Věčná nenávist mezi dvěma hlavními muslimskými větvemi: sunnité a šíité ve středu válečných konfliktů

Za zakladatele islámu je považován prorok Muhammad, narozený roku 570 ve městě Mekka na území dnešní Saudské Arábie. Po Muhammadově smrti se začal islám velmi rychle šířit, mělo to ovšem jeden háček. Muhammad se nevyjádřil k otázce, kdo převezme vedení muslimské obce po jeho smrti, a nebylo tedy jasné, kdo se má stát jeho nástupcem. Právě tato nejasnost vyvolala spor, který stál na samém počátku diferenciace sunnitů a šíitů, dvou hlavních muslimských větví.

Šíité uznávají pouze jednoho chalífu

Po smrti proroka Muhammada se muslimové rozdělili na dvě hlavní větve – sunnity a šíity. Sunnité tvoří kolem 86 % muslimů po celém světě, zatímco šíité zhruba 14 %. Vznik sunnitské větve se datuje do roku 632, kdy se v důsledku svých odlišných názorů na vedení muslimské obce odtrhla od větve šíitské. Zajímavé je, že zpočátku nebyla sunnitská větev prosazována žádným hnutím, avšak zanedlouho se z ní stal v muslimské víře hlavní myšlenkový proud.

iZdroj fotografie: Edinburgh University Library / Public Domain

Nejdůležitějším prvkem, kterým se od sebe tyto dvě větve islámu odlišují, je pilíř víry – šaháda. Sunnité věří, že opravdovými nástupci Muhammada jsou čtyři první chalífové – Abu Bakr, Umar, Uthman a Alí, během jejichž vlády si muslimové podmanili velké oblasti na blízkém východě, včetně Sýrie, Íránu, Palestiny a Iráku. Podle sunnitů nemá být Korán brán doslova, ale má se vycházet z jeho smyslu, důležitá je i tradice, konsenzus obce a analogické uvažování.

Naproti tomu šíité uznávají jako Muhmmadova nástupce pouze pokrevně spřízněné příbuzné jako třeba chalífu Alího, za jehož vlády došlo k několika drsným bojům mezi muslimy, které nakonec skončily jeho zavražděním v irácké Kúfě. Šíité také popírají legitimitu prvních tří chalífů a Korán chápou doslovně. K jeho výkladu jsou vždy povolány duchovní autority. Na první pohled možná nepatrné rozdíly stály napříč historií u zrodu mnohých konfliktů v muslimských zemí.

Saddám Husajn se šíity cítil ohrožen

Počátkem 60. let zesílily mezi Íránem a Irákem pohraniční spory. Zprvu se jednalo především o ovládnutí Chúzistánu a vodní cesty Šatt al-Arab, jež spojuje Irák s Persií, a také upevnění postavení na iráckém poloostrově Fao, který je klíčový pro vývoz irácké ropy. V dnešní době mají šíité značné zastoupení především v Iráku, Sýrii a Íránu. Sunnity pak najdeme po celé severní Africe, Saúdské Arábii, Indonésii a v některých státech bývalého Sovětského svazu.

Za bývalého režimu však v Iráku převažoval větší počet sunnitů, tudíž se země lišily počtem arabské sunnitské a perské šíitské populace. Zároveň se však v obou zemích nacházejí národnostní menšiny sunnitů, šíitů či převážně sunnitských Kurdů. Okolnosti, které vyvolaly nepokoje, nastaly v Íránu v roce 1978 poté, co se k moci dostali islámští fundamentalisté, vedeni ajatolláhem Chomejním.

Postavení iráckého prezidenta Saddáma Husajna bylo ohroženo a vše se ještě umocnilo, když v dubnu roku 1980 Chomejní veřejně vyzval irácké šíity ke svržení Husajna a nastolení islámské fundamentalistické republiky. Jednoduše šlo o snahu prohloubit šíitský fundamentalismus, ke kterému ajatolláh Chomejní inklinoval. Válka obě země ekonomicky naprosto vyčerpala.

Saddám Husajn Abd al-Madžíd at-Tikrítí

Saddám Husajn, irácký prezident v letech 1979–2003 a především poměrně sekulární zastánce sunnitů. Za jeho desetiletého působení v Iráku se mu podařilo vybudovat moderní stát, avšak během jeho vlády docházelo k velkému utlačování ortodoxních šíitů. Ještě před zahájením irácko-íránské války Husajn vypověděl velký počet íránských šíitů pro jejich původ a nechal popravit šíitského vůdce Muhammada Báqira Sadra.

Byl také velkým odpůrcem Chomejního propagandy a během irácko-íránského konfliktu se proti jeho vládě odehrálo mnoho povstání. Například v roce 1982 povstala v Dudžajlu skupina šíitů, kteří se pokusili spáchat na iráckého prezidenta atentát. V reakci na tuto nezdařilou akci nechal Husajn pozatýkat a mučit mnoho šíitů. V letech 1987–1988 se pak proti jeho vládě postavili Kurdové, kteří byli na straně Íránu. Ty však dostihl stejný osud jako předešlé skupiny šíitů.  

Důsledkem bylo použití chemických zbraní proti Kurdům, ačkoli se jedná převážně také o sunnity. Zde lze obecně najít hlavní příčinu podpory Saddáma Husajna po větší část jeho vlády ze strany arabských států. Írán byl natolik šíitsky fundamentalistický a agresivní, že byl pro sunnitské vlády v oblasti Perského zálivu naprosto nepřijatelný. Díky tomu mu prošla řada zločinů proti lidskosti a poměrně krvavá období jeho vlády.

Nesmiřitelní soupeři: Saudská Arábie a Írán

Vztah sunnitské Saúdské Arábie a převážně šíitského Íránu je převážně nepřátelský, a přesto důležitý pro udržení stability v regionu, neboť vztah těchto dvou mocností ovlivňuje dění v Perském zálivu. Případné vyostření v otevřené nepřátelství může mít neblahý vliv jak na ekonomiku a energetiku, tak i na bezpečnost celého regionu.

Není tedy divu, že se obě země snaží o udržení jakéhosi vyrovnaného stavu, který je možný především díky vzájemné podezřívavosti. Zatím největší změnou prošel jejich vztah po Íránské islámské revoluci, jež se odehrála v roce 1979, kdy Saúdská Arábie mohla pocítit, prostřednictvím Chomejního antimonarchické ideologie, největší ohrožení své moci.

Právě v tomto roce dosáhl vztah obou zemí rozměru náboženského soupeření. V reakci na Chomejního myšlenky exportu revoluce začala Saudská Arábie financovat tisk anti-íránských a především anti-šíitských publikací, aby tak ve snaze zabránit většímu šíření revolučních myšlenek do okolních států podtrhla sektářský rozdíl mezi sunnou a šíiou.

Opomíjená válka v Jemenu

Válka v Jemenu se vleče již dlouhých sedm let a konec krvavého konfliktu mezi jižní, převážně sunnitskou Lidově demokratickou republikou Jemen a severní Jemenskou arabskou republikou, kde sunnité žijí bok po boku se šíity, je stále v nedohlednu. Než došlo v roce 1990 k jejich sjednocení, byly tyto dvě oblasti, téměř po celé dějiny na sobě nezávislé.

Obyvatelé jižní oblasti vyznávají převážně šáfiovský sunnitský islám, což je mimo jiné také verze rozšířená na východoafrickém pobřeží, mezi Kurdy a v Indonésii. V posledních letech se však mezi obyvateli začal ze Saudské Arábie rychle šířit také wahhábismus, a to především ve své násilné formě. Severní Jemen je pak domovem starých kmenů, které praktikují umírněnou verzi šíitského islámu. Šíitský islám dominoval v oblasti až do roku 1962, kdy došlo ke svržení monarchie a k moci se dostali sunnité.  

Nepokoje začaly koncem ledna 2011 a v roce 2013 začalo zemi ochromovat násilí a chaos, což vyústilo v občanskou válku a následné zhroucení státu. Šíitší povstalci, jejichž spojencem je Írán, obsadili v roce 2015 metropoli Saná a převzali moc. Na straně sunnitů pak stojí Saudská Arábie a spojenci z řad zemí Severní Afriky a arabských zemí Perského zálivu. A nesmíme opomenout také diplomatickou podporu Západu. Již tak nelehkou situaci v zemi ještě ztěžuje teroristická organizace al-Káida, která zde operuje pro své vlastní zájmy.

Šíité se chtějí nadvlády sunnitů zbavit

V praktické rovině se sunna a šíia liší především svými prioritami. Sunna se nesnaží pouze o udržení islámu jako vládnoucího náboženství v moderní společnosti, ale také o šíření nadvlády islámu, a to buď cestou nenásilnou či za použití násilí. Naopak prioritou práva šíitského islámu je jakási náprava křivdy, která byla spáchána v dobách prvních muslimů.

Jejich cílem je zbavit sunnity nadvlády nad Medínou a Mekkou, jinými slovy nad celou muslimskou komunitou, a předat moc do rukou šíitských duchovních, kteří budou zastupovat Muhammada do doby, než se zjeví prorokův pravý potomek a nastolí konečnou vládu pravého islámského systému.

Je nutné si uvědomit, že islámské náboženské antagonismy mají na dění v Perském zálivu často mnohem větší vliv než jakékoli intervence ze strany západu. Vztahy mezi muslimskými komunitami jsou často velmi specifické. Když to se syrským diktátorem Bašárem Asadem vypadalo bledě, nikdo s ním nechtěl komunikovat. Dnes je zjevné, že se u moci udrží, a američtí diplomaté jsou v šoku, že komunikace mezi ním a ostatními sunnitskými vůdci je, jako by se vůbec nic nestalo.

Jaké další rozdíly mezi sunnity a šíity znáte?

Zdroj: Britannica, Autorský text Lindy Niesnerové