Rok hrůzy a století reflexe: Smrtící španělská chřipka otřásla na konci první světové války již tak vyčerpaným světem

Na jaře 1918 vkročila do svého finále I. světová válka neboli „válka, která měla ukončit všechny války“. Konflikt si vyžádal více než 37 milionů životů a navždy změnil světovou politickou i hospodářskou scénu. Současně se však objevila nová globální hrozba, jež zapříčinila jednu z nejničivějších zdravotních krizí v historii lidstva: pandemie španělské chřipky. Rychle se šířící virus nakazil odhadem asi 500 milionů lidí po celém světě, tedy přibližně třetinu obyvatel planety, a vyžádal si 20 až 50 milionů obětí.

Epidemie propukla v několika vlnách

Bylo to během pátého roku první světové války, kdy se obzvláště virulentní epidemie chřipky rozšířila z Ameriky do celé Evropy. Epidemie, jež velice rychle přerostla v pandemii, zasáhla nepřipravenou a trpící část světa, která se ještě nestihla vzpamatovat z brutálního celosvětového konfliktu, ve třech po sobě jdoucích vlnách. A to během jara, podzimu a zimy, v období pouhých 12 měsíců. Přestože se chřipka objevila také v Indii, na Novém Zélandu a v Jižní Africe, převládl dojem, že se týká především Evropy, Asie a Severní Ameriky.

První vlna chřipky, na jaře a v létě roku 1918, proběhla z velké části bez povšimnutí. Dokonce o ní nebyla ani zmínka v indexu časopisu tehdy velmi uznávaného plátku The American Medical Association. Nemoc totiž měla zpočátku mírný průběh, nijak výrazně se neodlišovala od normální chřipky, úmrtnost nebyla neobvykle vysoká a svět byl navíc zaměstnán válečnými událostmi. Epidemie se tak připlížila dosti nenápadně.

Počátkem roku 1918 se objevila lokální ohniska uvnitř několika amerických vojenských táborů a v dubnu se nemoc rozšířila do Francie, kam ji pravděpodobně přinesli američtí vojáci. Ve Spojených státech byla nemoc poprvé oficiálně zaznamenána v okrese Haskell v Kansasu. Následně se začala šířit směrem do Kanady a na Aljašku, kde později vyhladila celé komunity.

Zasaženy byly také Indie, Indonésie, Samoa, Japonsko, Jihoafrická republika a Etiopie. Koncem dubna pak chřipka rovněž dorazila do neutrálního Španělska, kde poprvé od objevení nákazy započala medializace této vysoce nakažlivé nemoci.

Chřipka se přenášela vzduchem

Během května roku 1918 se španělská chřipka dostala do Řecka. První zaznamenaná zmínka o výskytu chřipkové pandemie v Řecku pocházela z peloponéského města Patra, kde chřipková epidemie ukázala lidem svůj zhoubný charakter. Tamější lékaři rozpoznali podobnost chřipky s tou, která se vyskytla ve Španělsku, a dne 6. října zveřejnili řecké noviny článek, který upozorňoval na způsoby přenosu nákazy. A rovněž na samotné příznaky nemoci.

Článek upozorňoval na fakt, že zárodek nemoci se dostává do těla dýchacími cestami, nemoc se šíří kašlem a přenáší se vzduchem. Časté kloktání, hlavně okysličenou vodou, a používání antiseptického krému může mít preventivní účinek. Člověk by se dle rad tehdejších mediků měl také vyhýbat psychickému stresu a přepracování.

Lékaři doporučili uzavřít všechny školy a vyhýbat se blízkému kontaktu s lidmi. Za prostředky přenosu nákazy byly považovány i každodenní předměty jako jízdenky v tramvaji, tužky ve školách, přikrývky v nemocnicích a armádách, a dokonce také svěcená voda v kostelech.

Nelehkou situaci ještě ztěžovala válka

Jako první pochopil závažnost onemocnění a zároveň význam hygieny Lyon Eduard Herriot (1872-1957), starosta francouzského města. Herriot přijal několik účinných opatření a sám fungoval jako jakási jednočlenná hygienická komise. Dezinfikoval tramvaje a zakazoval veřejná shromáždění, včetně pohřebních průvodů. Starosta rovněž zavedl systém rychlých pohřbů, přičemž svěcená voda byla smíchána s antiseptiky.

Zdravotnická střediska po celém světě začala distribuovat gázové masky, jež bylo povinností nosit na veřejnosti. Nemocnice přijaly krizová opatření, včetně takzvané „léčby čerstvým vzduchem“, která spočívala jednoduše v tom, že lůžka nakažených byla uspořádána mimo hlavní budovy nemocnic. I když se lékaři snažili nalézt na nemoc lék a aplikovali řadu nových teorií na prevenci, diagnostiku i samotnou léčbu chřipky, úspěchům se netěšili. Navíc přijatá preventivní opatření byla minimálně nedostatečná.

Klíčovým faktorem, který doslova tlačil na celosvětové rozšíření chřipky, byla logistika. Moderní dopravní systémy, ruku v ruce s masovou přepravou námořníků, vojáků a civilního obyvatelstva, usnadnily rychlé rozšíření nemoci do všech koutů světa. Navíc se z války vraceli domů často zranění vojáci s otevřenými ranami či popáleninami od yperitu. Kapacity zdravotnických zařízení tak byly naprosto vyčerpány.

Nehledě na zdravotnický personál, který nevěděl, kam dřív skočit. Válka a její důsledky zapříčinily nedostatek lékařů, a to zejména v civilním sektoru, neboť mnoho zdravotníků bylo přijato do služby v armádě. O nemocné se tak většinou starali pouze studenti medicíny. Už tak zoufalý nedostatek zdravotnického personálu se navíc ještě prohloubil, když si pandemie chřipky začala vybírat daň i na životech samotných zdravotníků.

Nevídaně vysoká mortalita

Mimořádně nebezpečný virus španělské chřipky, který zasáhl celý svět, byl výjimečný především svou vysokou úmrtností. Ta se pohybovala v rozmezí 2–⁠20 %. Na rozdíl od běžného chřipkového viru, u něhož je úmrtnost 0,01 %.

Mezi lety 1996–⁠2005 provedli vědci několik významných experimentů, a to s pomocí vzorků z hluboce zmrazených těl obětí, které použili k reprodukci kmene viru, aby jej mohli důkladně prozkoumat. Ne všichni byli samozřejmě z takto nebezpečného experimentu nadšeni. Avšak výzkum poskytl opravdu cenné informace a pomohl osvětlit, proč byl tento virus tak smrtící.

Dospěli k závěru, že virus se váže svým HA-proteinem k receptorům kyseliny sialové na povrchu hostitelské buňky, kterou pak zabíjí prostřednictvím cytokinové bouře, což je fyziologická reakce, při níž dochází k nekontrolovatelnému uvolnění protizánětlivých cytokinů. Tato neobvyklá vazba vysvětluje jak závažný průběh viru, tak i koncentrovaný věkový profil jeho obětí.

Ruku v ruce s černou smrtí

V polovině listopadu 1818 chřipka v Evropě značně ustoupila, avšak během ledna a února 1919 udeřila třetí chřipková vlna, která postihla například i účastníky Pařížské mírové konference. Smrtící chřipková epidemie pak skončila v létě roku 1919. Všichni nakažení buďto zemřeli, nebo si vytvořili imunitu. Někteří historici se domnívají, že v zimě 1920 proběhla ještě čtvrtá vlna, jež však byla podstatně mírnější.

Smrtelné ztráty v důsledku nemoci se odhadují až na 50 milionů. To je více ztracených životů, než si vyžádala první světová válka. Zasaženy byly dokonce i oblasti, kde byla úmrtnost poměrně nízká, neboť značné procento obyvatel bylo neschopno práce, což mělo za následek ztížení podmínek každodenního života. Pole neměl kdo obdělávat, obchody byly zavřené a mezi lidmi se rozšířila chřipková fobie. Epidemie španělské chřipky se po boku černé smrti, způsobené dýmějovým morem, zapsala do historie jako největší zdravotní katastrofa v dějinách lidstva.

Co myslíte, poučili se lidé z minulých smrtících epidemií?

Zdroj: History, Gilderlehrman