Tragický konec USS Indianapolis: Námořníci bojovali o holý život při největším hromadném útoku žraloků na lidi v historii

Těžký křižník USS Indianapolis vypadal skutečně překrásně. Se svými 9 800 tunami standardního výtlaku sice nebyl nejmohutnějším americkým křižníkem, který kdy brázdil oceánské vody, tento nedostatek však vyvážil jeho elegantní vzhled. Alespoň tedy pro laické oko. Plavební vlastnosti lodi totiž nebyly zdaleka ideální. Tragickému konci plavidla nakonec nezabránilo ani devět děl o ráži 203 mm a pancéřování o tloušťce až 146 mm. Nečekaný zásah japonských torpéd uvrhl námořníky do skutečné noční můry.

Oslavy konce války

Ke konci července roku 1945 už téměř celý svět oslavoval konec utrpení způsobeného dosud největším válečným konfliktem v dějinách lidstva. Těžká děla křižníku Indianapolis tak neměla již na koho střílet. Velká část dříve mocného a obávaného japonského císařského námořnictva ležela na samém dně oceánu, přičemž zbytek japonského loďstva tvořily těžce poškozené vraky. Často zakotveny v domovských přístavech a ponechány na pospas času a rzi.

Zdecimované japonské letectvo se z posledních sil zmohlo jen na zoufalé útoky sebevražedných pilotů kamikadze, námořnictvo mělo k ruce už jen pár posledních funkčních ponorek. Japonsko utrpělo drtivou porážku, ovšem s krutou realitou se smířit nehodlalo. Japonci byli odhodláni bojovat do posledního vojáka, a to i za cenu kompletní sebedestrukce. Naproti tomu Američanům se již jen ze samotné myšlenky na další válčení dělalo zle.

Západ už téměř tři měsíce slavil svržení a smrt německého Führera. Nelze se tedy divit, že Spojenecké generály přímo děsila představa vylodění na japonských ostrovech, které je ještě čekalo. Jen malá hrstka lidí skutečně tušila, za jakým cílem míří americká loď Indianapolis v Pacifiku. Jméno Robert Oppenheimer v té době ještě nikomu nic neříkalo.  

Atomová bomba na palubě

Doručovací mise křižníku byla úspěšná a posádka Indianapolisu vyložila na Tinianu svůj záhadný náklad v podobě 100kilogramového kovového pouzdra. Sám kapitán lodi, Charles McVay, ani zdaleka netušil, že právě vysadil na ostrově obrovské množství izotopu uranu 235, který se má již zanedlouho stát náplní zcela první atomové bomby, jinak známé jako „Little Boy“. A už vůbec neměl ponětí o tom, že o měsíc později zasáhne právě tato bomba město Hirošima.  

Samotný křižník se na ostrově Tinian příliš dlouho nezdržel. Po vyložení svého tajemného nákladu se přesunul na nedaleký ostrov Guam. Odtud pak měla loď přeplout do filipínského zálivu Leyte. Kapitán měl však ohledně plavby určité pochybnosti. Na palubě se totiž nacházelo velké množství nováčků, kteří ještě nedokončili námořní výcvik, a plavba se tak jevila jako příliš riziková.

McVay proto předložil návrh na odložení plavby s tím, že mladí námořníci nejprve dokončí kompletní výcvik. To bylo ovšem zamítnuto. Kapitán tedy přišel s novou prosbou a požádal alespoň o doprovod torpédoborců. I tato žádost však byla zamítnuta. Dle amerických oficiálů byl doprovod zbytečný. Kapitán se navíc musel připravovat na plavbu s polovičatými zpravodajskými informacemi.

V souhrnu, který dostal k dispozici, totiž chyběla jedna obzvlášť důležitá informace. Nedaleko předpokládané námořní trasy křižníku Indianapolis operovala tou dobou jedna z posledních japonských ponorek, konkrétně ponorka I-58. Američtí zpravodajci si byli ponorky velmi dobře vědomi. Dekódováním tajných japonských zpráv totiž dokázali jednotlivá nepřátelská plavidla velice přesně lokalizovat. I přesto však ve zprávě, kterou kapitán McVay obdržel, nebyla o japonské ponorce žádná zmínka.  

Loď zasáhla dvě torpéda 

Dne 28. července zvedl křižník kotvy a vyplul směrem na Filipíny. Kapitánovým požadavkům sice vyhověno nebylo, přesto si však nikdo nedělal z plavby příliš velké obavy. A to ani poté, co nedaleko plující obchodní loď Wild Hunter informovala posádku křižníku o tom, že poblíž kurzu plavidla zpozorovala periskop neznámé ponorky. Jeden z důstojníků si z této informace dokonce utahoval s tím, že americké torpédoborce onu ponorku jistě zaženou.

Také kapitán téhož večera vydal rozkaz k ukončení preventivního kličkování, jež má znesnadňovat případný útok nepřátelských ponorek. Posádka byla přesvědčena, že se ve vodách Tichého oceánu nenachází nic, co by ji mohlo ohrozit. Loď tedy zamířila přímým kurzem k Filipínám, přičemž nikdo z posádky netušil, že je přes periskop své ponorky právě sleduje korvetní kapitán Močicura Hašimoto.  

Japonský kapitán samozřejmě neváhal a téměř obratem nařídil palbu na americký křižník. A není se čemu divit, ne každý den spatří člověk nepřátelskou loď plující přímým kurzem bez jakéhokoliv doprovodu. Ponorka odpálila v širokém vějíři z příďových torpédometů celkem šest torpéd. Asi 15 minut po půlnoci se americký křižník otřásl mohutnou explozí, když dvojice japonských torpéd zasáhla příď lodi. Po prvotním zaváhání vyslal kapitán McVay zprávu, že se Indianapolis potápí. Následně vydal rozkaz k opuštění lodi.  

Jak již bylo zmíněno, plavební schopnosti křižníku nebyly ideální. K jeho převrácení stačilo i lehké zatopení komor. Dramatický náklon lodi se proto zvyšoval velmi rychle. Výbuch a mořská voda navíc přerušily spojení se strojovnou, která místo toho, aby loď zpomalila, a tak snížila nabírání vody, naopak rychlost zvýšila ze strachu z dalšího útoku torpéd. Do plavidla se hrnuly stále větší masy vody.  

Hromadný útok žraloků

Zranění a vyděšení námořníci se snažili ze všech sil dostat na palubu lodi, aby unikli před spáry mořské vody či plameny zuřících požárů. Spousta mužů však zůstala uvězněna v podpalubí. Komory byly plné kouře a bylo tak velice lehké ztratit orientaci. Muži, kteří se přece jen na palubu dostali, se začali hromadně vrhat do mořských vln. Některé záchranné čluny se podařilo uvolnit z lodních nástaveb a maličká část námořníků tak na jejich palubě získala alespoň trochu bezpečné útočiště.

Po pouhých 20 minutách od zásahu se křižník prudce naklonil a po chvíli se položil na bok. Následně se nad lodí zavřela hladina oceánu. Zbylá posádka, na kterou nevyšly záchranné čluny, skončila v temných vodách. Přesný počet námořníků, který se z lodi zachránil, není znám. Odhady se pohybují kolem 800–⁠900 mužů, včetně kapitána McVaye. Námořníci byli zmatení a vyčerpaní, přesto však neztráceli naději a věřili v záchranu. Kapitán si byl jist, že rádiové volání o pomoc někdo zachytil.

A i kdyby ne, v přístavu, kam měli doplout, je bude jistě někdo postrádat. Bohužel se nestalo nic z toho. Zpráva se buď ztratila, či byla ignorována a na Filipínách zřejmě křižník nikomu nescházel. Námořníci zůstali uvězněni uprostřed oceánu a žádná pomoc nepřicházela. Mnoho mužů zahynulo následkem zranění ještě prvního dne a dalším rychle docházely síly. To nejhorší je však teprve čekalo.  

Všudypřítomný pach krve přilákal velké množství žraloků, kteří začali na bezbranné trosečníky nemilosrdně útočit. Muži, kterým zbývala byť jen trocha sil, se snažili bránit noži a kopáním, proti mořským predátorům však neměli sebemenší šanci. Každých pár minut zmizel pod hladinou další námořník, jehož místo následně zabrala sytě rudá skvrna. Muži začali jeden po druhém doslova šílet. Panika a paranoia vzaly za své, námořníci se začali navzájem podezřívat a napadat. Mnozí vyčerpali své poslední síly v honbě za množícími se přeludy.  

Záchrana přišla náhodou 

Po čtyřech dlouhých dnech si trosečníků všiml pilot dvoumotorového bombardéru Ventura, který zrovna prováděl protiponorkovou hlídku. Svůj objev samozřejmě obratem ohlásil základně, načež se rozjela obrovská záchranná akce. K místu havárie zamířily všechny dostupné lodě, jež se nacházely poblíž, rovněž společně s několika hydroplány. Z vody bylo nakonec zachráněno 321 mužů, z nichž přežilo 317, včetně kapitána McVaye.  

Okolnosti havárie křižníku vyvolaly obrovský skandál. Americká veřejnost byla rozčílena a požadovala přísné tresty pro viníky. Jenže americké námořnictvo nemělo v plánu nechat své admirály vyšetřovat. Místo toho byl na kobereček předvolán kapitán McVay. Soud však nepočítal s hlasy přeživších námořníků, kteří se za svého kapitána postavili.  

Předvolán byl i kapitán Hašimoto, jenž u soudu vypověděl, že by na loď přirozeně zaútočil, i kdyby kličkovala. I přesto byl však McVay označen za viníka, což zcela zničilo jeho vojenskou kariéru. Americká veřejnost ovšem nebyla s výsledkem soudu ani zdaleka spokojena, právě naopak. Lidé označili soud za nespravedlivý a zvedla se vlna kritiky. Na popud veřejnosti se tedy rozjel další proces, tentokrát neveřejný, v němž byli potrestáni další čtyři důstojníci.

Jednalo se o důstojníky z filipínského přístavu Leyte, kteří se neobtěžovali vyhlásit po lodi pátrání. I v tomto případě šlo však bohužel spíše o obětní beránky. Pravá příčina problému ležela samozřejmě úplně jinde. Teprve v roce 2000 očistil americký Kongres jméno kapitána Charlese Butlera McVaye III. a zprostil jej veškeré odpovědnosti za katastrofu křižníku USS Indianapolis. Sám McVay se však očištění svého jména nedožil, neboť v roce 1968 spáchal sebevraždu.   

Co si myslíte o této tragické události?

Zdroj: History, Britannica