Politická šachovnice: Ukrajinská Oranžová revoluce slibovala změnu, místo toho naučila Ukrajince nevěřit politikům

Dne 21. listopadu roku 2004 se na Ukrajině odehrálo druhé kolo vypjatých a velmi kontroverzních prezidentských voleb. Hned následujícího dne vyšlo najevo, že dosavadní režim prezidenta Leonida Kučmy volby hrubě zmanipuloval. A to ve prospěch svého vlastního svěřence, premiéra Viktora Janukovyče. Protikandidát a bývalý premiér Viktor Juščenko neprodleně deklaroval, že mu bylo prezidentské vítězství zcizeno. Následně vyzval občany, aby se shromáždili na kyjevském náměstí Nezávislosti v centru města. A jeho apel byl vyslyšen.

Zfalšované výsledky voleb

Po prvním kole prezidentských voleb, které se uskutečnilo 31. října, odložila Ústřední volební komise, jež byla fakticky pod kontrolou vlády, oznámení o konečném sčítání hlasů o několik dní. To vzbudilo v řadách široké veřejnosti všeobecné podezření na manipulaci s volebními hlasy. Posléze však komise oznámila, že Juščenko nad Janukovyčem zvítězil, ovšem jen s nepatrným náskokem.

Protože však ani jeden z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, bylo na 21. listopadu naplánováno druhé kolo voleb. Neúspěšní kandidáti z prvního kola voleb mezitím podpořili Juščenka, který se tak stal jasným favoritem nadcházejícího druhého kola. Průzkumy veřejného mínění rovněž nasvědčovaly Juščenkovu vítězství. Navzdory těmto faktům však ve druhém kole nakonec zvítězil Ruskem podporovaný Viktor Janukovyč.

Je třeba podotknout, že „oranžovou revoluci“, ke které následně došlo, nelze považovat za jakousi izolovanou iniciativu. Jedná se spíše o orientační mezník na velmi dlouhé a klikaté cestě k postupné demokratizaci Ukrajiny, kterou některé politické elity podporovaly a jiné se proti ní ostře stavěly. Příhodně lze považovat vítěznou „oranžovou revoluci“ za eventuální úspěch jinak nezdařené masové protestní kampaně „Ukrajina bez Kučmy!“, jež se uskutečnila v letech 2000–2001 a která neúspěšně vyzvala prezidenta Kučmu k rezignaci.

Organizace masových protestů

Ačkoli v roce 2004 „oranžové“ prodemokratické síly nezvítězily přímo nad Kučmou, způsobily značné škody tzv. „kučmismu“, zkorumpovanému poloautoritativnímu režimu či lépe řečeno způsobu politického myšlení a vystupování, které reprezentoval Kučmův chráněnec Viktor Janukovyč.

Politická opozice vůči „kučmismu“ narůstala již od roku 2001 a v roce 2004 byla odhodlána podniknout cokoli, aby případného Kučmova nástupce zlikvidovala. Prvním plánem bylo samozřejmě vítězství ve volbách. Nicméně všem členům opozice bylo jasné, že režim využije veškerých svých správních pravomocí, aby narušil volební proces, a uchýlí se k zastrašování voličů, úpravám protokolů, manipulaci s volebními urnami a dalšímu porušování volebního zákona.

Podvody při volbách ve prospěch prorežimní strany Za jednotnou Ukrajinu v parlamentních volbách v roce 2002 umožnily nahlédnout do očekávaných strategií „kučmismu“ při prezidentských volbách v roce 2004.

Vzhledem k tomu, že prezidentský post na Ukrajině byl z politického i ekonomického hlediska mnohem významnější než post premiéra, bylo opozici nade vší pochybnost jasné, že plán vyhrát volby pravděpodobně fungovat nebude. Druhý plán opozice tak byl založen na zcela jiné taktice. Obnášel rozsáhlou medializaci, zveřejňování podvodných postupů režimu a zejména pak organizaci masových protestů. Prvotní „oranžové“ protesty tak nebyly zdaleka spontánní.

Oranžový tábor na Majdanu

Abychom to shrnuly, bezprostřední příčina revoluce je tedy zcela jednoznačná: bývalý režim bezostyšně zmařil volby a opozice, právoplatní vítězové, požadovala respektování zákonů země, zatímco úřadující vláda dodržování zákonů pouze předstírala. V důsledku toho se dne 22. listopadu, v mrazivých hodinách, shromáždily na Majdanu tisíce lidí a započala Oranžová revoluce. Počty demonstrantů postupně rostly, až nakonec dosáhly zhruba jednoho milionu. Oba prezidentští kandidáti se prohlašovali za vítěze voleb, tedy klasický příklad dvojí svrchovanosti.

Revoluce sestávala ze čtyř různých fází. Tou první a nejvýznamnější se staly lidové protesty, které probíhaly v několika velkých městech po celé Ukrajině, avšak nejvíce se soustředily na Majdanu v samém srdci Kyjeva. Po druhém kole voleb bylo na Chreščatyku, hlavní kyjevské dopravní tepně vedoucí v těsné blízkosti Majdanu, narychlo zřízeno „oranžové“ město s 1 500 stany. V ulicích se po celou tu dobu pohybovaly davy lidí, přičemž jejich počet se každý večer, kdy Juščenko a další revoluční představitelé promlouvali z hlavního pódia na náměstí, šplhal až ke statisícům.

Jejich požadavky na svobodu a demokracii byly současně vysílány v televizi na 5. kanálu, který patřil Petru Porošenkovi. Ve skutečnosti to byla Julia Tymošenková, nikoliv Juščenko, kdo oplýval nefalšovanou prorevoluční náruživostí, za což se jí dostávalo velké pozornosti. Juščenka, ač charismatického, považovali jeho stoupenci za člověka spíše rozvážného a obezřetného, nikoli za radikálního politika.

Omezení pravomocí prezidenta

Třetím krokem pak bylo jednání v parlamentu a vypořádání se s celou řadou soudů, které se zabývaly různými stížnostmi ohledně výsledků voleb. Poté, co Rada, ukrajinský parlament, odmítla ratifikovat oficiální výsledky zveřejněné Ústřední volební komisí, byla celá kauza předána Nejvyššímu soudu k projednání. Ten následně vydal klíčové stanovisko, ve kterém shledal druhé kolo prezidentských voleb neplatným a rozhodl o jeho opakování.

Přestože opozice toto rozhodnutí široce uvítala, masové demonstrace pokračovaly. K ukončení naplno rozjetých mírových protestů bylo zapotřebí ještě něco víc. Čtvrtým a zároveň finálním počinem tak bylo uzavření dohody mezi stávající vládou a opozicí, na základě které byla provedena změna ústavy.

Ukrajinský parlament schválil změny, které podstatně omezily pravomoci prezidenta, což bylo pro Kučmu a jeho spolupracovníky předmětem značného zájmu, vzhledem k předpokládanému vítězství opozice. Parlament rovněž schválil změny volebního zákona, za něž se zasazovala opozice a které měly za cíl omezit možnosti podvodů. Po uzavření tohoto paktu se obě strany dohodly na opětovném uspořádání druhého kola voleb.

Hlasování, které se konalo 26. prosince 2004, proběhlo v řádném termínu za účasti mimořádného počtu zahraničních pozorovatelů. Juščenko získal 52 % hlasů, zatímco Janukovyč 44 %, což se pravděpodobně blížilo skutečným výsledkům z 21. listopadu. Janukovyč výsledky razantně, ale s nedostatečnými důkazy, zpochybnil před soudy.

Přesto jeho četné protesty pozdržely završení voleb a inauguraci nového prezidenta. Oranžová revoluce byla oficiálně završena poté, co Nejvyšší soud 23. ledna 2005 potvrdil výsledky voleb a nově inaugurovaný prezident Juščenko složil přísahu jak v parlamentu, tak na Majdanu před svým lidem.

Nenaplnění inauguračního slibu

Oranžová revoluce sice skutečně manifestovala jakýsi občansko-republikánský charakter, nicméně velké skupiny obyvatel, které údajně vytvořily onu „novou národní identitu“, byly z tohoto národního modelu, založeného především na ukrajinských etnokulturních tradicích a pravděpodobně západních demokratických hodnotách, buď rozladěny, či se dokonce cítily vyloučeny.

To znemožnilo Juščenkovi a jeho stoupencům rozšířit myšlenku moderního demokratického národa do regionů, kde byli lidé více nakloněni Janukovyčovi, tedy především na východ a do středních oblastí země. Navíc vleklý spor mezi Juščenkem a Tymošenkovou, který odstartoval v roce 2005, a rovněž následný rozpad „oranžového“ politického tábora přispěly k rozčarování ukrajinského obyvatelstva. Předvolební sliby totiž nebyly ani zdaleka naplněny.

Spolu s poklesem Juščenkovy popularity, který nastal téměř bezprostředně po jeho nástupu do prezidentského úřadu, se představa, že „oranžová revoluce“ přinese zrod nového ukrajinského národa, stala čím dále méně relevantní.

Jaký je Váš názor na politické události na Ukrajině z tohoto období?

Zdroj: Academia, Britannica, WilsonCenter