovalo odolnost vojáků a vedlo na konferenci ve Wannsee k rozhodnutí o používání plynových komor.

Jaké další příběhy vyprávěné přeživšími holocaustu znáte?

Zdroj: MarkSimner, Wikipedia