Bariéry z potopených lodí: Blokády ze ztroskotaných plavidel chránily přístavy před nepřátelskými plavidly

V březnu 2014 se objevila zpráva, že v zálivu jezera Donuzlav, nejhlubším jezeře na Krymu, byla ze strategických důvodů potopena hned dvě ze služby vyřazená plavidla –⁠ raketový křižník Očakov a remorkér Šachtar. Obě plavidla byla potopena na mělké vodě a jejich trupy měly sloužit jako blokáda před případnými útoky ukrajinských válečných lodí. Potápění lodí coby strategický manévr je však dobře známý a po celém světě hojně využívaný již od dob vikingských mořeplavců a válečníků.

Potopení lodí na Krymu

Až do roku 1961 byla krymská vodní plocha Donuzlav plnohodnotným jezerem, odděleným od vod Černého moře úzkým průlivem. V důsledku výstavby námořní základny byl však průliv vyhlouben a přebudován v široký kanál. Donuzlav již tedy nelze považovat tak úplně za jezero, i když jméno zátoce již zůstalo. Do roku 2014 zde pak působila jihoukrajinská námořní základna –⁠ právě té chtěla ruská armáda znemožnit přístup k Černému moři, a tak se vyhnout ozbrojenému konfliktu. 

Podobná operace, kdy byly k blokádě nepřátelských plavidel využity mohutné trupy potopených lodí, se přitom na Krymu uskutečnila již mnohem dříve, a to v roce 1855. Tedy v době, kdy se krymská válka blížila vyvrcholení. Drsný konflikt se prakticky od samého počátku nevyvíjel pro Rusko příliš růžově, přičemž jedním z hlavních důvodů bylo jak zastaralé vybavení ruských sil, tak nejistota vojenských velitelů. Problémy, se kterými se Rusko potýká dodnes.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Rusko v té době usilovalo o kontrolu nad Bosporským průlivem a Dardanelami, zatímco koalice Velké Británie, Francie a Sardinského království chtěla docílit oslabení Ruska a rozdělit jeho sféru vlivu prostřednictvím spojenectví s Osmanskou říší. V roce 1854 bylo Rusko již jen krůček od ztráty Krymu a koaliční síly měly vítězství téměř na dosah. Spojenecké loďstvo zablokovalo ruské lodě v Sevastopolském zálivu, získalo kontrolu nad vodami Černého moře a částečně obsadilo i pobřeží Krymu.

Nejdůležitějším strategickým bodem byl však samotný Sevastopol, který ruské síly bránily zuby nehty. Admirál Pavel Nachimov, velitel obrany Sevastopolu, si velmi dobře uvědomoval, že jakmile se nepřátelským lodím podaří vplout do zátoky, bude vše nenávratně ztraceno. Proto dne 11. září, těsně před útokem koaličních sil, potopil napříč zálivem sedm plachetnic postavených v letech 1830–1840, včetně slavné fregaty Flora.

Bariéra z potopených plavidel plnila svůj účel více než skvěle. V důsledku přírodních vlivů ji však bylo nutné pravidelně opravovat, a to samozřejmě potopením dalších a dalších lodí. Do konce války bylo v Sevastopolu potopeno celkem 75 válečných lodí a 16 menších podpůrných plavidel. Jen pro zajímavost, v letech 1857–1859 bylo asi 20 lodí vyzdviženo na hladinu, opraveno a opětovně uvedeno do provozu. 

Zátaras z vikingských lodí

Účelné potopení lodí však není ani zdaleka jen ruskou specialitou. Právě naopak, tuto originální strategii můžeme sledovat napříč celou námořní historií –⁠ od Vikingů až po období obou světových válek. Nejznámější vikingská lodní blokáda byla objevena v roce 1962, kdy vědci narazili v úžině při jednom ze skandinávských fjordů na šest vikingských lodí pocházejících z 11. století. Lodní hráz chránila fjord před případnými útoky z moře a její umělé vytvoření dokládala především neobvyklá poloha potopených lodí na mořském dně.  

iZdroj fotografie: Uživatl Matty / Creative Commons / CC BY

V průběhu 20. století pak došlo ke strategickému potopení desítek lodí, například v přístavu Scapa Flow na Orknejských ostrovech. Přístav, který během obou světových válek sloužil jako hlavní základna britského královského námořnictva, byl pro německé jednotky velice atraktivním cílem. Bylo tudíž nutné ho patřičně chránit.

V období první světové války tak byly úzké průplavy mezi jednotlivými ostrovy důkladně zataraseny, aby se manévrování nepřátelských ponorek co nejvíce ztížilo. K vytvoření úzkých plavebních cest, které svou složitostí připomínaly spíše labyrint, bylo použito přes 50 lodí různých velikostí. Zatímco britské námořnictvo disponovalo detailními plavebními mapami, Němci byli v labyrintu potopených lodí doslova ztraceni. 

Výstavba Churchillových bariér

Jak se však ukázalo, ani docela účinné lodní bariéry nejsou dokonalé. Během druhé světové války, dne 14. října 1939, byla přímo při nájezdu na Scapa Flow potopena britská bitevní loď HMS Royal Oak. Německá ponorka U-47 se dostala do samého srdce britského námořnictva a způsobila tragédii, při které zahynulo na 833 námořníků.

V důsledku této nešťastné události nařídil Churchill výstavbu betonových hrází, tzv. Churchillových bariér, které lodní dopravu mezi ostrovy omezily natrvalo. Ty však byly dokončeny až v roce 1944, kdy již jejich strategický význam značně poklesl. Potopené lodě mezi ostrovy jsou však dodnes oblíbenou turistickou a především pak potápěčskou atrakcí.