Krym napříč dějinami: Krvavá historie strategicky důležitého Krymského poloostrova

Krym je místem se složitou historií, kde se mísí spousta kultur i náboženství. Za dobu své existence prošel tento malý poloostrov, nacházející se na severním pobřeží Černého moře, řadou válečných konfliktů a stal se středobodem ruských zájmů. Anexe Krymu Ruskou federací je na jednu stranu naprosto unikátní událostí, která má důležité mezinárodní implikace do dnešních dnů. Na druhou stranu jde však pouze o další dějství již tak pohnutého soužití Rusů, Ukrajinců a divokých Tatarů.

Raná historie poloostrova

Počátky osídlení Krymského poloostrova sahají až do starověku, kdy u jeho břehů přistáli Řekové, kteří si kontrolu nad nově nabytým územím udrželi až do vpádu Gótů. Po několik dalších století bylo území poloostrova předmětem mocenských zvratů, opakovaně kolonizováno a docházelo zde k míšení kultur i různých náboženství, především islámu a křesťanství. Ve 13. století obsadili poloostrov Tataři, muslimové, kteří byli součástí Zlaté hordy, větve mongolské říše založené Čingischánovým vnukem. Krym stal tak stal jádrem tatarského chanátu.

Krymský chanát se stal během 15. století vazalským státem Osmanské říše, zároveň byl však i samostatnou mocností, která si nárokovala území v dnešní ruské Kaspicko-volžské oblasti. Spory mezi Ruskem a Osmanskou říší, a ruská snaha o expanzi směrem na dnešní Ukrajinu, vyvrcholily v několika rusko-osmanských válkách v průběhu 18. století, které skončily ruskou anexí Krymu. V roce 1783 byl Krym dobyt Ruským impériem.

V letech 1853-1856 se na poloostrově odehrála krymská válka, ve které stanulo Rusko proti alianci Velké Británie, Sardinie, Francie a Turecka. Po dlouhém obléhání spojenecká vojska úspěšně dobyla město Sevastopol, sídlo carské černomořské flotily. Drsný konflikt zanechal Krym v troskách.

Pod nadvládou Ruska

V roce 1921 byla na území Krymského poloostrova vyhlášena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. Po druhé světové válce pak Stalin odebral krymským Tatarům status národnostní menšiny. Pod záminkou kolektivního trestu za kolaboraci s Němci, kteří Krym v letech 1942-1944 okupovali, docházelo zároveň k masivním deportacím celé tatarské populace. Tento akt Tataři dodnes považují za genocidu. Krym rovněž ztratil svůj status autonomní republiky.

Během následujících let se Sovětský svaz snažil alespoň částečně napravit válečné škody a vybudovat novou infrastrukturu celého poloostrova. Postupem let na poloostrov také přicházelo stále větší množství etnických Rusů. V roce 1954, k příležitosti oslav výročí tzv. Perejaslavské rady z roku 1654, jež byla interpretována jako sjednocení Ruska s Ukrajinou, pak Nikita Chruščov, nástupce Stalina, předal poloostrov pod ukrajinskou správu.

Roku 1956 Chruščov ve svém projevu odsoudil kruté zacházení a nespravedlnosti páchané na Krymských Tatarech. V 60. letech pak byli Tataři formálně rehabilitováni. Zpět na Krym se však mohli vracet až během Gorbačovova působení.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se vyskytly snahy o samostatnost Krymu, nakonec však byla obnovena Autonomní republika Krym, která se stala součástí již nezávislé Ukrajiny. Moskva a Kyjev se také dohodly na rozdělení bývalé sovětské Černomořské flotily. Krymské přístavní město Sevastopol tak získalo zvláštní status a i nadále zůstalo základnou ruské flotily. Etničtí Rusové tvořili v roce 2001 58 % obyvatel Krymu, zatímco Ukrajinci 24 %. Krymští Tataři, kteří se na poloostrov začali vracet z exilu po rozpadu Sovětského svazu, tvoří 12 % jeho obyvatel.

Zmanipulované referendum

Rok 2014 se zaspal do ukrajinské historie jako zlomový okamžik, a to ve smyslu použití vojenské síly k rozčlenění a následnému uchvácení jednoho státu armádou státu druhého. Na Ukrajině probíhaly masové protesty, jejichž vyvrcholením bylo sesazení proruského prezidenta Janukovyče a rozehnání parlamentu.

Víceméně přes noc bylo zakázáno používání ruštiny na úřadech po celé Ukrajině, včetně Krymu, neboť došlo ke zrušení jazykového zákona, který stanovil, že ve správních celcích, kde mají menšiny alespoň 10% zastoupení, bude jejich jazyk použit jako úřední. Dne 27. února pak ukrajinský parlament obsadili proruští ozbrojenci.

Těsně před tím, než byla ruská invaze na Krym oficiálně schválena, se konalo Krymské referendum. Výsledky referenda, ve kterých údajně hlasovalo 96,8% obyvatel pro anexi Krymu, však byly zmanipulovány. Podle údajů zveřejněných pracovníky Catonova institutu hlasovalo pro anexi asi 34%. Dne 2. března pak Rusko schválilo ozbrojenou invazi na Krym.

Ohrožení evropské bezpečnosti

Anexe Krymu Ruskou federací, v rámci ukrajinské krize, je často vnímána jako narušení základů bezpečnostního uspořádání v Evropě. Podle kritiků dokázala Ruská federace porušit hned několik mezinárodních smluv, čímž připomněla podobné chování jako Německo ve třicátých letech, které taktéž záměrně narušilo křehkou stabilitu systému, opírajícího se o pravidla mezistátních vztahů. Zároveň vyvolala anexe v akademických kruzích řadu nových otázek ohledně důvodů, proč k této situaci vůbec došlo.

Dle svých vlastních slov se Ruská federace snažila pouze chránit obyvatele ruské národnosti a pro normalizaci společensko-politických poměrů a odvrácení velkého nebezpečí, které podle všeho na Ukrajině ruským občanům neustále hrozí, využila všech dostupných prostředků. Kromě toho, že se na Krymu nachází ruská Černomořská flotila, Putinovým hnacím motorem byl mimo jiné i strach z šíření NATO, které je v jeho očích antagonistickou organizací.

Co myslíte, chtěli se obyvatelé Krymu k Rusku opravdu připojit?

Zdroj: Britannica, Wikipedia